Uložit kázání jako mp3.

SCI-FI prolog (pod kazatelnou)

Tak se mi zdá, že jsem si oblíbil kostelní forbínu. Líbí se mi, že ještě než důstojně vystoupám na kazatelnu, můžu o připravené téma jen tak lehce zavadit, tlumeně ho podsvítit, poškádlit vaši zvědavost, odlehčeně cosi předznamenat, inspirovat vás k plastickému pohledu na svět a tak čelit nebezpečí zplošťování.

Píše se rok 2163. Kosmická loď Ikarie XB 1 se vydává hledat život mimo sluneční soustavu, k nejbližšímu souhvězdí Alfa Centauri.

Po čtyřech měsících letu slaví posádka narozeniny velitele lodi. Astronauti tančí. Oslava je však přerušena poplachem. Automatický řídící systém zachytil neznámé těleso. K Ikarii se rychle blíží kosmické plavidlo talířovitého tvaru. Velitel rozhodne vyslat k talíři pomocný modul se dvěma průzkumníky. Ti zjistí, že jde o vesmírný veterán ze Země, patrně z 20. století. V prostorách lodi naleznou mrtvé lidi. Smrt je zastihla při hraní karet o peníze. Posádka byla zabita smrtícím plynem, vypuštěným ve chvíli, kdy na lodi docházel kyslík.

Odkud mi přijde pomoc?

Sestry a bratři,

základní otázkou pro naše dnešní adventní rozjímání a uvažování bude zvolání dávného hebrejského  poutníka: Pozvedám své oči k horám: Odkud mi přijde pomoc?

To zvolání nalezneme ve 121. žalmu. Já ten žalm přečtu celý, je známý a není dlouhý. Mimochodem, možná víte, že první verš tohoto žalmu je vytesán do žulového podstavce prostředního ze tří křížů nad Novým Městem. Až tam půjdete na procházku, přečtěte si jej, je ve staročeštině.

            Pozvedám své oči k horám: Odkud mi přijde pomoc?

            Pomoc mi přichází od Hospodina, on učinil nebesa i zemi.

            Nedopustí, aby uklouzla tvá noha, nedříme ten, jenž tě chrání.

            Ano, nedříme a nespí ten, jenž chrání Izraele.

            Hospodin je tvůj ochránce, Hospodin je ti stínem po pravici.

            Ve dne tě nezasáhne slunce ani za noci měsíc.

            Hospodin tě chrání ode všeho zlého, on chrání tvůj život.

            Hospodin bude chránit tvé vycházení a vcházení nyní i navěky.

Pneumatologická ambulance

Pod kazatelnou jsem stručně popsal začátek jediného díla československé kinematografie v klasickém vědecko-fantastickém žánru. Jedná se o film Jindřicha Poláka z roku 1963 Ikarie XB1.

Proč, u Boha živého, tahá do bohoslužeb SCI-FI?, řekli si možná právě teď někteří z vás ...

Protože následující adventní promluva bude taky svého druhu science fiction, tedy fantazie zasazená do  budoucnosti.

Představte si, že na dveřích fary, či spíše nízkoprahového komunitního centra spravovaného církevním sborem, bude připevněna cedulka: PNEUMATOLOGICKÁ AMBULANCE, otevírací doba pondělí, středa, pátek, od 14 do 17 hodin.

   

Je to z budoucnosti, tak to musím vysvětlit. Ambulance je a bude stále to stejné. Místo, kam se chodí pro nějakou pomoc.  Pneumatologická – to souvisí se vzduchem. Řemeslníci znají pneumatické kladivo, sbíječku, poháněnou stlačeným vzduchem z kompresoru. To slovo je odvozeno od řeckého slova Pneuma, což je vzduch, ale také dech nebo duch.

Čili, pneumatologická ambulance je místo, kam budou moci lidé přijít, když je bude bolet duch. Když budou mít bolest na duchu. Stejně jako dnes jdeme do zubní ambulance, když nás bolí zuby, nebo do psychologické ambulance, když nás bolí duše.

Ta SCI-FI je v tom, že farářů bude dostatek, budou všeobecně pokládáni za užitečný druh (jako třeba zubaři) a budou mít čas soustředěně a soustavně pomáhat lidem, kteří duchovně strádají nebo trpí … tedy těm, kdo vyhledají odbornou pomoc, jak říkáme již dnes. Farář bude mít pneumatologickou, nebo chcete-li spirituální odbornost. Bude kompetentní ve věcech lidského ducha. Služba tohoto druhu bude prospěšná a dostupná ve veřejném prostoru, to znamená lidem v církvi i mimo církev. Podotýkám, že mít tento druh kompetence neznamená být expertem na lidskou duchovnost, a už vůbec ne na Božího Ducha. Tomu by se jistě faráři bránili v každé době! Šlo by o pomoc tam, kde je člověk přepaden (a obsazen) zmatkem, tmou a prázdnotou.  

Syndrom přidušeného

U dveří takové ambulance zazvoní mladý muž. Pětadvacet let, ale nejspíš se zkušeností čtyřicátníka ... soudě podle očí, držení těla, přímého jednání, jakési provokativní radiace, jež jde z něho a jež nemá jméno.

Nejsem křesťan, pane faráři … řekne na úvod, poté, kdy přijme nabídnutou retro židli z roku 2163.

A kdo byste tedy řekl, že jste? … farář se zaboří do masivního hlubokého křesla, připraven k službě poslouchání a k službě přítomnosti.

Mladý muž dlouho mlčí, dobrých deset minut. Posléze odpoví: Jsem vysušený! Bez vody. Žízním. Věčně hladový. Prázdný … ne, spíš nenaplněný. Toužím, toužím dlouho a silně, život mám rozedřený do krve! Jsem sešněrovaný, sevřený v těsném obleku. Připadám si jako vězeň ve svěrací kazajce... ne, štvanec, to je přesnější. Vyděděnec, kterého jedni vyhodili ze dveří a před kterým rychle zavírají dveře i ostatní. Nikam nepatřím. Jsem mimoň, divnej mimoň! Asi jsem lidem podezřelý, cítí ze mě neštěstí, myslím, že se mě bojí. Žiju jako bez vzduchu, přidušený. Proto jsem přišel za vámi, za pneumatologem. Vy jste přece odborník na dýchání, ne? Dlouho jsem to odkládal, věřte mi, není to pro mě snadné! 

Po celou dobu se díval z okna, nyní se otočil tváří k farářovi a zeptal se, tentokrát naléhavě: Můžete mi nějak pomoct?

Šel jsem na vzduch, to je celé!

Farář: To nevím. Možná. To záleží spíš na vás. Děkuji vám, že jste se mi představil. Věřím vám, že mluvit o sobě jako o ztracenci není hračka. Takovými věcmi se nikdo moc nechlubí. To je náhoda, že jste přišel v Adventu?

Ztracenec: Ne, to není náhoda, pane faráři, ale když dovolíte, víc bych se k tomu nevyjadřoval.

Farář: Příteli … nevadí vám to oslovení? … vy jste mladý a já starý, tak si na tohle oslovení  troufám, víte, v mém věku už jsou některé věci malicherné. Farář se usmál pod fousy. Vy jste se představil jako ten, kdo je přidušený, kdo se nemůže nadechnout, lapáte po vzduchu jako kapr ve vysychajícím zeleném rybníku, tak nějak, pravda?

Ztracenec: Ano, přesně … příteli faráři, řekl poněkud jízlivě, avšak evidentně přátelsky.

Farář se ještě hlouběji potopil do svého olbřímího křesla: Dobře. Já neumím uhasit vaši žízeň. Nedokážu nasytit váš hlad. Ani vám nekoupím větší oblek. Zkusím vám ale dopřát trochu čerstvého vzduchu, abyste se mi tu nedusil.

Dvě minuty bylo ticho. Během nich farář významně otevřel okno.

Mám-li vám pomoci slovem, musím mluvit jednoduše. Složitostí bych vás dodělal úplně, pravda?

Ztracenec: Mluvíte mi z duše, zareagoval mladý muž, jenom aby něco řekl.

Farář: Povím vám, co pomohlo mně, když jsem se dusil ve svém bolestínství, když jsem si sám vypouštěl z ponorky vzduch, když jsem si sám nasazoval plynovou masku s ucpaným filtrem, protože jsem si myslel, že vzduch kolem je otrávený. Bylo to hrozné, proto vás docela chápu … příteli!

Šel jsem na vzduch. To je celé! Myslím, že svoje předsevzetí – mluvit JEDNODUŠE – jsem splnil, co myslíte? Tentokrát se farář usmál nejen pod fousy, ale i nad fousy.  

Ztracenec:  Takže mi doporučujete procházky! Fajn, to jsem mohl jít za obvoďákem, ten také každému doporučuje procházky. Sportujte! Choďte mezi lidi! Pečujte o sebe! Mějte se rád! Smějte se, alespoň pětkrát denně, před zrcadlem. Jenomže mně se chce před zrcadlem brečet, případně zvracet. To myslíte vážně? Pane pneumatologu?

Farář se vynořil z hlubin svého ušáku. Byl náhle pramálo porézní, houbovitý. Vůbec nebyl profesionálně a za každou cenu empatický. Teď rozhodně nepřehrával svou nejistotu, pokornost a bezvýznamnost. Naopak, na zlomek vteřiny se podobal vichřici. Ztracenec se v jejím poryvu zachytil nejbližšího pevného bodu: snad to byla futra od dveří. Reflexivně. Intuitivně.

Farář: Příteli, nic vám neradím ani nedoporučuji. Neposlouchal jste mě pozorně. Pověděl jsem vám, co pomohlo mě, když jsem byl ve stejném maléru jako vy. Vy dělejte, co uznáte za vhodné. Jste dospělý a máte všechno, co potřebujete k dobrému životu.

Říkám vám, šel jsem na vzduch, to je celé!

Pozvedl jsem zrak. Podíval jsem se nahoru a do dálky. Uviděl jsem hory na obzoru! Celou svou bytostí jsem ucítil ten ohromný prostor plný vzduchu, který mě obklopuje a chrání. Bylo to silné. V jediné chvíli pukly všechny krusty, nánosy a pancíře, pod kterými jsem se dusil sám v sobě! Šlo to od těch hor. Monumentálním prostorem ke mně vanul čistý vítr pomoci. Opravdu přicházel! Hladil mě po tváři a vysoušel moje staré želví slzy. Říkal mi, že nic není špatně, že jsem nic nepropásl, nezkazil, nezazdil. Řekl mi, že pro něho mám velkou cenu a že zná mou dobrou stránku. Vrátil mi život, chápete? … příteli!

Víc k tomu asi nemám co dodat.    

Epilog

O 10 let později:

Mladý muž, tak šestatřicet let, ale nejspíš se zkušeností padesátníka, soudě podle držení těla a jakési provokativní radiace, jež jde z něho a jež nemá jméno … stoupá na Golgotu, nevysoký kopec nad malým městem. Vrch je holý, na úpatí rostou nízké jabloně a vysoké hrušně. Dýchá zhluboka ostrý zimní vzduch. 

Na Golgotě stojí tři kamenné kříže. Na prostředním z nich visí pozlacená soška člověka s roztaženými pažemi.

Mladý muž již stojí pod křížem. Na jeho podstavci čte zašlý, do žuly vytesaný nápis:

POZDWIH GSEM OCI K HORAM … HLEDE ODKVD POMOC PRIGDE

Kde už jsem tohle viděl … usilovně přemýšlí, ale nemůže si vzpomenout! Soška se na slunci oslnivě leskne.

Amen