Uložit kázání jako mp3.

Čtení:   L 15,11-32 + Ř 8,12-17

Text: Matouš 6,9a + 23,9

Bratři a sestry,

                před nedávnem jsem ohlásil, že budu při bohoslužbách postupně vykládat modlitbu Páně. Jak se střídáme, máme hosty a při rodinných bohoslužbách sledujeme s dětmi jejich cyklus nedělní školy, není lehké udržet souvislost. Snad si ale ještě vybavíte, že jsem minule mluvil o modlitbě jako o prostoru pro maximální upřímnost. Ježíš radí, abychom před všemi diváky a odborníky na modlitbu, včetně sebe, zabouchli dveře, abychom se nestarali, jak nás kdo vidí a mohli být před Bohem opravdu sami sebou.

                Teď jsme ovšem četli jeho úvodní slova k modlitbě Páně: „Vy se modlete takto“. Na první poslech to zní jako pravý opak té svobody, jako přesná instrukce, která žádnou spontaneitu nedovoluje.

                Já ale věřím, že jde pořád o naši svobodu. Svoboda není jenom prostor k sebevyjádření. Někdy jsme uvězněni sami v sobě, obklíčeni a svázáni svými starostmi, přáními a strachy. K naší svobodě patří i odstup od sebe sama. Pevně daná modlitba nám ho umožňuje. Vyvádí nás ze zajetí, ve kterém jsme uvízli. V situaci, kdy jsme v presu a v hlavě nám rotuje kolotoč otázek a myšlenek, které nám diktuje situace, pomáhá nám pevná modlitba, abychom viděli, že skutečnost není jenom ten pokojík, do kterého jsme se uzavřeli, že se lze na život podívat ještě jinak a že má ještě jiné důležité roviny a tak je možné jednat a myslet svobodně.

                Vlastní modlitba začíná oslovením – „Otče náš“. Nevím, jestli se vám to také stává, ale já když někomu píšu, tak se u oslovení často zarazím. Váhám – mám napsat „milý“, „vážený“, nebo jenom „Pane“? Je mi ten pán opravdu milý? Vážím si ho?  A není pouhé „Pane“ příliš strohé? Není to projev distance a formality, pro kterou nemám žádný důvod a ani ji nemám v úmyslu?

                Na oslovení zkrátka záleží. Vyjadřuje vztah. A o to jde i v modlitbě Páně. My už máme to oslovení tak zažité, že o něm ani nepřemýšlíme. Ale ono má veliký význam a vůbec není samozřejmé. Chcete-li se o tom přesvědčit, stačí, když nahlédnete do Starého zákona. Tam se o Bohu jako o „Otci“ skoro vůbec nemluví; respektive velice zřídka.  K jeho pojmenování se užívají tituly jako třeba Pán, Panovník, Nejvyšší, Stvořitel, Soudce vší země apod. Na těch ojedinělých místech, kde se přirovnává k otci a jeho vztah k rodinným vztahům včetně pouta matky k dětem, jde vždycky o vyjádření jedinečné lásky, věrnosti a slitování.  U proroka Izajáše třeba říká Hospodin: „Cožpak může žena zapomenout na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života?“

                A právě v takovém duchu nás Ježíš učí se modlit. Takhle nám Boha představuje. Do takového vztahu s ním tím oslovením vstupujeme.

                Pro panovníka, nejvyššího, stvořitele či soudce – a abychom těm titulům dobře rozuměli, tak si je trochu aktualizujme – tedy pro šéfa, nadřízeného, ředitele, hlídače nebo velitele je rozhodující, jak splňujeme určitý účel, funkci a normu. Důležité jsou naše výkony, znalosti, bezúhonnost a užitečnost. Co přitom cítíme a prožíváme, v takovém funkčním vztahu nehraje roli. Ale u otce je to jinak. Zajímáme ho celí – i náš smutek, naše radost, naše strachy, neúspěchy a sny. Nezajímá ho jen náš výkon, ale jak nám je. Zajímáme ho opravdu my. Je to osobní vztah, který není omezen jen na hodnocení nebo užitečnost.

Ve víře, která oslovuje Boha „Otče“, nerozhodují neosobní principy, předpisy , dogmata a pravidla a poslušnost není otázkou hrozeb, odměn a trestů, ale důvěry. Teprve v tomto vztahu můžeme dobře rozumět všem biblickým napomenutím a přikázáním.  Ano, Bůh nařizuje, přikazuje, soudí i trestá, ale jako Otec. Motivem všeho toho je zájem o nás a náš prospěch. Poslušností jeho lásku přijímáme, nemáme si ji teprve vysloužit. Otcovská láska není závislá až na našich kvalitách. U ní to všechno začíná a ona trvá i přes naše úlety a selhání. V této důvěře máme k Bohu přistupovat. Proto se ani odhalených chyb nemusíme bát. Díky Bohu Otci neznamenají konec všem nadějím, ale nový začátek.

Krásně to ilustruje podobenství, které tradičně nazýváme „O marnotratném, nebo ztraceném synovi“. Výstižnější by ale asi byl název  „O marnotratném otci“.  Jeho ničím nepodmíněná dobrota provokovala už Ježíšovi současníky, tak jako toho staršího bratra, který přehlédl, že z rodičovské dobroty celou dobu žije. Ale Otec ji obhajuje i pro něho. Naštěstí i pro něj není za odměnu. Dává šanci k radosti všem.

Na tom je také vidět, že ne všechny motivy, které se objevují v našem lidském rodičovství lze do toho oslovení „Otče“ vkládat. Autoritářství, pro které se někdy mylně dovoláváme pátého přikázání, s ním rozhodně neladí. Apoštol Pavel ho naopak vidí jako protiklad otrocké morálky, založené na strachu z neúspěchu a trestu a na věčném sebeospravedlňování: „Nepřijali jste ducha otroctví, abyste opět propadli strachu,“ píše, „nýbrž přijali jste ducha synovství, v němž voláme „Abba, Otče“. Tím oslovením jsme vytrženi z beznaděje, která staví jenom na svých vlastních silách a výkonech. Jako děti můžeme počítat s láskou, která chyby a nedostatky nestíhá trestem, ale nabízí pomoc při jejich řešení a je v něm s námi. Díky ní je možné být bez obav upřímný, nezatloukat a nehroutit se před Bohem jako před nějakým nadřízeným nebo policajtem.

A s tím, myslím, souvisí ještě jeden význam, který to oslovení u Ježíše má. Každý z nás máme jenom jednoho biologického otce. A tak je to i s Bohem. Náš život závisí zásadně a jedinečně právě jen na tom vztahu, o kterém jsem mluvil.

My samozřejmě žijeme v různých vztazích. Na některých jsme závislí, v některých jsme ti podřízení. Kladou na nás různé nároky. A nejsou dány jenom okolnostmi nebo mocí, kterou prosazují ti druzí. Sami si je vytváříme tím, jakou váhu a jaké místo druhým ve svém životě přisuzujeme. Záleží na úctě, kterou ke komu máme. Ctít někoho určitě není zlé. Naopak, když k někomu přirozeně cítíme úctu, je to veliká věc a pomoc. Motivuje nás to k odpovědnosti a pomáhá při orientaci. Je to podobně důležité jako u dětí, když si mohou vážit svých rodičů.

A přesto Ježíš říká: Pozor na to! Má to svoji mez. „Nikomu na zemi nedávejte jméno „Otec“; jediný je váš Otec, ten nebeský“. Vztahem úcty dáváte dotyčnému do ruky obrovskou moc. Jeho nároky, pohledy, očekávání a postoje vás pak formují. A mohou váš život také úplně zdeformovat, aniž byste si toho byli vědomi. Proto je tak důležité vědět, že ten poslední, skutečně rozhodující a určující vztah je jen jeden a nikomu tady na zemi nenáleží. My všichni jsme jenom lidé a při veškeré ušlechtilosti a někdy právě při vysoké mravní úrovni máme svoje chyby a nedostatky. Nemáme-li se stát jen jejich bezděčnými produkty nebo zajatci, je třeba vzdát tu jedinečnou úctu, čest a důvěru jen tomu jedinému, kterého nás Ježíš učí oslovovat „Otče náš“.

To samozřejmě neruší ostatní vztahy, ale dává jim to míru, vnáší to do nich potřebnou svobodu, lidskost a také solidaritu. Ježíš říká: „Jediný je váš otec, vy všichni jste bratři.“

A k tomu to oslovení odkazuje zájmenem „náš“. Ježíš nás učí modlit se nejen za sebe, ale s vědomím, že všichni patříme k sobě. Spojuje nás s ostatními.  I když před bohem stojí každý z nás osobně a bible nás ujišťuje o tom, že Bůh zná každého jménem a naše individualita neztrácí svůj význam, přesto jsme ve vztahu k němu všichni na jedné lodi.

Modlíme se k „Otci našemu“, abychom nepodlehli pokušení hledat ve zbožnosti a modlitbě jenom svoje privátní štěstí a sólovou spásu bez ohledu na druhé nebo dokonce na jejich úkor. To oslovení je prevencí proti lhostejnosti a sobectví.

Právě Bůh „náš Otec“ z nás tvoří rodinu navzdory všemu, co nás dělí, třeba i tady v kostele. Jsme bratři a sestry, ne podle toho, zda jsme si sympatičtí, ale díky Bohu. A pravdivě se k němu můžeme modlit jen tehdy, když budeme toto pouto ctít. Amen.