Uložit kázání jako mp3.

čtení:    2.Petrův list 3,1 - 13

text: Matouš 24,45 - 51

Bratři a sestry,

                jaká je naše současnost? Jaký je čas, ve kterém žijeme?

Teď ho nepochybně určuje hrozba terorismu. S hrůzou sledujeme, čeho jsou schopní lidé, kteří zneužívají to, co je jiným svaté, jen k tomu, aby se prosadili, aby si ospravedlnili svoji bezuzdnost, která se nezastaví před ničím. Záměrně šíří paniku, strach i hněv. V lidech proto roste ochota vzdát se dlouho pracně budovaných svobod, kvůli většímu bezpečí. Potvrzují se jim obavy, které vyvolala už vlna uprchlíků. Soucit proto některé veřejné osobnosti otevřeně prohlašují za naivitu. Nabídku pomoci označují za příčinu ohrožení. Po internetu se šíří různé fantasmagorické teorie. O věcné informace se nikdo nestará.

A není asi divu. Když může president očernit uznávaného žurnalistu, aniž by měl potřebu to jakkoli doložit a místo omluvy vyhlásí odměnu pro toho, kdo mu ty důkazy obstará; nebo když může ruský president navzdory očividným důkazům stále tvrdit, že na Krymu a Ukrajině žádní ruští vojáci nebyli, kdo by se pak ještě staral o to, jak to doopravdy je? Vždyť to stejně s nikým nehne. Kdo by pak nějakým informacím věřil, když i ty oficiální určuje nepokrytě jenom vlastní zájem?

A to nemluvím o dalších kauzách, které ty aktuální události jenom vytlačily a překryly – o korupčních skandálech, o zneužívání dotací, o kancléři bez prověrky a podobně.

                Ono ale nejde jenom o tu „velkou“ politiku. Takový je čas, ve kterém žijeme. A v té velké politice se projevuje jenom to, co ve společnosti obecně převládá. Na sociálních dávkách vydělávají majitelé ubytoven, kteří nemají žádné skrupule. Místo aby se zákony ctili, hledají se skuliny, jak je obejít, hledají se v nich díry, na kterých lze vydělat. Jeden druhému klidně prodá pozemek, i když ví, že je na něm stavební uzávěra. Na facebooku se objevují pomalu stejně demagogické výpady proti muslimům, jaké používají islamisté vůči ostatním. Za zásadovost – někdy i v církvi – se považuje trvat si na svém bez ohledu na jakékoli argumenty. O informace a rozhovor stojí málokdo, většina si vystačí s tím, že ví své. A na vstřícnost člověk často jen doplatí. Každý myslí především na sebe.

                V takovém čase žijeme. A bezpochyby na nás působí. Je to obrovský tlak. Člověka napadá: Má to vůbec cenu, starat se o někoho jiného než o sebe? Má smysl soucítit, když je to riskantní a ještě si člověk vyslouží nálepku naivky, ne-li viníka? Má cenu zdržovat se s důkazy a věcností, aby spravedlnost nepřišla zkrátka, když každý stejně plácne, co chce? A proč také nevyužívat mezery v zákonech, když to jde, když se s tím běžně počítá a často vám to poradí i státní úředník? Proč se také nepřiživit na sociálních dávkách nebo na dotacích, když to dělá každý? Proč nevyužít možností, které doba dává, i když je zřejmé, že je ta doba deformovaná?   

                A možná, že se takhle už ani neptáme. Prostě to tak bereme. Žijeme v této realitě, rozhodujeme se podle toho, co je. Podle čeho jiného bychom se také měli rozhodovat? Kdo může za to, že to tak ve světě chodí? My bychom přece byli rádi, kdyby pomoc nepředstavovala riziko a soucit nikdo nezneužíval, kdyby na poctivost člověk nedoplatil a lež se nevyplatila. Kdyby se zkrátka všechna ta biblická zaslíbení, že budou šťastní ti, kdo mají čisté srdce, jsou milosrdní a nevydají křivé svědectví, uskutečňovala. Jenomže, kde to všechno je? Kde je Bůh, který soudí spravedlivě, který je oporou přímých a milosrdné nenechá ve štychu?

                 Bratři a sestry, jistě by bylo možné ukázat i v současnosti na světlé momenty, na pozitivní věci, které se dějí. Jsou, a není jich málo. Všechno není jenom podvod, hrůza a lež. Je mnoho poctivých, statečných a obětavých lidí. Jsou dobrovolníci, kteří se snaží, aby nenávist nezískala živnou půdu.  Ale ono asi nejde o to, jestli uvidíme přítomnost z té lepší stránky. Biblická odpověď na tuhle otázku nestojí na optimistickém pohledu na současnost.

                Ten Ježíšův příměr, který jsme četli, naopak mluví i o čase, kdy Pán skutečně odejde a služebník je sám. Kdy je bez přímého dohledu. Ano, je i čas, kdy se Bůh jakoby vytratí, kdy je skutečnost bohapustá. Je čas čekání, kdy nelze své jednání od Boha jenom odezírat, kdy Bůh není vidět, kdy není přímo přítomen. To je doba bez kontroly, kdy je tudíž možné a běžné všechno. Tak tomu opravdu je. To nám Ježíš nevymlouvá.

                Ale, a to je poselství toho příběhu, to je jenom mezičas. Přítomnost - to, co ze svého místa dovedeme a můžeme obhlédnout a vidět, ať už je to jakékoli - není všechno. Je tu ještě budoucnost, která patří Bohu. Možná nastane už zítra, možná pozítří, možná za rok. To nikdo neví. Ale kdo s ní nepočítá, toho překvapí, zaskočí. Kdo vzal za bernou minci pouze bohapustou přítomnost, ten žije jen pro svou zkázu, tomu nezbude než zlostí skřípat zuby, ten spláče nad vejdělkem.

                 Nežijte jenom z přítomnosti, vzkazuje nám Ježíš tímto podobenstvím. Víra, důvěra, věrnost se projevuje právě tam, kde je možné jednat jinak, kde nejsou důvody pro ni očividné. Kdyby bylo všechno hnedka jasné, nebylo by třeba věřit. Věřit znamená žít z toho, co není vidět. Pro víru není směrodatné, jak to na světě právě chodí, není na tom ve svém jednání závislá. Víra, to je dospělá samostatnost. Dítě musí mít pořád někoho za zadkem, aby bylo odpovědné. Zralý člověk spěje k nezávislosti. Bůh s námi nezachází jako s caparty. Dává nám svojí skrytostí důvěru, že obstojíme sami, že budeme umět žít pro druhé, i když všechno svědčí pro to, abychom se starali jen o sebe.

                Abychom v této samostatnosti obstáli, aby nás nezdeformovala naše současnost, aby nás nepřemohla ta nesnesitelná lehkost bytí, kdy se zdá, že je možné všechno, všechno projde a vlastně na ničem nezáleží, slavíme, bratři a sestry, advent. Advent rozšiřuje náš obzor, upozorňuje nás na budoucnost, na to, že Kristus není jenom za námi - jako zjevení Boží vůle, cesty a pravdy, která zavazuje a volá k následování - ale že je především před námi - jako naše budoucnost, jako rozhřešení našich životů, že se navrací jako Bůh, který se nám ztratil z očí, ale který neztratil ze zřetele tento svět. Tohle ujištění máme v adventu přijmout, abychom uměli žít svobodně a samostatně v lásce už dnes.

A k tomu snad ještě jedna poznámka. Špatný služebník je v Ježíšově příběhu nakonec vykázán mezi pokrytce. Mezi ně Ježíš často řadí i zákoníky a farizeje. Ti ale nikoho nebili, ani se neopíjeli. Byli zbožní a vzorní. Jenom se v tom obojím starali pouze o sebe. Sobectví nemusí mít vždycky vulgární podobu. Může být i solidní a zbožné. I u té vánoční radosti záleží na tom, jestli si ji chceme jenom užít, nebo při ní nezapomeneme na ostatní. Služebník slouží druhým. A blaze tomu, kdo tak činí. Vždycky. I když čas nahrává jenom sebestřednosti.

                                                                       Amen.