Kázání na text Mt 5,33-37 (v překladu Františka Žilky): Dále jste slyšeli, že bylo řečeno předkům; »Nedopouštěj se křivé přísahy, ale plň Pánu své přísahy.« 34 Ale já vám pravím: Vůbec nepřisahejte! Ani při nebi, poněvadž jest trůnem Božím, 35 ani při zemi, poněvadž jest jeho podnoží, ani při Jeruzalému, poněvadž jest městem velikého krále. 36 Ani nepřisahej při své hlavě, poněvadž nemůžeš ani jediný vlas učiniti bílým nebo černým. 37 Ale vaše řeč buď: Ano— ne! Co jest nad to, pochází od zlého.

Někdy kolem poloviny osmdesátých let minulého století se za stodolou evangelické fary v Lozicích schylovalo k slavnostnímu stvrzení přátelství dvou čerstvých školáků. Mělo se tak stát smíšením krví a slavnostní přísahou. Vzorem pro tento akt byl náčelník Apačů Vinnetou a jeho bílý bratr Old Shatterhand. Už si moc nepamatuju důvody, ale nakonec z toho sešlo. Proč o tom začínám? Mám za to, že přísahy začínají brát děti tak zhruba v té době a není to náhodou. A důvodem není jen hltání „Mayovek“, ale obecně taky to, že děti se zhruba v tom věku začnou učit žít s tím, že se neříká vždy a všude pravda. Že tehdy nezněla z rozhlasu a televize, ve škole a dokonce ani dospělí nejsou těmi, kdo za vše okolností říkají pravdu. A potom zřejmě i to, že lhát dovedou také děti sami. A tak dojdou poznání, že když něco má být pravda pravdoucí, je třeba přísahy a prolití krve a zapřísahání velkého Manitoua.

Ježíš ta slova neříká, že by na pravdě nezáleželo, ale že nemáme přísahat – ve smyslu to a to udělám, to se stane, o to se postarám - a k tomu ať mi dopomáhá Bůh a tak to bude. A za to ručím, za to dám i tu ruku, nebo hlavu či skalp. A ještě se do toho zatahuje Bůh, který za naše slova ručí. A ono to není ani tak o devátém přikázání, kde se nesmí křivě svědčit proti bližnímu, ale proti třetímu, které zapovídá zneužití Božího jména. Přísaha byla příslibem a prohlášením před Bohem. Bůh byl viděn jako ten, kdo přísahu střeží a trestá její nesplnění. S přísahou se tedy pojí přísný a vynucovaný požadavek pravdivosti. S přísahou se pojí strach před Bohem, strach z jejího nenaplnění. Prý se říkalo: „Toto ať mi učiní Hospodin a toto přidá – a ať mne zničí, ať mne rozčtvrtí na kusy - když nedodržím, co jsem řek.“ To je přísaha: s hrůzou a se strachem vyslovené prohlášení před Bohem.

A Ježíš (takovou) přísahu zamítá. Ne proto, že by nepřikládal váhu pravdivosti. Pravda a pravdivost je pro Ježíše i jeho následovníky velice důležitým pravidlem života, zásadou v jednání i smýšlení.

Problém přísahy je dvojí – jednak se přísahou zavazujeme (jakoby jindy se to tak vážně nebralo) a ještě do toho zatahujeme Pána Boha. Aby to nebylo jen teoretické - dva špatné příklady z biblické dějepravy: soudce Jiftách (Sd 10n) se zapřisáhne Hospodinu, že když zvítězí v boji, obětuje první, co při návratu domů potká. Ale potom mu nejdál v ústrety vyjde jeho jediná dcera.

A druhý známý slib, už novozákonní (Mt 14,1-12), je tetrarchy Heroda, který omámený vínem a krásou lepé tanečnice slíbí cokoli. A i když to cokoli má podobu hlavy Jana Křtitele, nic se nedá dělat. Takový je královský slib - král musí splnit, co slíbil, královské slovo platí – padni komu padni.

Tady Ježíš zapovídá přísahu, to aby se Pán Bůh příliš snadno zapřahal do našich přání. A podruhé – naše pravdivost se nemá odvíjet od strachu, od toho, že když to a to neudělám, tak se mnou Pán Bůh zatočí. Ale tady nejde o to mluvit pravdu ze strachu před trestem, ale proto, že sám Bůh je vůči nám jednoznačný a pravdivý. Říká nám ve křtu své ano. A v pravdivosti vůči sobě samým i druhým je kus království Božího.

Podle Ježíše naše slova mají být „ano, ano - ne, ne“. Tedy ne žádné bezbarvé možná, snad a uvidí se. To prostě znamená říkat ano tomu, s čím souhlasíme – a dokud s tím souhlasíme. A říkat ne, tam kde se souhlasit s čistým svědomím nedá. A ano, ano, ne ne. Tedy aktuálně vždy znovu zvažovat, k čemu se vyjadřujeme a zda k tomu můžeme říct své ano, či máme říct ne. „Když ano, tak ano. Když ne, tak ne...“ To nejsou velká slova ani velká gesta. V cudnosti těchto slov je věrohodnost.

A ještě několik slov na sám závěr: Zmínili jsme se výše o tom, že není správné zaměnit jednoznačnost za to, že změna postoje, názoru není možná. Je třeba si připomínat husovské – když poznám pravdu, opustím tu svou starou. Ale ta základní pevnost postoje.

Vzpomeňme si nyní na Pavlova slova z druhého listu korintským křesťanům, slova, která jsme slyšeli od stolu Páně. Omlouvá se za to, že nemohl přijet do Korintu. Možná byl také obviňován, že řekl: přijedu, ano, ale nebral to tak vážně. Píše, že jeho záměr i slib byl upřímný. Ale ne vždycky je od záměru a slibu blízko k snadnému uskutečnění...

Ale to, co píše Pavel bezprostředně dál, jsou slova nanejvýš důležitá: Ježíš Kristus není zároveň "ano" i "ne", nýbrž jednoznačné "ANO" ke všem Božím zaslíbením, kolik jich je, píše Pavel. To je důležité slovo: Bůh v Kristu ve své jednoznačnosti je východiskem i ukazatelem pro jednoznačnost všech následovníků: Boží jednoznačnost v Kristu vůči nám není jednoznačností sekernickou ani odtažitou, vzdálenou tak, abys nevěděl, na čem jsi v životě. V Boží jednoznačnosti se pojí pravdivost s láskou. V ní je překonávána nejistota i strach. A v ní je podřízeno všecko nejdůležitějšímu, opravdovému Božímu přání a záměru, s nímž poslal Pán Bůh na svět svého Syna: „Aby žádný, kdo věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.“

Modlitba (Jan Nohavica): Děkujeme, Pane Bože, za jednoznačnost tvé lásky, která je světlem, posilou, ukazatelem... i soudem nad námi - v naší temnotě, slabosti, ztrátě směru... i tenkrát, když si osvojujeme lež a podvod za své prostředky v jednání. Chceme se z jednoznačnosti tvé lásky k nám učit jednoznačnosti, na níž je spolehnutí, i ve všech našich vzájemných svazcích. Amen.

Píseň 765 Slunce pravdy milosti