Bohoslužby na Boží hod vánoční, Bystřice n.P., Nové Město na Mor., 25. 12. 2009

První čtení: Kaz 1, 1-11
Text kázání: Kaz 1, 1-3 (Prolog), Jan 1, 1-14 (Prolog)

Sestry a bratři,
Vánoce jsou radostnou oslavou narození Krista. Každé narození je nový začátek? narození Boha je navíc úplně zvláštní, mimořádný začátek! Měl bych tedy začít ´od začátku´, nejspíš u Josefa s Marií, od jeslí, nebo od pastýřů? tak, jak je na Boží hod zvykem,? a dobrým zvykem. Udělám to ale jinak, trochu proti zvyklosti, jakoby ´ze strany´. Od lesa. Od nás. Pokusím se k Vánocům v kázání dostat postupně. Propracovat se k nim. ´Prokázat´ se k nim. Takže Vánoce budou až na konci.
Padla mi do oka kniha Kazatel. Znáte ji: Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas? Je čas rození i čas umírání. Nebo: Poznal jsem, že vše je pomíjivost a honba za větrem?
Řekl jsem si, že odtud začnu. Základem kázání nechť jsou tedy 2 verše z Kazatelova Prologu, ze samého začátku knihy Kazatel:
Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí. ? Jaký užitek má člověk z veškerého svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí?
-----------
Všechno pomine! Pomíjivost! Tomu slovu je, myslím, dobře rozumět. Když něco pomine, tak to znamená, že to bude jenom do času, na chvíli, že to prostě jednou skončí nebo zanikne. Je to, ale za čas to nebude. Má to jenom konečnou, relativní, dočasnou platnost a hodnotu.
Starozákonní Kazatel, syn Davidův a král, tuhle pomíjivost (marnost jak ji výstižně překládá Kralická Bible) viděl všude kolem sebe. Možná bychom řekli, že ´na ni měl nos´. Stavěl domy ? pomíjivost! Vysázel vinice, sady a zahrady ? pomíjivost! Měl otroky, čeleď ? pomíjivost! Stáda skotu, zpěváky, milostnice ? pomíjivost! I v moci, slávě? a dokonce v moudrosti a práci (v tom úmorném lidském pachtění) ? uviděl jenom marnost, pomíjivost a honbu za větrem!
Dobře, to je starověký Kazatel, mudroslovec? Ale co my, lidé postmoderního novověku?(?) Řekl bych, že pomíjivosti rozumíme velmi podobně. Vlastně stejně. Bez ohledu na časovou propast mezi Kazatelem a námi. Jenom ji neumíme tak hezky vyjádřit. Kazatel to říká takto:: Usmyslil jsem si, že své tělo osvěžím vínem, dokud nezjistím, co dobrého pod nebem mají lidští synové z toho, co konají ve vyměřených dnech svého života.
Takže, možná mi dáte za pravdu, že tuhle pomíjivost vidíme, že ji objevujeme, že k jejímu poznání také dospíváme. Dospívání, to je prohlédnutí, najednou se nám otevřou oči.
A nejenom, že pomíjivost objevíme, ona pak taky třeba dolehne, plnou vahou, jako těžká, depresivní deka? a to je horší! Dolehne jako šeď života. Zbytečnost! Všechno se jenom opakuje, jako stokrát přehraný film. Všechno už tu bylo, nikde nic nového. Všechno je nesmyslné, dekadentní, a ještě to stojí tolik námahy a lopoty! A, jak to říkal ten Kazatel: Jaký užitek má člověk z veškerého svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí?
Když tu pomíjivost domyslíte, tak vás nutně vyděsí! Prázdno! Nic! Tak raději přestanete domýšlet a (vůbec) přemýšlet. Všechno je zbytečné, tak proč se snažit! Proč se pachtit, proč se lopotit! Stačí jen to nejnutnější, z ruky do huby. A zítra Amen! Vody se za vším stejně jednou zavřou. Tma stejně jednou všechno pohltí. Smrt stejně jednou přijde!
Tak, a co teď! Co s tím! Když je té marnosti trochu, špetka, může to být dobré koření. Nakonec, takový jednodenní pochmurný splínek je někdy docela osvobozující? v tom našem světě zářících úsměvů, programového optimizmu a křečovitého ´poďme, budeme si všichni tykat!´?
Ono uvědomovat si hranice, omezenost našich možností, konečnost života, to je přeci dobré... je-li to přiměřené, v rozumné míře. Sklínka marnosti před spaním, abychom věděli, kde začínáme a kde končíme? To doporučuje devět farářů z deseti.
Stalo se vám ale někdy, že ta sklínka přetekla? A že jí byl celý oceán? Oceán připomínající to starověké moře Chaosu, ve kterém žila obluda Livjátan? Že jste začali s marností večer uléhat a ráno vstávat? Že jste začali s marností chodit? Že jste s ní začali žít? Dlouhodobá šeď, prázdno, nic! Deka, kterou neshodíte, jak je těžká. A tak jste si začali zvykat, a nebo už jste si zvykli. Co potom! Co s tím!
Biblický Kazatel mluví hodně o marnosti, pomíjivosti, o tom pachtění a honičce za větrem. U něj to ale není rezignace. On sám nepodlehl marnosti. On s ní ani neuléhá, ani nechodí, ani nežije. On ji jenom vidí, a protože je moudrý, tak odhaluje její plíživou záludnost, její rizika. To, že pomíjivost uviděl a pochopil, ho vede k tomu, aby hledal opak pomíjivosti ? věčnost! ? aby hledal opak marnosti ? smysl! On si v tom praoceánu, v tom Chaosu, kde se mu Livjátan snaží ukousnout palec u nohy, tak lehce plave (tak splývá). Jsem si (skoro) jist, že když psal tu svou knihu, tak se usmíval.
Tenhle starý Kazatel hledá věčnost a smysl, ´rozmlouvá se svým srdcem´, ? takhle doslova to sám říká. ... Uvažoval o všem, a zjistil toto (Kaz 9,1-4) ? spravedliví i moudří i jejich práce jsou v ruce Boží. Člověk neví, co milovat a co nenávidět, cíl všeho je před ním. ? Všichni, kdo žijí, mají naději. Vždyť živý pes je na tom lépe než mrtvý lev.
Kazatel nám předává i tuto podstatnou moudrost (Kaz 11, 1-8): Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš. Rozdej svůj díl mezi sedm, ba i osm, nevíš, co zlého se na zemi stane. Jestliže mraky se naplní, spustí se na zemi déšť; jestliže strom padne k jihu či na sever, zůstane na místě, kam padl. Kdo příliš dá na vítr, nebude sít, kdo hledí na mraky, nebude sklízet. Jako nevíš, jaká je cesta větru, jak v životě těhotné vznikají kosti, tak neznáš dílo Boha, který to všechno koná. Rozsévej své símě zrána, nedopřej svým rukám klidu do večera, neboť nevíš, zda se zdaří to či ono, či zda obojí je stejně dobré. Sladké je světlo a vidět slunce je milé očím. I když se člověk dožije mnoha let, ať se z nich raduje ze všech, ale na dny temnoty ať pamatuje, že jich bude mnoho. Cokoli přijde, je pomíjivost.
-----------
Vánoce jsou radostnou oslavou narození Krista. Vánoce jsou tu! Je načase jít do Betléma, i v kázání! Je načase vysvětlit, proč jsem tak dlouho mluvil o Kazateli, o náboženském filosofovi z daleko starší doby, který o Ježíšovi z Nazaretu nemohl nic vědět. Proč mluvím o marnosti, o pomíjivosti, o větru a o pachtění lidském na Boží hod vánoční! Zkusím to vysvětlit:
Předně, chtěl jsem upozornit na to, že Kristus je již ve Starém zákoně. Ježíše Krista ve víře ztotožňujeme s židovským mesiášem a rozpoznáváme v něm našeho Spasitele a Pána. Tento Kristus byl (jakousi) intuitivní vírou rozpoznáván již dlouho před svým narozením, a to Izraelem, lidem staré smlouvy. To se projevovalo nejen v proroctvích, ale i v touze po Božím ospravedlnění a milosrdenství (Pl 3,22). Starý zákon tak není zpráva o marnosti života a světa (jak by se mohlo zdát z Kazatelova Prologu), ale naopak zpráva o možnosti nalézt přístup k věčnosti a nalézt pravý smysl života. Starý zákon tíhne ke Kristu, jak říkají někteří teologové. To ale není to hlavní, co jsem chtěl říci?
Tak proč ještě Kazatel (syn Davidův) navštívil tohle vánoční kázání: Kvůli kontrastu. Na žlutém papíře světlo nenamaluješ! Lépe se maluje na tmavém pozadí. Vzpomeňme jaké to je, když marnost dolehne plnou vahou, jako těžká, depresivní deka. Šeď. Zbytečnost. Prázdno. Všechno je nesmyslné a dekadentní. Pachtění a lopota. Vody se za vším stejně jednou zavřou. Tma stejně jednou všechno pohltí. Smrt stejně jednou přijde! Když se nad touhle tmou najednou rozsvítí hvězda, když se v temnotě rozzáří sláva Páně ? to pak něco znamená! Ani tohle však není to nejdůležitější, co jsem chtěl říci?
Hlavně jsem chtěl nad starým Kazatelem přemýšlet spolu s těmi, kdo začali s marností večer uléhat a ráno vstávat. Kdo začali s marností chodit. Kdo s ní začali žít! Chtěl bych jim tímto kázáním pomoci přijít na to, že je tu něco mocnějšího, než je marnost! Že je tu něco hlubšího a širšího, než je pomíjející konečnost! Že tu přichází někdo, kdo je silnější než chaos a nesmyslnost. Přichází Syn člověka, Boží Syn? !
Úplně ho neznáme (J 1,27), ale můžeme mu důvěřovat. Můžeme se o něj opřít. Můžeme s ním chodit, stejně jako s Bohem ´chodili´ Henoch (Gn 5,24) nebo Noe (Gn 6,9). Můžeme s ním žít, protože v něm je život (J 1,4). A život je světlo lidí, říká Jan (J 1,4).
A tak jsme se úplně na závěr ´překlenuli´ od Prologu Kazatelova k Prologu Janovu. Tento Jan, čtvrtý evangelista, nazývá Krista Slovem (řecky je to Logos): Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to slovo bylo Bůh (J 1,1).
Tohle Logos neznamená jenom ´Slovo´, ale také Vztah, Řád, Rozum a Smysl. A tak můžeme tu vánoční radost z narození prohloubit o tuhle rovinu. Do světa se vrátil Smysl! To pravé světlo, které tu bylo od počátku a které prosvětluje tmu, přišlo znovu, jako dítě. Tma je nedokázala pohltit a nikdy je pohltit nedokáže! To Slovo, skrze které povstalo všechno a bez něhož nepovstalo nic. ... Logos, které se stalo tělem, a přebývalo mezi námi. Jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.
Marnost nemá šanci! (? a Livjátan se může jít klouzat!)
Amen