čtení Gn 28,10-19 Jitka Bukáčková, Matěj Šorm
vyprávění
Ahoj děti, už jste někdy viděli provazový žebřík? Jestli ano, pamatujete si, kde musí být přivázán nebo ukotven? (dole, nebo nahoře?) A víte, kdy se většinou používá? - třeba když se někdo zraní a potřebuje zachránit, nebo je vydán moři napospas? většinou v případě ohrožení?Něco podobného se stalo Jákobovi, který lhal tátovi a přelstil bratra a myslel si, že už nemá šanci se k nim vrátit.
Ale začneme pěkně od začátku - víte už něco o Jákobovi? Byl to syn Izáka a Rebeky (takže jeho dědečkem byl Abraham) a měl brášku, dvojče, které se jmenovalo Ezau. Ezau byl o chvilinku starší, a protože se narodil dřív ? jako první, byl prvorozený. Kluci se měli rádi, hráli si spolu, ale když trochu vyrostli, Jákob byl čím dál tím víc mrzutý. Ptal se: Proč je jenom ten Ezau starší? Proč je prvorozený? Proč dá tatínek Izák stany i pole zrovna jemu a s spolu s tím i ovce a kozy, které od malička pasu? Jákob se totiž držel u stád, zatímco Ezau byl lovec. Jákobovi se nelíbilo, že Ezau dostane všechno a on se bude muset postarat sám o sebe.
A jednou se přihodilo něco, co Jákobovu situaci změnilo?Víte, co to bylo děti? Jákob jednou připravil krmi a zrovna se Ezau vracel z lovu a měl hrozný hlad. Prosil Jákoba, aby mu dal najíst a Jákob řekl: Pod jednou podmínkou Ti najíst dám ? když mi prodáš své prvorozenství! A Ezau to opravdu udělal. Myslel si, že na život sám stačí, protože byl šikovný lovec. Možná si ani neuvědomoval tu výsadu prvorozenství. A tak za chleba a čočkovou kaši dostal Jákob prvorozenství.
Pak Izák zestárnul a špatně viděl. Zavolal Ezaua a prosil ho, ať mu uloví nějakou zvěřinu a že až ji sní, dá mu otcovské požehnání (ještě než umře). Ezau se nepřiznal, že se práva prvního vzdal (že ho prodal, protože mu na něm tolik nezáleželo) a šel lovit. Jenže celý rozhovor slyšela maminka Ezaua a Jákoba, která se jmenovala ?Rebeka. A poradila Jákobovi, až ze stáda vybere dvě kůzlata, které nachystá tak, aby to Izákovi chutnalo. Protože byl Ezau porostlý chloupky, navlékla Rebeka Jákoba do Ezaových šatů a kůží z kůzlat ovinula Jákobovy ruce a krk.
Izák byl překvapen, že jeho prvorozený jde tak brzy a tak se zeptal: Který jsi ty, můj synu. A Jákob zalhal: řekl: Jsem Ezau, tvůj prvorozený. A Izák se divil: Jak to, že jsi to tak rychle ulovil? A Jákob řekl zvláštní větu: To mi dopřál Hospodin, tvůj Bůh. A Izák mu požehnal. Tak Jákob oklamal svého otce Izáka a přelstil Ezaua, svého bratra. A protože Izák nemohl požehnání vrátit, poslal Jákoba k příbuzným maminky Rebeky, aby si tam našel ženu. Tohle všechno jste možná věděli?
Představte si, jak Jákobovi bylo, když odcházel. Z domova, z míst, která znal do neznáma a sám. Tedy to bylo to zvláštní - myslel si, že je sám, ale nebyl.
A když byl po prvním dnu cesty pouští utrmácený a už zapadalo slunce, ulehl a usnul s kamenem v hlavách. V noci měl sen:
Viděl žebřík a po něm chodili nebeští poslové nahoru a dolů. A do toho slyšel hlas: ?Já jsem Bůh tvého otce Abrahama a Izáka. Zemi, na které ležíš dám tobě a tvým potomkům. Budu tě střežit všude, kam půjdeš a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím.
Jákob procitl a ulekl se: na tomto místě je Bůh mých otců a já to nevěděl! A pak polil ten kámen a slíbil Bohu, že když bude s ním, stane se Jákobovi jediným Bohem. S tím žebříkem je to taková zajímavá věc.
Už jste si někdy, děti, s něčím lámaly hlavu, nemohly na něco přijít? A pak to přišlo docela samo a nečekaně ? aha, tahle to vlastně je, už jsem to pochopil? Jákob viděl ve snu žebřík a přišel na to, že Bůh zůstává s námi na zemi, že neodletěl někam pryč, že patří do našeho života. A i když Jákob procházel všelijakými dalšími zkouškami, Hospodin ho neopustil.
A představte si, že se pak opravdu vrátil ke svému bratrovi Ezauovi, kterého přelstil. Před návratem měl hrozný strach ? asi jako my, když něco provedeme a pak se jdeme omluvit, nebo když se zle pohádáme a řekneme to, čeho litujeme a pak se jdeme usmířit. Jákob sice poslal svému bratru velkolepé dary, aby ho obměkčil, ale stejně měl veliký strach. Tu noc před setkáním s Ezauem zůstal Jákob sám, přestože už měl početnou rodinu a velká stáda. A jak v noci čekal, někdo po něm skočil a povalil ho na zem. Nevěděl, kdo to je, ale bojovali spolu tvrdě a i když Jákobovi poranil nohu v kyčli, Jákob ho nepustil. Když mu ubývaly síly, řekl: Nepustím Tě, dokud mi nepožehnáš; Jákob pochopil, že s ním bojuje Bůh sám. A Bůh mu dal nové jméno ? Izrael. Aby věděl, že už není úskočný a lstivý Jákob, ale Izrael, protože to jméno hebrejsky znamená zápasí Bůh a Jákob, který se teď už jmenoval Izrael mohl poznat, že ve všech zkouškách nestojí sám, že je Bůh s ním, a mohl si to připomínat.
Po tom, co se tohle Jákobovi ? Izraelcovi stalo, nastalo ráno a on sice s bolavou nohou, ale s ujištěním, že Bůh je s ním a že se o něj může opřít, se vydal s celou rodinou za svým bratrem. A o tom, jestli se usmířili nebo ne, si nechte vyprávět od rodičů nebo od kamarádů.
píseň s kytarou Zástup stále přichází

Jákob přelstil bráchu, - zpívej
podvedl i tátu. - zpívej dál
Potom podleh´ strachu. - zpívej
A zástup stále přichází a zas jde dál

Někam pryč teď musíš, - zpívej
za svou vinu zkusíš, - zpívej dál
rodný dům opustíš - zpívej
A zástup stále přichází a zas jde dál

Cestou v poušti dusné - zpívej
svítí hvězdy jasné - zpívej dál
Jákob tvrdě usne. - zpívej
A zástup stále přichází a zas jde dál

Divné sny se zdají, - zpívej
andělé spěchají, - zpívej dál
strachy odnímají. - zpívej
A zástup stále přichází a zas jde dál

?Neopustím tebe,? - zpívej
uslyšel hlas s nebe - zpívej dál
?ani tvé čeledě? - zpívej
A zástup stále přichází a zas jde dál

Zanech lstivých zbraní, - zpívej
vždyť Tě Pán Bůh chrání - zpívej dál
stal ses požehnáním. - zpívej
A zástup stále přichází a zas jde dál

kázáníčko Gn 32.23-32
Sestry a bratři, setkáváme se s Jákobem na útěku. Utíká před Ezauem, před svým svědomím a pravdivým obrazem sebe sama. Utíká ze země zaslíbené a jeho situace vypadá jako obrovská prohra ? pro člověka Jákoba a odvažuju se říci i prohra Boží.
Jákob je na útěku daleko od domova, unaven, pod otevřenou hvězdnou oblohou uléhá na tvrdý kámen pod hlavou a zůstává se svými otázkami...ale nezůstává, jak bychom čekali, sám. Jsou tam tiše spolu, Bůh a Jákob, každý se svými otázkami.
Uprostřed noci se mu ukáže ve snu žebřík, který spojuje nebe a zemi - svět člověka a svět Boha. Jákob na tom žebříku překvapivě nespatří sebe, vidí Boží posly, jak sestupují na zemi a zase vystupují do nebe. Tihle andělé navazují a udržují spojení s Bohem. Jákob není hrdinou svého snu, ani ten žebřík nepřistavil. To je Boží žebřík a to Bůh sám udržuje spojení se svou zemí a s lidmi na ní.
A aby bylo zřejmé, že nejde o prchavý sen, Bůh promlouvá: ?Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův. Zemi, na níž ležíš, dám tobě a tvému potomstvu... Nikdy tě neopustím.?
A nebylo to jedinkrát u toho žebříku. I u potoka Jabok, když se Jákob trápil, jak ho Ezau přijme, se Bůh ozval znovu. A Jákob už tušil, co je důležité, a co má prosit. Požehnání. Ujištění, že žije blízko Bohu, i když právě zápasí a zápas je těžký a bolí. Jákob stál o požehnání, a nezaplašil ho ani tvrdý zápas, rána, která zůstala až do konce života ? poraněná kyčel. Rána, která ho doprovázela doslova na každém kroku. Možná takhle pochopil, že dostat požehnání znamená vstupovat do životních situací v síle Boží. Být požehnaný znamená i v prohrách vědět, že jimi život nekončí. Odpoutat se od panování nad svým životem. Vědět o Bohu, který jedná, když já už nemohu a tak i v když se mi nedaří, můžu být požehnáním pro druhého.
Hospodin zůstává, neopouští dílo, které začal. To platí i pro nás, pro velké i malé. Přestože můžeme být jako Jákob unaveni, znechuceni vlastními skutky, nespokojení, protože se nám nedaří, jak si přejeme, Hospodin nás neopouští. Ba co víc, můžeme se stát nositeli požehnání.
Sestry a bratři, nic z toho, co Jákob spáchal, nezrušilo Boží zaslíbení. Bůh i s námi všelijak kulhajícími zůstává a riskuje naši drzost, naše přehmaty. Možná jen když ochabne ta životní křeč, honba za tím mít požehnání, můžeme přijmout, že Bůh leckdy zápasí za nás. Amen
píseň společná 636