(Video s nedělkou je na konci této stránky.)

Píseň 367 Studně nepřevážená

Modlitba: Hospodine, náš Bože a Otče, jsme na cestě mezi narozením a smrtí, každý někde jinde, přesto se teď můžeme s vděčností zastavit a rozhlédnout… – a pomyslet na ty, kdo nás do života vyslali, na své rodiče, z jejichž lásky tu můžeme být. Ve víře také víme o tvé lásce, která nás do tohoto světa uvedla a v něm doprovází. Děkujeme za ty úseky, v nichž jsme mohli vesele poskakovat - se smíchem i zpěvem na rtech. Myslíme však také na ty části cesty vedoucí údolími stínů smrti, na chvíle, které jsme procházeli s obavami a obtížemi, kde jsme klesali a bloudili. Snad došlo i na úseky, kdy jsme byli neseni. Víme o lidech, kteří nás pozvedli, podrželi, věříme, že i ty nás podpíráš, když to potřebujeme. Čeká nás snad ještě kus životní cesty, nevíme, kdy skončí, ale chtěli bychom po ní jít – s otevřenýma očima a srdcem vnímavým pro to, co je kolem nás, pro krásu světa i pro druhé. A proto prosíme, abys ty byl s námi. Jako jsi šel životem po této zemi ve svém Synu Ježíši Kristu. Amen

Čtení: J 11,1-15 Byl nemocen jeden člověk, Lazar z Betanie, z vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. ² To byla ta Marie, která pomazala Pána vzácným olejem a nohy mu otřela svými vlasy; a její bratr Lazar byl nemocen. ³ Sestry mu vzkázaly: "Pane, ten, kterého máš rád, je nemocen." ⁴ Když to Ježíš uslyšel, řekl: "Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby Syn Boží byl skrze ni oslaven." ⁵ Ježíš Martu, její sestru i Lazara miloval.  ⁶ Když uslyšel, že je Lazar nemocen, zůstal ještě dva dny na tom místě, kde byl. ⁷ Teprve potom řekl svým učedníkům: "Pojďme opět do Judska!" ⁸ Učedníci mu řekl: "Mistře, není to dávno, co tě chtěli Židé ukamenovat, a zase tam chceš jít?" ⁹ Ježíš odpověděl: "Což nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, neboť vidí světlo tohoto světa. ¹⁰ Kdo však chodí v noci, klopýtá, poněvadž v něm není světla." ¹¹ To pověděl a dodal: "Náš přítel Lazar usnul. Ale jdu ho probudit." ¹² Učedníci mu řekli: "Pane, spí-li, uzdraví se." ¹³ Ježíš mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o pouhém spánku. ¹⁴ Tehdy jim Ježíš řekl: "Lazar umřel. ¹⁵ A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Pojďme k němu!"

Kázání na text J 11,38-44 Ježíš, znovu rozhorlen, přichází k hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen.  ³⁹ Ježíš řekl: "Zvedněte ten kámen!" sestra zemřelého Marta mu řekla: "Pane, už je v rozkladu, vždyť je to čtvrtý den." ⁴⁰ Ježíš jí odpověděl: "Neřekl jsem ti, že uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit?" ⁴¹ Zvedli tedy kámen. Ježíš pohlédl vzhůru a řekl: "Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel. ⁴² Věděl jsem sice, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal." ⁴³ Když to řekl, zvolal mocným hlasem: "Lazare, pojď ven!" ⁴⁴ Zemřelý vyšel, měl plátnem svázány ruce i nohy a tvář měl zahalenu šátkem. Ježíš jim řekl: "Rozvažte ho a nechte odejít!"

Po dušičkovém čase věnovaném umírání, smrti, pohřbu a hřbitovům konečně slova naděje. Ale má-li být naděje ve smrti, musí být nejprve (logicky) smrt. Ty minulé dvě neděle sice byla z těchto míst řeč o smrti, ale snažil jsem se ze všech sil, aby to bylo o životě, protože o ten jde. I v tom příběhu o vzkříšení Lazara.

Ježíš ale nejprve uslyší nedobrou zprávu o jeho nemoci. Můžeme číst ve statistice nemocných, můžeme se pokoušet uvidět za každým číslem zemřelých konkrétní lidi, ale teprve když onemocní a zemře někdo nám známý, je vše jinak… Onemocněl člověk jménem Lazar, Ježíšův přítel. Tím to začíná. Ale Ježíš ještě dva dny otálí, než vyrazí na cestu, a tak přijde pozdě. Snad ne náhodou třetí den se odvíjí ten známý příběh vrcholící tím, že Lazar vyjde z hrobu, obvázán a dost možná už nějak poznamenán pobýváním ve smrti, temnu a tichu hrobu. O tom ale víc nevíme (a legenda, že z Lazara se stal časem biskup na Kypru, který se až do konce života nezasmál, je pozdější). Dojde v tom příběhu taky na pár rozhovorů – s učedníky, kterým Ježíš říká, že v tom příběhu o nemoci, o smrti taky jde o zjevení Boží slávy; a s Lazarovými sestrami Martou a Marií, které neskrývají výčitky, že tu Ježíš nebyl a že s ním by to tak neskončilo. A že v něm se ale blíží naděje vzkříšení. A pak stanou u hrobu a tam v Ježíšově blízkosti a na jeho slovo Lazar z hrobu vyjde, tak to líčí evangelista Jan a mnoho podrobností z toho neuslyšíme.

Jde o další ze znamení, která Ježíš podle Janova evangelia činil. Znamení, která obracejí náš svět a jeho zákonitosti na hlavu. Vína je dost, i když se zdálo, že svatebčané jsou na dně (J 2). Slepý vidí, ač by mu slepotu druzí pomalu přáli (J 9). Mrtví vstávají (J 11). Zatím jen ten jeden, v evangeliu podle Jana právě jen Lazar. Je to naprosto jedinečné i ve vyprávění o Ježíši, Ježíš nefunguje jako mašinka na křísení z mrtvých, ani neléčí a nevyléčí každého, koho potká. Ale jsou to nadějná znamení změny...

Ale ani tohle vzkříšení není a nás nevede k žádné rozjuchané náladě přehlížející nemoci a bolesti a trápení; že nás přece už nic netrápí a kdeže na nás bacily a viry a umírání a smrt. Ale berou se vážně, jen ne smrtelně vážně, jen ne s tou poslední vážností. Ta je popřána jinému. A to tomu, který se k hrobu přiblíží, který sám pláče, kterému je Lazara líto, který ho má rád. Tomu, který už pomalu směřuje k Jeruzalému, kterému právě tohle vzkříšení zase o něco přitíží v jeho sporu s tehdejším náboženským establishmentem. A také tohle vzkříšení má co dělat s jeho smrtí. 

Jan Amos Komenský, jehož smrt si dnes (docela případně) připomínáme, mluvil (v Cvičení se v pobožnosti pravé) o dvojím vzkříšení, duchovním a tělesném. „Jedno duchovní, probuzení totiž povstání duše naší z mrtvosti hříchů k sloužení v novotě života Bohu - to slove vzkříšení první.“ Znamením tohoto prvního je podobně jako u Lazara to, že stolujeme s Pánem (J 12,1-2). A pak to druhé, které na mysl možná přijde, které nemáme v moci, které je ale zaslíbením, slibem Ježíšovým a kterému můžeme důvěřovat a na ně se spouštět. Držel se ho Komenský, protože to podle mého nebyl předně pedagog s úžasným programem a ideou (, kterou se nám nepovedlo až do dneška – takřka čtyřech staletích stále ještě uvést do života a do škol a do vzdělávání dětí); ani jen filosof, teolog či představitel své křesťanské jednoty, ale myslím předně muž naděje. Ve všech hrůzách a ztrátách osobních i společenských - přece doufal, přece stále znovu pracoval a věřil, že to má smysl. 

Stojíme tak symbolicky u jeho hrobu, jsme u hrobu – Lazarova, staneme u hrobu svých blízkých, jednou skončíme v tom svém. A smíme se také spustit na to svědectví, že Ježíš křísí mrtvé, že v něm byl Bůh, který vzkřísil zase jej. A že, věříme-li mu, ta naděje se týká také nás…

Modlitba: Pane, zní to možná až příliš nadějně, když slýcháme pořád o dalších nemocných, umírajících a mrtvých; a také s hroby máme své zkušenosti. Ale s tím, že by to nebyla konečná, to tolik ne. Ale rád bych věřil a podle toho žil, že jsi vzkříšení a život…                                      

Přímluvy: Pane Bože, donese se k nám hodně zpráv, dobré, ale i ty horší. Myslíme na ty, kdo jsou nemocní, kdo se ocitli v ohrožení života i na ty, kdo je doprovázejí a opečovávají. Myslíme na ty, kdo jsou na konci své životní cesty. Přimlouváme se za ty, kdo někoho ztratili. Kdo se musejí rozloučit, vystrojit pohřeb a ono je to dnes dvojnásob těžké…

Přimlouváme se za ty, kdo umírají ještě za života, kterým život bere a krátí závislost, sobectví, které uzavřela před druhými i světem nemoc duše. Modlíme se za ty, kdo jsou zavření – za všemožnými mřížemi – okolo nich i v nich samých…

Myslíme na lidi, kteří žijí v zemích, kde nepanuje svoboda, zákon a spravedlnost. Myslíme na země, kde se válčí, kde lidé nemohou žít v pokoji. Modlíme se za Etiopii, Bělorusko, Ukrajinu, Hongkong, Severní Koreu a jiná místa, o jejichž otevřených ranách jsme třeba ani neslyšeli…

Modlíme se také Kristovu církev, rozdělenou, přeslýchanou, bojácnou, leckdy zas zpychlou, uzavřenou a do sebe zahleděnou. Prosíme o jednotu mezi sebou. Spojuj nás a posiluj, když se teď nemůžeme potkávat. Provázej nás, naše nejbližší, tuto zemi i vší život na ní…

A modlíme se také společně, jak nás to naučil tvůj Syn: Otče náš…

Poslání: Ř 8 Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. ⁷ Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. ⁸ Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. ⁹ Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. ¹⁰ Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni. ¹¹ Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá.

Požehnání: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi námi. Amen.                       

Píseň 346 Buď tobě sláva, jenž jsi z mrtvých vstal

Nedělka: Vzkříšení Lazara

pracovní list