Kázání na text J 9.1-7.24n Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý.  ² Jeho učedníci se ho zeptali: "Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?" ³ Ježíš odpověděl: "Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží. ⁴ Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. ⁵ Pokud jsem na světě, jsem světlo světa." ⁶ Když to řekl, plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel slepému tím blátem oči ⁷ a řekl mu: "Jdi, umyj se v rybníce Siloe." (To jméno znamená 'Poslaný'.) On tedy šel, umyl se, a když se vrátil, viděl.

Mám ten příběh rád. Z vícera důvodů. Ten první je, že úžasně dokládá, jakou moc může mít slovo, řečené v pravou chvíli. Jednou větou (třemi) Ježíš otočí celou situaci a pohled přítomných úplně jiným směrem. Všechno je najednou jinak. Vmžiku se přestanou koukat na to, co mají před očima - k tomu, co může být, co mohou udělat.

Od toho až podnes docela pochopitelného ptaní se proč, když se stane něco zlého. Proč se to stalo a kdo za to může. K tomu diametrálně jinému, osvobodivému, ježíšovskému – k čemu? Co se dá, co se má teď – i s tím bolavým udělat? Co já můžu, co my můžeme? Už ne proč se zlé stává druhému a jestlipak si za to nemůže sám. Nebo někdo druhý. Identifikovatelný jako viník, prý také proto, abychom my sami s ním nemuseli soucítit. Dyť si za to může sám. Ale co já – můžu, co já udělám, nebo neudělám?!

Ten druhý důvod je, ta slova o zjevení skutků Božích měla na rtech babička na smrtelné posteli. Vlastně nevím, jak to myslela, ale vrylo se mi to. Teta o ni pečovala od podávání vody až po měnění plen – žádná sláva - a přitom jsem si jistý, že právě tam šlo o skutky Boží, které je třeba ukázat, pomoci ukázat, dokud byl ještě den, i když byla noc, dokud bylo potřeba.

Celý ten příběh je jedním ze znamení, které evangelista Jan o Ježíši vypráví. Jsou podle něj k víře. Podle takových příběhů se víra dá založit a žít. Pár takových příběhů nám má stačit:

Ježíš jde krajem a cestou uvidí člověka, člověka, který ho ani nevidí. Ani nevolá. A není na tom špatně se zrakem sám, učedníci v něm uvidí jen problém, který je třeba řešit teoreticky, o něm bez něj, udělat si jasno bez ohledu na toho konkrétního člověka (tomu rozumím, sám k tomu mám sklony). Aby zase mohli jít v klidu dál. Ale Ježíš udělá něco úplně jiného.

Ač je v tom, jako v životě ještě další spousta háčků – děje se to celé v sobotu, kdy se nesmí nic dělat, natož se umazat hlínou; a ten člověk je nečistý, nesmí do chrámu, mezi ostatní čisté a před Boha, toho svatého. Ale Ježíš právě v takovou chvíli něco udělá.

To moc pomáhá, myslím, i jsem to zažil. Když se ve chvíli ochromení, otázek a neplodných debat, objeví aspoň jeden, který tomu všemu nepodlehne. Ale nabídne jiný pohled a do něčeho se pustí - a najednou se otevřou i ostatním oči pro naději, pro aktivitu, pomoc.

Ježíš se toho člověka dotkne. Blátem, které ušpiní, jeho i sobotu, a naznačí cosi o novém stvoření. Dotkne se toho jinak nevnímajícího, osloví ho a dokonce ho do toho zapojí. Pošle jej, i on sám musí jít a někam vstoupit, symbolicky i fakticky.

Aby se potom zbytek kapitoly dlouze řešilo, kdo je kdo a jestli na to, co udělal, má ten správný původ a náboženský štempl. A kdo je hříšník a kdo menší. Nebudu vás tím zdržovat, přečtěte si to doma.

Nakonec se zase ti dva potkají. A ten uzdravený vlastně neví, kdo je ten, co mu pomohl, ale je si jistý, že je to ten, který jen nemluvil, odněkud zpovzdáli, či za zády, z kazatelny nebo odkud, ale taky byl blízko, a vzal za ruku a pohladil a pomazal a umazal se taky.

A stál u něčeho nového. Byl to syn člověka, tedy člověk, ale přece u něj a v něm byl u díla sám Věčný a byla to ta síla, která otevírá oči, až je najednou všechno jinak.

Omlouvám se těm, jež text na pozvánce, který není textem kázání, zaskočil, znejistil, ale co byste čekali od hříšníka… A to ještě teprve uvidíte. Ale přece jen doufám, že nám a spolu vždycky půjde především o to, aby nás potkal Ježíš, shlédl na nás a my si od něj nechali otevřít oči pro příležitosti a lidi kolem nás.

Ježíši, ty jsi viděl. I ty, co tě neviděli. Působ, ať vidíme i my – potřebné kolem nás především. Tehdy jsi zarazil marné lidské řeči. Zastavuj i ty moje. Dotýkej se. Mluv s námi. A posílej nás. V tom je naše naděje. Ta moje určitě. Amen