čtení: Matouš 5,43 - 48
text: Matouš 15,21 - 28

Sestry a bratři,
kolik nářků, sténání a volání o pomoc se stále ozývá z hlubin utrpení a bídy ve světě okolo nás. Bůh je oslovován nejenom z prostředí božího lidu, dovolávají se ho nejen věřící. I pohanka jako poleno hledá najednou pomoc u Boha, když ji život sevře na tom nejcitlivějším místě, když jde o život dítěte, když bezmocně přihlíží, jak se dcera ocitá v zajetí něčeho zlého. Křik a volání o pomoc, jehož adresátem je Bůh, zní i z míst, které jinak nemají s Bohem nic společného. I odtud se ozývají prosby o jeho smilování.
Jenomže Bůh mlčí. Žádná odpověď. Ani slovo. A to není výtka kritiků víry. To jsme slyšeli z evangelia.
A pro nás - jeho učedníky - je to nesnesitelné. Jít s Bohem, s Kristem, slyšet úpění světa, jeho dovolávání se Boží pomoci a soucitu a od Boha neslyšet žádnou odpověď, to je k nevydržení. To je napětí, které nám bere klid, které nás nutí nějak reagovat, něco říct, něco udělat. I my se obracíme k Bohu a prosíme, přimlouváme se, toužíme po odpovědi, která by tomu nářku učinila konec.
Co ta naše reakce, ta naše prosba ale vlastně znamená? Co vyjadřuje? Je to opravdu projev účasti s postiženými nebo jenom výraz paniky, která se nás při setkání s nimi zmocňuje? Staráme se v ní skutečně o trpící, nebo spíš o svůj klid? Ono to vůbec není tak jasné, jak by se na první pohled mohlo zdát.
I žádost učedníků, naléhajících v tom úryvku evangelia na mlčícího Ježíše, lze číst dvojím způsobem. Oba je v ekumenickém překladu najdete. Jeden v textu, druhý v poznámkách. Dle jedné varianty se učedníci přimlouvají: Vyhov jí..., dle druhé naléhají: Zbav se jí... . Jejich přímluva může znamenat obojí.
I za snahou pomoct a utěšit, nemusí být ve skutečnosti nic jiného než přání zbavit se toho nesnesitelného napětí, toho křiklavého rozporu mezi vírou v milosrdného Boha a jeho mlčením k úpěnlivému volání o pomoc. Kolikrát se člověk sám přistihne, jak spěchá s litováním, útěchou a povzbudivými slovy ve skutečnosti jenom proto, aby se zbavil vlastních rozpaků, aby zaplašil pocit bezmoci a vlastní rozrušenost. Jak často je mluvení o Bohu a někdy i modlitby reagující na bolest světa jenom sebeobranou, aby nás jeho sténání opravdu nezasáhlo, aby nám nebralo klid, aby nás nevyrušovalo na naší cestě s Ježíšem. Ne, že by to bylo úmyslné. To v nás jen naše slabost a strach pracují. A čím míň si je dovedeme přiznat, tím snadněji se necháme oklamat, tím spíš jim propadáme.
Vyhov jí... může být to samé, jako Zbav se jí..., pokud tím hlavním, oč nám jde, je jen, aby ten pláč a křik, který nás konfrontuje s božím mlčením, utichl, aby napětí, které provází naši cestu s Kristem, naši víru, zmizelo.
Opravdová láska se totiž někdy může projevovat tvrdě, krutě, zdánlivě bezcitně. A možná se bez toho, aby napětí nevyslyšeného volání o pomoc unesla, neobejde. Sám se toho trochu děsím, když to teď říkám. Uvědomuju si totiž, jak se i z toho může stát přímo úděsné zdůvodnění lhostejnosti, jak i tím se dá z toho napětí vylhat. Vždycky mě štvalo, když se z biblicky neomezeného "miluj" a "buď bližním" stávala jen jakási vnitrocírkevní dobrosrdečnost, skupinové sobectví, při kterém omezujeme solidaritu a dobrou vůli jenom na souvěrce a co je za hranicemi církve nás nezajímá. A štve mě dosud, když se to děje.
Nevěřím, že by měl Ježíš na mysli takovéhle omezení pomoci jen na "svoje lidi", když odpovídá: "Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.". To by musel být jiný Ježíš, než ten, který o několik kapitol dříve káže na hoře o lásce k nepřátelům, který - jak jsme slyšeli - se v tom kázání ironicky ptá: "Budete-li milovat ty, kdo vás milují, jaká vás čeká odměna?" Jeho odpověď není výrazem jakési vnitrodruhové solidarity, která nám bývá tak vlastní.
Jde spíš o to, že láska je opravdová jen tehdy, je-li konkrétní, a není-li závislá jen na vlastní volbě. To je smysl poslání, které vždycky nedává prostor každé prosbě vyhovět.
Přijetí konkrétního úkolu vždycky omezuje. Omezuje ovšem i v tom, aby jeden svou lásku rozdával jenom tam, kde je žádána, kde je vítána, kde se setkává s pochopením, s přijetím, s oddanou prosbou a žádostí. Je příjemné, když člověk může vyhovět, když může jasně cítit, že naplňuje něčí nouzi, že je užitečný.
Poslání ovšem zavazuje k lásce i tehdy, když se této příjemnosti nedočkáme, dokonce i když se setkáváme se záští a odmítnutím, i mimo sympatie. Však právě u těch ztracených ovcí lidu izraelského Ježíš s láskou nejvíc narazil. Přijímat a ctít závazek ke konkrétnímu člověku nebo společenství, znamená žít lásku nejen pro příjemný pocit, nejen pro své uspokojení, nejen, když se díky ní sám mohu cítit dobrý a jevit jako lidumil. Ve skutečné konkrétní lásce existuje odpovědnost, která brání utéct se k lásce, ve které stačí a je možné jen vyhovět. Proto se někdy může projevit tvrdě, proto se neobejde ani bez schopnosti odmítnout.
Tomu nakonec rozumíme. S tím asi i souhlasíme. Málokdo z nás by řekl, že je správné vzít chleba dětem a hodit ho psům. Takhle obecně je nám to jasné. Ale něco úplně jiného je, když se v té roli odmítnutých v životě ocitáme: když je naše prosba oslyšena, když naší žádosti není vyhověno, když se nám v naší nouzi nedostává pomoci, protože někdo cítí odpovědnost vůči někomu jinému. To je hned všechno jinak: To žádnou odpovědnost nebereme. Kdo jiný by měl mít větší nárok než my? Kdo jiný by mohl být potřebnější než my? Čím osobněji se nás ta věc týká, tím méně jsme schopni vidět a uznat nějaký jiný nárok než svůj.
Snažíme se ho všemožně dokázat; dokázat, že právě my jsme ti nejpotřebnější nebo nejzasloužilejší a proto máme na pomoc přednostní právo. A často ani né tak, připomenutím vlastních kvalit ( zvlášť, když nejsou nijak mimořádné ), ale spíš zpochybňováním a upíráním nároku a kvalit druhých. Proto se tolik poměřujeme a srovnáváme s ostatními.
Vlastně nám ani tak nevadí pomyšlení, že by byli vyslyšeni jen někteří. Za bohapustou nespravedlnost bychom to považovali a považujeme až tehdy, kdybychom mezi nimi neměli být my. O to jde, o místo mezi vyvolenými, o příslušnost k "dětem", kterým chleba patří. Tak alespoň často životu rozumíme, v tom jako bychom často viděli smysl víry. Proč bychom jinak kladli takový důraz na rozdíl mezi věřícími a nevěřícími? Proč bychom se jinak snažili tolik dokázat pravost své církve či víry a jiným ji upřít?
A někomu do takového pochopení mohou zapadat právě ta závěrečná slova o veliké víře. Veliká víra jakoby byla vstupenkou mezi vyvolené, jakoby zakládala nárok vyslyšení.
Jenomže nic asi není té ženě kananejské vzdálenější než dokazování kvalit a nároků, poměřování a soupeření. Boží lásku a pozornost nechce strhnout na sebe, nechce ji upřít druhým, naopak souhlasí s tou odpovědností, která ji staví až na druhé místo. Vyjadřuje jenom svoji důvěru, že se v té boží lásce k ostatním najde pomoc i pro ni, že se při tom nasycení druhých nebo skrze ně najde sousto, které utiší i její hlad.
Tedy - ne ?kdo z koho? a zápas o úspěch bez ohledu na druhé, ale důvěra, že když Bůh miluje druhé, zasáhne ta láska i mne. Nad takovou důvěrou i Ježíš žasne a jakoby ho osvobozovala, dává jí volnou ruku: ?Staň se ti, jak chceš?. Jakoby se tu lidská vůle shodovala s boží. V takové důvěře nás Bůh léčí z té posedlosti nejhorší - ze sobectví a soběstřednosti, které se ani zbožným nevyhýbají. Amen.