Kvůli technickým problémům s kamerou chybí k tomuto kázání videozáznam. Omlouváme se.

---

Dnes další kázání na příběhy krále Davida.

David utíká před Saulem do hornaté pouště Engadi. Saulova tajná služba ho vypátrala, informovala Saule, ten sebral 3.000 mužů a vyrazil na cestu, aby Davida zajal nebo zabil.

Saul se svým vojskem se vyšplhal až do pouštních skal. A v jedné chvíli vstoupil do jeskyně, aby tam vykonal potřebu.

V odlehlém koutu jeskyně seděl David se svými muži. Saul, se nachází ve velmi lidské a běžné pozici. Je neschopný obrany. Co je mu nyní platno 3.000 mužů, kteří venku uctivě čekají před jeskyní. Vešel do pasti.

David a jeho muži Saule vidí. O život jde vlastně oběma. Kdyby Saul spatřil Davida a jeho muže, a podařilo se mu včas zavolat své vojsko, byl by David a jeho muži bez šance. Uzavřeni v jeskyni proti třem tisícovkám venku před jeskyní. Vyhladověli by je? Nebo udusili kouřem?

Ale především Saulovi jde o život. Je sám, v pozici, kdy se nemůže bránit. Nepřítel je o něm ví a je téměř na dosah ruky. Však Davidovi muži naznačují Davidovi, aby jednal a Saule zabil. Říkají, to je chvíle, kterou ti sesílá sám Bůh.

David šanci nevyužil. Nezabil svého pronásledovatele. Ale něco učinil. Přikradl se potichu k Saulovi a odřízl mu cíp pláště.

Svým mužům pak své rozhodnutí nezabít Saule odůvodnil slovy – Chraň mě Hospodin, abych se dopustil něčeho takového na svém pánu, na Hospodinově pomazaném. Říká – Saul patří Hospodinu, jak bych ho já mohl zabít?

Ne že by to David neuměl. Zabít Saule by určitě dokázal. Zabil Goliáše, a pak mu pro jistotu usekl hlavu. Ve válkách s filistínskými zabil mnoho lidí. Dobře to zná.

To úcta k Bohu brání Davidovi v tom, aby zabil Saule. To, oč se jedná, není jen mezi Saulem a Davidem, ale je v tom příběhu přítomen Bůh.

A tak Saul, který nic netušil, vstal, vyšel a z jeskyně.

David vstal také. Vyšel z jeskyně a volal za Saulem. Králi můj a pane.

Saul se ohlédl, David padl na kolena a pronesl dlouhou řeč. Ukazuje uřezaný cíp pláště, přesvědčuje naléhavě Saule, já proti tobě nic nemám, ty mi ukládáš o život, já proti tobě nejsem, nic ti neudělám a nechci udělat. Ať mezi námi rozhodne Hospodin. A mohl jsem, podívej, kus tvého pláště – jak blízko jsem ti byl. Však mí muži říkali, ať tě zabiji.

Saul se otočí. Nejprve se ubezpečuje, že slyší dobře. Což to není tvůj hlas? Což to není tvůj hlas – můj synu Davide?

Můj synu Davide. Jak zběsilý jej táhne zabít, vezme si na to 3000 mužů, a pak když konečně stojí proti němu, řekne – můj synu Davide. Není to tak dávno, co Saul nechal umlátit k smrti 85 kněží za to, že Davida na útěku přijali a dali mu něco k jídlu. A teď – můj synu Davide?

Možná se diví i těch utrmácených 3000 mužů a říkají si, tak co je? Kvůli tomu jsme doma vše opustili a trmácíme se sem do hor?

Nicméně ti dva před jeskyní berou chvíli vážně, možná se jim třese země pod nohama, tisíce mužů kolem jako kdyby nebyly. Sami dva. A Saul je na dně. Dal se do hlasitého pláče. Pláče jako ten, kdo vidí, že se zhroutilo to, co pracně stavěl. Kdo pozná, jak moc je vedle. Jak je mimo, jak je vlastně směšný. Cosi zlého ho ovládlo, něco hledá, ale dobrý život a pravda jsou úplně někde jinde.

Podobně pláče Petr poté, co zapřel Krista. Plakali a pláčou tak mnozí. Někdy i my, když přeceníme své síly, když uděláme něco, co je zle obráceno proti druhým. Sami sebe přesvědčujeme, že jdeme správnou cestou. Ale pak náhle je úplně jasné, že jsme mimo, že ta cesta je špatná, biblicky pověděno – vede do záhuby.

Takový pláč je dobrý. Je v něm přece jen skryto východisko a naděje na změnu. Umožní nalézt řešení. Blahoslavení plačící, neboť oni potěšeni budou. Plačící nad druhými, plačící nad sebou samými.

Saul tam v horách vyzná, ty Davide, jsi spravedlivější než já, ty mi odplácíš dobrým, ale já jsem ti odplácel zlým. Žasne, jak jsi dobrý Davide? Kdypak někdo najde svého nepřítele a nechá ho odejít v dobrém?

Kéž tě Hospodin odmění dobrým za to, cos mi dnes učinil!

A na závěr té chvíle Saul zcela věcně a realisticky přizná, že jeho dny končí, že David bude po něm králem. A prosí, aby se David jako král nemstil na jeho, Saulově potomstvu. David to odpřisáhl, Saul se vydal na cestu domů a David se svými muži vystoupil z jeskyně.

**

Chvíle, kdy udělá chybu ten, kdo nám vadí, kdo kazí život, a my konečně můžeme využít svou převahu a dát najevo, že jsme to my, kdo je teď na koni.

Máme vše ve svých rukách, máme moc, nikdo by nemohl říct ani popel, kdybychom to vše, co se tak náhle sešlo, využili ve svůj prospěch.

Nemůžeme říct, že by to bylo špatně.

Nemůžeme jednoduše druhé lidi nabádat, aby tak nečinili.

Neznáme souvislosti.

Ale. Je to normální v souvislostech tohoto světa.

Ale Kristus nás vyzývá, že to může být jinak.

Že najít odvahu a nevyužít svou moc, může být někdy mnohem víc.

Zříci se toho, nač mám právo může vytvořit novou naději, nové východisko. života. Může vytvořit zárodek pokoje, smíření.

Učedníci se ptají Ježíše, zda mají sežehnout ohněm vesnici, která si dovolila je nepřijmout. Možná se cítí zhrzeni, možná si říkají, že na to mají právo. Nevíte, čího jste ducha, slyší od Ježíše. Nepřišel jsem lidi hubit, ale zachraňovat.

David k takovému jednání našel odvahu – a jako by přehodil výhybku.

Ti dva se nepronásledují, ale mluví spolu.

Saul nachází odvahu nahlas plakat nad tím, jak si ho zlo osedlalo.

Je schopen vyznat svou vinu a přát druhému Boží přízeň a dobré věci.

Není to snadné. Není snadné zříci se své spravedlnosti a hledat spravedlnost Boží, která je v Kristu. On to dokázal. Nevyužil moc kterou měl ve svůj prospěch, ve svůj prospěch, nezneužil ve svůj prospěch, že je roven Bohu.

Zříci se v příhodnou chvíli své vlastní výhody pomáhá otevřít prostor lásce a smíření. A je to velký čin na zemi a v nebi se z něj radují.

Můžeme si takové jednání dovolit. Víc, než nám dává Kristus, beztak nikde neseženeme.

Pane, s tebou se stáváme světlem světa a solí země. Třeba jen na chvíli. Třeba jen někde. Ale přece. Drž nás při sobě, abychom věřili, že to je víc, než jsme schopni pomyslet.