Jako shrnutí toho evangelijního vyprávění, které jsme sledovali s dětmi (Jan 18,28-19,16) , chci připomenout část Apoštolského vyznání – Kréda – kde o Ježíšovi vyznáváme, že trpěl pod Pontským Pilátem.

Bratři a sestry,

říká se, že se někdo k něčemu dostal jako slepý k houslím, nebo také jako Pilát do Kréda. Míní se tím, že se tam dostal jaksi mimochodem, ani nevěděl jak, bez vlastního přičinění a rozhodnutí. Ale ta zmínka o Pilátovi není ve Vyznání víry vůbec náhodou a mimoděk.

Má nám připomenout, že i když bible není historická reportáž, konkrétní historie se týká. Boj dobra se zlem se neodehrává v nějakém obecném světě idejí. Boží příběh se odehrává v našich dějinách, na kterých se svým rozhodováním podílíme. Víra není záležitost věrouky, ale konkrétních situací, za které neseme odpovědnost.

A právě o té odpovědnosti ta zmínka o Pilátovi je. Na první pohled se může zdát, že se do vyznání opravdu dostal omylem. Hlavními strůjci Ježíšova ukřižování opravdu byli představitelé božího lidu – nevěrná a sebejistá církev. Oni zosnovali jeho zatčení, oni ho odsoudili ve jménu božím, oni ho také přivedli k Pilátovi a nasadili všechny páky, aby ho na smrt vydal. Pilát se bránil. Rozhodně nepatřil k Ježíšovým odpůrcům. Z evangelií lze spíš soudit, že mu byl Ježíš sympatický. Snažil se ho propustit. A přece ho nakonec vydal na smrt.

Ne ze zášti. A nejspíš ani z donucení. Podle historických svědectví byl tento římský prefekt či prokurátor dost bezohledný a krutý a dovedl zlikvidovat jakýkoli odpor. Z hrozeb podrobených by si asi moc nedělal. Spíš – jak ukazuje evangelium – to bylo proto, že neuměl nebo nechtěl za svoje rozhodnutí převzít a nést odpovědnost. Snažil se jí uhnout, nechat ji na druhých. Proto jim nabízel kompromisní řešení obecného zvyku, proto Ježíše předvedl jako chudáka, proto se dovolával jejich náboženské a národní hrdosti. Jenže mu to nevyšlo.

Člověk se stává strůjcem utrpení nejenom jako přímý násilník a nepřítel pravdy, ale i tím, že neumí nebo nechce přijmout její závaznost a snaží se jí všelijak obejít, stahuje se a nechává za sebe rozhodovat druhé. Ta zmínka o Pilátovi nám připomíná, že se tak odpovědnosti nezbaví. Jsme odpovědní nejen za to, co prosadíme, ale i za to, čemu dáme svým uhýbáním před odpovědností prostor. Zlá není jenom touha po moci, zlá je i touha se moci, kterou máme, vzdát, abychom si uchovali klid nebo čisté ruce. A není jen zlá, je také marná. Viny nás nezbaví.

Naděje je jen v Kristu, který odpovědnost pravdě přijal i s utrpením. Tomu máme důvěřovat. Amen.