Kázání 17.1.2021 - Ondřej Ruml

Mt 13,1-9.18-23: Toho dne vyšel Ježíš z domu a posadil se u moře. 2 Shromáždil se k němu tak veliký zástup, že musel vstoupit na loď; posadil se v ní a celý zástup stál na břehu. 3 I mluvil k nim mnoho v podobenstvích: „Vyšel rozsévač rozsívat. 4 Když rozsíval, padla některá zrna podél cesty, a přilétli ptáci a sezobali je. 5 Jiná padla na skalnatou půdu, kde neměla dost země, a hned vzešla, protože nebyla hluboko v zemi. 6 Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a protože neměla kořen, uschla. 7 Jiná zas padla mezi trní; trní vzrostlo a udusilo je. 8 A jiná zrna padla do dobré země a dala užitek, některé sto zrn, jiné šedesát a jiné třicet. 9 Kdo má uši, slyš!“… Vy tedy slyšte výklad podobenství o rozsévači. 19 Pokaždé, když někdo slyší slovo o království a nechápe, přichází ten zlý a vyrve, co bylo zaseto do jeho srdce; to je ten, u koho se zaselo podél cesty. 20 U koho bylo zaseto na skalnatou půdu, to je ten, kdo slyší slovo a hned je s radostí přijímá; 21 ale nezakořenilo v něm a je nestálý: když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadá. 22 U koho bylo zaseto do trní, to je ten, kdo slyší slovo, ale časné starosti a vábivost majetku slovo udusí, a zůstane bez úrody. 23 U koho bylo zaseto do dobré země, to je ten, kdo slovo slyší i chápe a přináší úrodu, jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, třetí třicetinásobnou."

Je to vlastně takové bilanční podobenství. Ježíš už nějakou dobu chodí po poli tohoto světa a šíří kolem sebe semínka, zárodky Božího království. Někdy mají podobu slov, jindy dobrého činu, společného jídla a rozhovoru při něm, nebo zas blízkosti a pomoci v nějakém průšvihu – tělesném, duševním i duchovním. Už jistou dobu pochází Ježíš po tomto světě a rozsévá zrníčka, záblesky a jiskry Božího přebývání ve světě a čas od času se naděje toho, že padnou na úrodnou půdu, chytí se, zapustí kořínek v životě lidí, vyženou klíček směrem vzhůru, prorůstají a vyživují kloudný život a vydají dobré, krásné, chutné a občerstvující ovoce, pro které stojí za to žít a chodit po tomto světě.

Zároveň se i Ježíš na půdě tohoto světa setkává také s tvrdostí lidských srdcí, které odrážejí jakýkoli dobrý pokus o přiblížení se té síly, které Ježíš říká království nebeské. Jiní zase po chvilkovém nadšení mizí kdesi v prachu. A další jsou jak to křoví, v němž to Ježíšovo zapadne a ztratí se. Snad aby se s tím sám Ježíš vyrovnal, dá dohromady toto podobenství, příběh, který to pomáhá přijmout, zorientovat se v tom a neztratit naději.  Je to bilance a balance mezi úspěchem a neúspěchem, který Ježíš sám taky zažil, to že reakcí na jeho působení není jen přijetí.

Je to obraz a odraz skutečnosti, kterou Ježíš realisticky vidí. A hledí na své působení ještě daleko pesimističtěji, než jak se daří rozsévači skutečnému, který vyšel na pole s obilím. Tři čtvrtiny přijdou nazmar, pokud tedy nechceme krmit ptactvo nebeské a hnojit kamenitou půdu. Tři ze čtyř se prostě odepíšou, kázání, uzdravení, setkání, tohle ne, tohle taky ne, a zase ne a snad po čtvrté…

Představte si, že nejsem kazatel a zvěstovatel a ztělesňovatel království nebeského, ale rozsévač pšenice, říká Ježíš svým posluchačům, kteří i tohle mohou přijmout, nebo také nepochopit. Vyšel jsem na pole, abych rozséval. A přitom se stalo, že některá semínka ne(do)padla dobře – jedna skončila podél cesty, jiná na skalnatou půdu, další mezi trním. To všechno způsobilo, že nevzešla, a když vzešla, nic pořádného z nich nebylo.

Abychom to měli snazší, slyšeli jsme taky výklad toho podobenství. I tady si Ježíš pohrává s tím, kdo je dobrou půdou pro ně, komu to dojde, kdo má otevřené uši a srdce ke slyšení toho, co jim chce povědět. A pochopí to a přijmou.

Některá zrna padla vedle cesty, na ztvrdlou půdu, která nic nepřijme. Lidé ztučnělého srdce a uzavřených životních názorů, jejichž krustu, kterou se obehnali, neprůstřelnou bublinu nic a nikdo neprorazí. Snad jsou to ti, kdo odmítají pochopit, přijmout, pustit i do hloubky, protože kdyby pochopili to Ježíšovo, tak si to nenechají sezobnout, vyzobnout, sebrat, ti se toho drží, jak ti helvíti kdysi a dodnes z přísloví.

Ti druzí ze skalnaté půdy jsou jakoby naopak až příliš urychlení. Ihned, tak rychle přijmou a stejně rychle a mžikem něco zase vystřídá jejich počáteční nadšení. Urychlená odrůda křesťanů na Vysočině se zase tolik nevyskytující.

Snad je to dav, který Ježíše jeden den v Jeruzalémě vítá pomalu jak krále, aby do týdne zase volali stejně sborově – ukřižovat. Ale snad to taky může být to, co v první církvi Matouš prožíval. Soužití s odrůdou nadšených křesťanů, kteří konají velké divy, prorokují, vymítají démony, ale kterým sám Ježíš (Mt 7) připomíná, zdali jim nechybí něco podstatného, zda ve všem tom velikém nezapomněli na základ, na Boží milosrdenství. Tady k tomu přidá, že v té rychlosti a v tom nadšení možná zapomínají na to, čím on sám také procházel, totiž neúspěchem. Že to působení nemusí vždy vyjít, tady dokonce sám Ježíš mluví o tom, že třikrát ze čtyř to nemusí dopadnout dobře. A že to i k životu víry patří…

Ti třetí jsou pak ti, kterým to zapadne mezi další rostlinky, které jim v životě rostou ba bují a přerůstají přes hlavu a to dobré. To Ježíšovo zapadne mezi dobové a módní, to, co se člověku dneska zdá strašně důležité, aby snad zítra přišel na to, že se honil za větrem.

Ale ještě jsme neskončili. Představte si, že jsem rozsévač a tohle je normální. Není možné se trápit každým ztraceným semínkem. Kdo seje, tuší, že ne všechno dopadne na správnou půdu; dost možná, že většina nevzejde. Ne nutně tři čtvrtiny, které přijdou na zmar, ale i kdyby tomu tak bylo, i kdyby to bylo i většina, i kdyby devět z deseti - nakonec převáží to, co padne na dobrou půdu. Tam je totiž řeč o třicetinásobném, šedesátinásobném, ba stonásobném užitku.

Ten biblický text dnes probírají taky děti, nedlouho po Vánocích jim má říct, že ani Ježíš nešel od úspěchu k úspěchu, že se setkáme i s neúspěchem, když se sami o něco snažíme, že to k tomu patří. Ale přesto stojí za to se o něco pokoušet – přesto se něco může podařit.

Jen je to živá věc, jako ta semínka. Tedy si padají kam chtějí. Ale zároveň je tím řečeno - mají svou sílu. Zrno zaseté do země tohoto světa nepotřebuje, aby je člověk vytahoval ze země. Člověk možná připravil půdu, odplevelil záhonek, zkypřil a zalil – a zasel zrno, dohlédl, aby to tam nějací halamové nepošlapali, ale klíčení a růst, proměny života a zrání, to ponechal na síle, která v tom semínku je. Nanejvýš ten, kdo byl hodně všímavý, si povšiml, jak se to nenápadně děje, vlastně bez nás a bez našeho přičinění. A vše směřuje k úrodě. Nevíme, jaká bude. Možná budeme překvapeni. Třebas i mile. Z toho dobrého, co padne do připravené půdy. Možná je to užitek, který již nyní vzchází a my ho nevidíme, nebo vzejde za pár let, nebo se to pozná až na úplném konci.

Na mně, na nás je vycházet a rozsévat, snad s otázkou, jestli to děláme dobře, ale jinak Pánu Bohu poručeno… Má to svůj smysl, věřím spolu s Ježíšem…

Modlitba (vyznání vin dle nové agendy): Všemohoucí Bože, ty znáš naše srdce, jeho natvrdlost, tvrdost, okoralost, to, co z něj vychází a nejsou to vždy jen růže, ale i trní, to, co zraňuje. Víš, co nám chybí i čeho je při nás až moc. Tolikrát jsme už slyšeli tvé slovo, a přece je to na nás tak málo poznat. A tak tě prosíme, skloň se k nám svou milostí. Věříme, že oběť tvého Syna k tobě můžeme přicházet s prosbou o odpuštění. Prosíme, daruj nám nový začátek…. Amen 

Milosrdenství Hospodinovo od věků až na věky. Všichni kdo se odevzdáváme do rukou Božího milosrdenství, řekněme k tomu své Amen.

Vyznání víry: Věřím v Boha Otce všemohoucího…