Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. Mt 5,7

O milosrdenství se nepřemýšlí. Milosrdenství se rovnou činí.

Hladovíme po spravedlnosti? Cítíme hlad a žízeň po tom, aby se na světě prosadila spravedlnost? A jaká by to měla být spravedlnost?
Ta naše? Právo a soud, jak ty mně, tak já tobě. Oko za oko, zub za zub. Jestliže se proviníš, musíš být potrestán.

Ježíš říká, blahoslavení jsou ti, kdo pláčou.
Ti, kdo v sobě nesou utrpení, žal, bolest. Doslova ti, kdo svou ?bolest a žal vyjadřují hlasitým nářkem?. Ti jsou šťastní, požehnaní, Bohu milí.

2 Sam 11 a 12, Touha po krásné ženě a dva mrtví
Král David poslal vojsko do boje. Sám zůstal v Jeruzalémě. Jednou večer vstal, procházel se a spatřil krásnou ženu půvabného vzhledu, jak se právě omývala. David si zjistil kdo to je. Jmenovala se Betsabe. Její muž byl voják, Chetejec Uriáš. Právě byl s vojskem v boji. David pro Betsabe poslal. Ona přišla a on s ní spal. Ona se vrátila domů. Otěhotněla, poslala Davidovi zprávu, jsem těhotná.

Mt 5,1-3 ?Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je království nebeské.?

Celá scéna se odehrává na hoře. Na horách se člověk už od časů Mojžíše setkával s Bohem. Setkáme se i tady s Bohem? Jak? Co uslyšíme? Co se nás dotkne?
Na hoře je Ježíš. Vystoupil tam, rozhlédl se kolem sebe.

Jsou u něj jeho učedníci. Jeho nejvěrnější. Pořád jsou s ním. Naslouchají mu, snad rozumějí. Nemají nic víc než jeho blízkost. Ale teď je to pro ně všechno, co k životu potřebují.

Jakou moc má víra? Co zmůže víra proti zlu, proti nemoci, proti odmítnutí?

David už se stal králem v Jeruzalémě. Po letech válek a neklidu začíná normální život. Bůh jakoby byl dlouhou dobu stranou. Konečně na něj zbývá čas. Kde zůstala celou tu válečnou dobu Boží schrána? Ta truhla, s víkem ozdobeným serafy a cherubíny, jakýsi přenosný oltář Hospodinův. Léta ležela schovaná v pohraničním městě. A tak se pro ni král David slavnostně vypravil, aby ji přivezl do hlavního města. Jel pro ni, aby při ní vzývali jméno Hospodina zástupů.

David se svými rodinami a se svými přívrženci bydlel v cizí zemi ve městě Siklag. Se svým vojskem vyjel na cvičení. Opustili město. A zatím co byli pryč přitáhl nepřítel, Amalekovci, a ti dobyli město Siklag. Vypálili, pobrali vše. Dobří byli v tom, že nikoho nezabili. Všechny ale zajali a vzali sebou pryč. Odvlekli do zajetí.
David a jeho muži se vrátili, našli vypálené město. Nikde nikdo. Manželky, děti, vše pryč. I obě Davidovy manželky byly pryč.

Jaký je Bůh, v něhož věříme?
Někdy si lidé přestavují Pána Boha jako rameno spravedlnosti. Jako někoho, kdo by měl udělat na světě pořádek. Spravit to, co jsme zkazili. Hledat zlé lidi, dopadnout je a po zásluze potrestat.

Bůh, jak ho poznáváme v Ježíšově životě, skutečně hledá a pátrá. Hledá, dokud nenajde. Ale co přijde potom?
Zjistíme, že Boha nevede k hledání člověka touha po trestu a odplatě. Bůh hledá člověka, protože je plný laskavosti a solidarity.

Mt 11,25-30
Ani Ježíš nebyl ušetřen zklamání. Stále znovu narážel na nepochopení a odpor. Občas se říkalo, zvlášť mezi učenými farizeji, že jeho činy jsou ze zlého ducha. V některých městech působil dlouho, a přece jeho činnost nenechala téměř žádné stopy.
Tolik vydané energie, tolik kroků, slov, uzdravení, setkání. A tak ubohý výsledek. Co dál? Nechat toho? Začít dělat něco jiného? Má vůbec smysl pořád někde chodit, kázat, mluvit s lidmi? Stojí o to vůbec někdo?

Příběh o nasycení velikého zástupu mluví o divu, o zázraku, který se děje i dnes. Ježíš z mála tvoří mnoho a nasytí ty, kdo mají hlad.

Víte přece, že jste z prázdnoty svého života, jak jste jej přejali od otců, nebyli vykoupeni pomíjitelnými věcmi, stříbrem nebo zlatem, nýbrž převzácnou krví Kristovou. 1 Petrova 1,17-19