Matouš 7,13 - 14

čtení: Skutky 9,1 - 19a

Sestry a bratři,

                Přemýšleli jste někdy nad tím, proč vlastně věříme? Co nám víra vlastně přináší? Jaká je její deviza? Proč by vůbec měla být pro někoho lákavá a žádoucí?

                V obecném povědomí asi panuje představa, že víra život usnadňuje. Možná jste to už také od někoho slyšeli: „No jo, ty to máš snazší, ty věříš, ty máš Pána Boha.“ Ale je to opravdu tak, že víra život usnadňuje? Trochu se ošíváme, když to slyšíme. Jsme si vědomi její náročnosti. Jenomže pokud to tak není, tak proč se jí vlastně držíme? A proč potom chceme druhé k víře zvát? Že bychom jim tu snadnost života nepřáli? Že bychom jim ho chtěli trochu zkomplikovat? Žárlíme snad na tu lehkost života bez Boha?

                Možná to tak někdy je. I křesťan může být jen zamindrákovaný mravokárce, který druhým radost ze života závidí a neustále je proto peskuje. Ale doufám, že to obecně neplatí. Doufám, že přejeme druhým to, co jsme poznali jako dobré, jako pomoc, osvobození, jako oporu.  Bůh v Kristu je pro nás zdrojem radosti a svobody a zároveň pevným bodem, kterého se můžeme zachytit a držet v chaosu života. Je nám světlem, které  ukazuje cestu a vyvádí z marného bloudění k životu, který stojí za to. Někteří dokonce mluví o odpovědi na všechny otázky.

                V čem je potom ale ta náročnost křesťanství, kterou si také uvědomujeme a na kterou poukazuje i ten Ježíšův výrok o těsné bráně a úzké cestě, kterou málokdo nalézá? V čem je ta tíseň cesty víry? A jak jde dohromady s tím bohatstvím, které přináší?

                Myslím, že to obvykle chápeme tak, že jde o odříkání nebo přijetí těžkostí, které se ale nakonec vyplatí; že jde o poslušnost, která není lehká, ale posléze bude odměněna. Asi jako když se dítě ukázní, nezlobí a dosáhne pochvaly nebo odměny. Nebo jako když si odřekne sladkosti a bonbóny, čistí si pravidelně zuby a nemá je potom zkažené, vyvaruje se bolesti. Křesťan se zkrátka drží božího slova, poslouchá přikázání, dovede si leccos odříct, nepluje jednoduše s proudem – což dá někdy hodně zabrat – ale uvaruje se tak životních zmatků a tragédií, život s ním necloumá jako s hadrem na holi, má pevný základ, obstojí, získá vyrovnanost a pokoj v duši. Něco to stojí, někdy hodně, ale je to vykoupeno jistotou, jasným výhledem a zaručeným směrem života. Tahle jistota stojí za to. Pro ni je člověk schopen obětovat mnoho. Je-li si jist pravdou, dovede snášet i utrpení. Příčinou skutečné úzkosti a beznaděje, těžší než utrpení, bývá právě základní životní nejistota a pocit marnosti, která žádný smysl a oporu nevidí.

                Tohle o víře určitě v jistém smyslu platí a bible to na mnoha místech potvrzuje – například: Hospodin činí krok muže pevným…, Světlem pro mé nohy je tvé slovo…, Požehnán buď muž, který doufá v Hospodina, bude jako strom zasazený u vody; své kořeny zasadil u vodního toku… A celé kázání na hoře, z něhož je ten Ježíšův citát o cestě a bráně, ústí do podobenství o dvou stavitelích či o domu na skále a na písku. Ten na skále dal nepochybně víc práce, byl náročnější, ale v bouřích života pak obstál. Tak je to s tím, kdo moje slovo nejen slyší, ale i plní, říká Ježíš. Náročnost se nakonec vyplatí. Představuje pevnost, jistotu, oporu.

                Jenomže ony jsou v bibli, bratři a sestry, také příběhy, ve kterých je to úplně naopak – kde skutečná víra představuje konec jistoty a opory, ve kterých bychom chtěli vidět její devizu a přínos, přitažlivý právě v dnešním chaotickém a znejistělém světě. Třeba zrovna příběh Saula, tedy Pavla, jednoho z největších apoštolů, který jsme slyšeli na začátku od stolu Páně.

                Mnohokrát jsem ten příběh četl jen jako vyprávění o tom, jak Saul uvěřil. Ale pak mi došlo, že je to vlastně jinak, že je to složitější.  To není prostě příběh o vzniku víry. To je příběh její proměny, když do ní opravdu vstoupí Bůh.  Saul přece věřil už od malička. A nebyla to víra ledajaká, vlažná, zvyková.  Věřil skálopevně, rozhodně, horlivě. A všechno, co obvykle považujeme za přínos víry, na něj sedí jako ulité: je pevný, má jasno, je si naprosto jistý tím, kdo je zavrženíhodný a kdo bohumilý. O své životní cestě vůbec nepochybuje.

                A do téhle jasné víry najednou zasáhne Bůh, zazáří do ní světlo s nebe. To světlo, od kterého si obvykle slibujeme prozření, projasnění, odhalení, poznání. Osvícený je přece ten, kdo ví, kdo má jasno, komu svitlo.

                Jenomže tady je to úplně naopak. To světlo s nebe Saula oslepí. Všechno se najednou zkomplikuje. Ten, kdo měl naprosto jasno, tápe najednou jako slepý. Ten, kdo o ničem nepochyboval, je najednou plný otázek. Tomu, kdo měl jasný cíl a věděl, co má k boží slávě dělat, najednou nezbývá než čekat, až mu někdo ukáže, jak dál. Ze sebejistého vůdce se najednou stává slepec odkázaný na pomoc druhých.

                Tak do víry vstupuje Bůh – jako otazník, jako záhada, která tu vytouženou jistotu víry zboří. Víra, která život jen zpřehlední a je zdrojem sebejistoty, je ta tam. Nejistotu a vydanost, před kterými dnes mnoho lidí znejistělých nepřehledností života hledá ve víře úkryt, Saulovi naopak setkání s Kristem přináší. A nejen jemu. Takové příběhy najdete v bibli často.

                Tíseň brány a úzkost cesty, ke kterým Ježíš zve, netvoří jenom a asi ani na prvním místě náročnost odříkání a poslušnosti, od kterých si slibujeme jistotu, ale právě ty otazníky, nejistota a vydanost, které se nás při setkání s Bohem zmocňují. Tvoří ho to světlo z nebe a otázky boží, ve kterých se najednou všechno jeví jinak a my nevíme jak dál a musíme čekat.

                Je to asi jako se slepicemi jednoho mého kamaráda. Ten se odstěhoval z Prahy na venkov. Pořídil si slepice a zavřel je do temného chlívku. A protože se víc věnoval knihkupectví, které si v blízkém městečku otevřel, tak je vůbec nevypouštěl ven. Jen je v tom chlívku krmil. Když je pak konečně vypustil, slepice se v tom světle motaly, padaly, světlo je oslepilo. Nebyly s to se v něm vůbec pohybovat. O to jde často při setkání s Kristem. Vyvedeni z vlastního kurníku motáme se jako slepí. Otevřená nebesa, otevřený boží svět nás vyvádí z míry, zpochybňuje jistotu našich horizontů. Samozřejmost dosavadního života se hroutí a z jistot jsou najednou otázky. Protože ten boží svět je daleko pestřejší, než jsme si ho, třeba i zbožně nalajnovali. Protože Bůh se nedá svázat ani naší zkušeností a kdo ho přijal, ten se musí často utkat i sám se sebou. Jako Ananiáš, druhý protagonista našeho příběhu.

                Co pro něj mohlo být absurdnější, než jít k tomu, kdo ho přišel vyslídit? Co pro něj mohlo být nesmyslnější, než pomoct vrátit zrak tomu, který do Damašku přišel, aby vyhledal všechny křesťany, pozatýkal je a odvedl do kriminálu? Pro toho že má riskovat svoji kůži? Ten že by se mohl stát božím nástrojem?

                Ano, vejít těsnou branou, po úzké cestě to také znamená přijmout Boha jako vyjímku z pravidla ověřeného zkušeností, připustit tu bláznivou možnost proměny člověka, dát proti obranným reflexům vypěstovaným špatnou zkušeností na naději. Vyřídit boží očekávání i tomu, kdo je podle nás odepsaný případ.

                Boží svrchovanost a svoboda jistě bere pevnou půdu pod nohama a kříží naše cesty, ale také dává šanci naději, dává šanci dobrému a životu.

A o nic víc a o nic méně na té úzké cestě nejde. Nevede k životu snadnějšímu, lehčímu, méně bolestnému, zajištěnému, k životu bez otazníků a možnosti selhání. Vede k životu samému, k životu v jeho hloubce, šíři a bohatství, v jeho síle a naději. Na ní poznáváme jeho nezměrnost a rozmanitost, na ní na něm získáváme účast a můžeme se těšit z jeho možností.

                Vejděme tedy těsnou branou, po úzké cestě – nechme se vyvést Kristovým pozváním ze své zaběhanosti. Připusťme si i otazníky nad svou vírou. Dejme proti špatné zkušenosti na naději. Stojí to za to. Ne pro snadnost, ale pro život sám. Amen.