Jan 20,1 - 18

Bratři a sestry,

                V životě každého jsou chvíle jasu a chvíle temnoty – časy naděje a štěstí, kdy víme o tom, že život má smysl, kdy jsme plni důvěry v moc pravdy, lásky a věrnosti, a pak časy zklamání a tísně, kdy se o slovo přihlásí lidská hloupost, krutost, ustrašenost a zrada, kdy temné stránky člověka vezmou životu všechno světlo. Kdy ubijí naději. Všechno, co vzbudilo důvěru, je najednou pryč. Přijde veliké rozčarování. Všechno se zhroutilo.

                Co potom zbývá? Jen veliká tesknota, která se neustále vrací k tomu, co bylo. Ještě za tmy šla Marie Magdalská k hrobu. Vracíme se zpět, abychom zachytili alespoň odlesk té velikosti, která prozářila celý náš život. Chceme si uchovat alespoň vzpomínku, alespoň nějakou relikvii, která by nás alespoň v duchu znovu přenesla do těch starých dobrých časů, které jsou nenávratně pryč. Chtěli bychom si alespoň na chvíli ještě podržet, co bylo a co už není. To je ta cesta k hrobu.

                A najednou překvapení – Marie spatřila, že kámen je od hrobu odvalen.

                Všichni, bratři a sestry, víme, co to znamená: symbol naděje. By víc než symbol. Ježíš není mezi mrtvými. Bůh ho vzkřísil. Vytrhl jej z bolestí smrti. Smrt jej nemohla udržet ve své moci. Smrtí neskončil marnej sen. Všechna lidská krutost, sobectví, lhostejnost, ano i smrt, je na boží lásku krátká. Nad tím, kdo ve věrnosti podstoupil i smrt, ztrácí smrt svoji moc. Kristus žije. Jásot by mohl propuknout.

                Jenomže ono to není tak snadné. Smutek se neztratil, pokračuje, ba ještě se prohloubil: „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili!“ Znamení vzkříšení, znamení naděje je v životě vždycky dvojznačné. Nevylučuje jiné pohledy, jiné výklady. Lze v něj vidět i sprostou zlodějnu. Naděje nám může klepat na dveře, jenomže my si dál můžeme vést svou. Můžeme být svědky zázraků, a přece k nim zůstat úplně slepí. Můžeme mít před očima otevřené hroby, anděly a třeba i vzkříšeného Krista a nevidět přitom nic víc než tu prázdnotu, lidskou zlomyslnost a zášť.

                O tom, co vidíme asi – a možná především – nerozhoduje to, co máme před očima. Výhled k naději se neotvírá na základě vnějších důkazů, ani na základě ohromujících zázraků. Ten skutečný obrat od hrobu k životu, z beznaděje k důvěře, ten záleží na něčem jiném. A jde v něm mnohem víc o nás.

                Proto jsme četli o tom zvláštním předbíhání dvou učedníků. Petr vešel do prázdného hrobu první. Uviděl tam ležet lněná plátna, do kterých byl Ježíš při pohřbu zabalen, a šátek z jeho hlavy složený na jiném místě. Viděl všechno, co se shlédnout dalo. Ale skutečně všechno uviděl a uvěřil až ten učedník, kterého Ježíš miloval. Také Marie Magdalská vidí prázdný hrob, anděly i vzkříšeného Krista. Dokonce s nimi i mluví. Ale oči se jí doopravdy otevřou teprve tehdy, když zaslechne osobní oslovení, když jí vlastní jméno zase uvede na rovinu konkrétní lásky.

                Ano, teprve tehdy, když se necháme oslovit jeho láskou, když nás jeho láska zaujme, mohou nám z očí spadnout šupiny beznaděje, mohou se nám oči otevřít pro vzkříšeného, živého Krista. Teprve když nám skutečně dojde, co napsal onen milovaný učedník v jednom ze svých listů, totiž že „Bůh láska jest“, můžeme opravdu prohlédnout k tomu, že utrpení a smrt neznamenají v lásce prohru, krach a konec, ale vítězství. Láska vítězí ochotou trpět. Naděje se právě skrze utrpení a skrze věrnost až k smrti rodí. Víra ve vzkříšení nemá před očima něco jiného, ale díky tomu, že poznala lásku, vidí všechno jinak.

                Francouzský spisovatel Exupery napsal v knížce „Malý princ“: „Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“ Kdyby nebylo, četli bychom jako svědectví o vzkříšení asi úplně jiné příběhy, než ten o Marii, jejíž pohled se díky Ježíšovu oslovení proměnil, nebo o učednících, kteří ho měli před očima, a přesto mu vypráví o jeho smrti jako o konci všech nadějí. A nejspíš by jim také neřekl: „Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci.“, ale spíš „Jak jste slepí! Copak mě nevidíte, vždyť tu stojím před vámi!“ Jenomže to by právě to důležité zůstalo skryto. K tomu je třeba ta změna pohledu! K tomu je třeba oslovení srdce zvěstí celého Písma, aby poznalo lásku a díky ní sílu boží slabosti, moudrost jeho bláznovství a tak prohlédlo až k slávě ukřižovaného. Jen tak se asi může opravdu setkat s živým Kristem. I uprostřed smutku, i ve svých temnotách a dokonce, jako Štěpán, první mučedník církev, i ve chvíli své smrti.

                A kdo se takto s Kristem setkal, ten jenom nejásá, ten ho oslovuje jako Marie: „Mistře“, nebo jako později Tomáš „Můj Bůh a můj Pán.“ Tobě, Pane, patří moje vděčnost, moje úcta, moje oddanost, můj život. Ty jsi pro mě Mistr, ty jsi pro mě směrodatný. Ty máš právo dávat mému životu směr. Chci tě následovat, chci se tě držet.

                Ale co to vlastně znamená? Jakoby na to Ježíš vzápětí Marii i nám odpovídal: „Nedotýkej se mne, dosud se nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému a k Bohu Vašemu.“

                Nedotýkej se mne, nechtěj mě zadržet, nechtěj mne mít jen pro sebe a podle svého, v hrsti. Je to marné. I kdyby se ti to podařilo, nebudu to já. Já s vámi teď budu jinak. Ve společenství. Tam, kde všichni společně v důvěře oslovujete Boha „Otče“, kde je vám opravdu Bohem. V této důvěře budete vy mně a já vám blíž, než když se mne mohl kdokoli dotknout. Nehledej mne jinde, jen pro sebe, ale jdi a tvoř tohle společenství. Amen.