• DĚCKA, JAK JSTE SE MĚLY O PRÁZDNINÁCH?
• KDE JSTE BYLY? CO JSTE ZAŽILY PĚKNÉHO?

Tentokrát vám, děcka, nebudu vyprávět příběh z bible. Povím vám o pěti sourozencích – vlastně o šesti:

Jedno děvčátko mělo čtyři bratry. Ten pátý, nejstarší ze všech, totiž zemřel ještě před jejím narozením. Znala jen jeho fotku, kterou měl taťka na stole a mamka v ložnici. A všichni ostatní si o něm pořád vyprávěli, měli ho moc rádi a pořád pro ně hodně znamenal.

Když se přiblížily její dvanácté narozeniny, zeptal se jí někdo, co by chtěla za dárek.

„Já bych si nejvíc přála takové povídání o mém velkém bráchovi. Něco o tom, jaký vlastně byl. Chtěla bych ho znát. Vždycky, když si o něm vyprávíte, tak jsem trochu mimo.“

A tak se její bratři začali večer dohadovat, jak na to.

„Můžete to napsat společně, jako jedno velké povídání,“ řekla jim maminka. „Dát všechny svoje vzpomínky dohromady. Anebo to napište každý sám za sebe, to by bylo takové osobnější.“

„No ale, to by pak bylo čtyřikrát to samé.“ namítali.

„To asi ne,“ povídá tatínek, „něco sice bude stejné, ale nakonec každý z vás určitě napíše docela vlastní příběh.“

A tak se dohodli, že to zkusí. Nejdřív si každý sám jenom poznamená všechno, co si pamatuje, a potom si svoje zápisky navzájem porovnají. A pak se uvidí, jestli to půjde dát dohromady.

Jenže — když po týdnu dali poznámky dohromady, hned viděli, že takhle to nepůjde. Jejich vzpomínky byly docela osobní: každý z nich přece prožil se svým nejstarším bratrem něco, co ostatním nic neříkalo. Kromě toho měli různou povahu, a to bylo pochopitelně znát i na tom, co o něm vyprávěli. Tak třeba Jan, ten nejmladší, byl vážný, klidný chlapec, tak trochu filosof. Zato Marek, ten pořád někam spěchal. U stolu nikdy v klidu neposeděl a s domácím úkolem byl vždycky hotov jedna dvě. Matouš, ten držel celou rodinu pohromadě. Úplně nejraději sedával u dědečka a babičky a mohl by je poslouchat celé hodiny, když se pustili do vyprávění o starých časech. A Lukáš, toho zase nejvíc zajímalo, co se děje venku kolem nich. — Rozhodli se tedy, že každý svůj příběh napíše zvlášť.

• KDO, MYSLÍTE, ŽE BYL PRVNÍ HOTOV?

Samozřejmě Marek! Stačilo mu na to jen pár dní. Ostatní se s tím pořád ještě mořili a on už měl svůj sešit hotový. Moc se nerozepisoval, jen to nejdůležitější, aby to vyniklo. A na obálku nakreslil lva. Možná znal od Astrid Lingrenové knížku „Bratry Lví srdce“, a právě takový pro něho jeho bratr byl – ten nejvěrnější i ve všem trápení.

„Můžeme si to přečíst?“ prosili Matouš a Lukáš.

„Klidně,“ povídá Marek. Matouš a Lukáš četli a moc se jim to líbilo. Hezky to Marek vystihl, jak to bylo s jejich bratrem, a hlavně poslední dny jeho života — na těch si dal záležet. Všechno tam bylo, i to trápení a bolest, kterou prožíval. „No ale, není tam toho moc o tom, jak se pěkně choval k ostatním lidem,“ všiml si Lukáš, „ani o tom, jak byl malý.“

„Máš pravdu,“ přidal se Matouš, „a já zase napíšu víc o tom, odkud byl, jaká byla naše rodina. Bez dědečka a babičky by to nebylo celé.“

„A co ty, jak jsi vlastně daleko?“ ptali se Jana, který jim zrovna nakoukl přes rameno. „Já o tom ještě přemýšlím,“ odpověděl. „Byl jsem tenkrát ještě malý. Nepamatuju si toho tolik jako vy, musím na to jít nějak jinak. Budu vyprávět spíš o tom, co pro mě znamenal.“

Ráno, když byly narozeniny (dort), dostala sestřička tři zabalené sešity. „Nejdřív můj, nejdřív rozbal ten můj!“ křičel Marek. Ale muselo to jít po pořádku, od nejstaršího. Matoušovo povídání vypadalo moc hezky, všichni se divili, jak se mu to povedlo.

„Měla by sis to jednou v klidu přečíst,“ povídá Matouš sestřičce. „Teprve když jsem to začal psát, tak jsem si uvědomil, že náš bratr opravdu patřil do rodiny. Moc se podobal tátovi a mámě a my se mu taky podobáme. A když posloucháš babičku a dědečka, je to skoro jako bys slyšela mluvit jeho!“

„A teď já,“ na to Marek. „Tady, podívej. Pro mě taky hodně znamenal, byl jako takový vzor. A ten poslední týden, na to nikdy nezapomenu.“ Když rozbaloval svůj balíček, vypadl mu z něho jeden list papíru. „Počkej,“ povídá Marek, „to k tomu taky patří. Dopsal jsem to tam, když jsem si přečetl, co napsali Matouš a Lukáš.“

Lukáš svůj sešit taky komentoval: „Já jsem si taky přečetl všechno, co napsali ostatní a ještě jsem se hodně vyptával. A srovnal jsem ti to pěkně popořádku, jak to šlo za sebou. Ale když jsem to dopsal, tak mi došlo, že to vlastně není celý. On toho brácha hodně udělal, i když už tady nebyl. My jsme díky němu prostě jiný. Tak ti píšu ještě pokračování. Ale to až za rok. Všechno nejlepší.“

A co nejmladší Jan? Ten dal své sestře k narozeninám tři malé obálky. Byly v nich básně, napsané na krásném, slavnostním papíru. Na obálkách bylo napsáno: Světlo, život, láska. A Jan k tomu trochu stydlivě a trochu zasněně dodával: „Víš, mně na to slova úplně nestačej, abych napsal, co pro mne bráška znamená. Ale ty to určitě pochopíš. Já to ještě dodělám. Třeba taky za rok, jo?“

Sestřička měla velikou radost. A nejen to. Všichni nakonec zjistili, jak pro ně bylo to psaní důležité. Všichni sourozenci si z těch sešitů také udělali kopie a četli si je, i když už byli dospělí a měli vlastní děti. A díky tomu s nimi vlastně jejich bratr pořád byl.

Jednou se všichni sešli u své sestry a povídali si o tom. A tehdy se bratři, protože byli trochu ješitní jako my, začali mezi sebou dohadovat a ptali se jí: „Hele, který z těch čtyř příběhů se ti nejvíc líbil?“ A ona na to, že to nejde říct, že si nemůže vybrat. Ale oni pořád doráželi: „No dobře, ale kdyby sis musela vybrat jen jeden, který by to byl?“

• CO MYSLÍTE, ŽE JIM ODPOVĚDĚLA?

Ona si je dost dlouho prohlížela, jednoho po druhém a pak řekla: „Víte, já jsem vděčná, že mám všechny čtyři a že jsou tak rozdílné jako vy. Právě díky tomu pro mě brácha není jen v těch slovech na papíře, ale žije spolu s námi. A to je to nejlepší.“

Já jsem, děcka, na začátku říkal, že tenhle příběh není z bible. On je totiž o bibli.

• A VÍTE O ČEM?

O evangeliích. Tak se říká příběhu o Ježíšovi a máme ho v bibli také čtyřikrát. A ty příběhy nesou jména právě těch čtyř bratrů – Matouše, Marka, Lukáše a Jana. A také jsou rozdílné a není to chyba. Právě díky tomu, jak říkala ta sestřička, je jasné, že Ježíš není jen v těch slovech na papíře, ale že je živý s námi. A o tom si budete tenhle rok v nedělní škole vyprávět podle toho, který to měl nejdřív hotové.

• PAMATUJETE SI, KTERÝ TO BYL? - Marek

346 (sv) Tvoje, Pane Kriste, dobrota

1. Jan 1,1 – 4

Bratři a sestry, v evangelických kostelech nebývají na zdech obrazy, ale citáty z bible. Shrnují obvykle to nejpodstatnější. I my je tady máme. A v některých kostelech, zvlášť na kazatelnách, stojí nápis „Kážeme Krista“. Vyjadřuje specifický rys nás křesťanů: Čteme Ježíšův příběh, celý liturgický rok ho vlastně připomíná, vykládáme ho v kázáních, vyprávíme si o něm.

Ale proč vlastně? Dalo by se stručně odpovědět podle věrouky: Protože Ježíš je boží syn, Bůh sám. Jistě, to je správné. Hotové věroučné výpovědi mají ale jednu nevýhodu. Jsou jakýmsi výsledkem, vrcholem, cílem. Ale ten, bez cesty, která k němu vede, bývá člověku často na nic. Protože je hotový, není už jasné, s jakými kroky v životě souvisí, čeho se v něm vlastně týká a tak se jeho význam vytrácí. Proto je lepší, než honem správně odpovídat, všimnout si něčeho, co je míň učesané a hotové. Jako třeba ten dopis apoštola Jana.

                Z něho nejdřív zní důraz na skutečnost a konkrétnost: „Co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli… a čeho se naše ruce dotýkali, to zvěstujeme.“ Křesťanské poselství není jen nějaká – třeba i ušlechtilá – duchovní nebo myšlenková konstrukce. Týká se něčeho tak viditelného a hmatatelného jako je tělo z masa a kostí. Ježíš naši víru uprostřed vší náboženské duchařiny uzemňuje. Komu se do víry nevejdou plénky, jesle, tesařina, daně, církevní provoz a veřejná poprava, ten, i kdyby byl sebeduchovnější, je zkrátka vedle. Nezvěstujeme kýžené ideály, ale reálný lidský příběh, který se skutečně stal.

                Aby ale nevznikla mýlka - víra je něco jiného než přesvědčení o tom, že Ježíš opravdu žil. Jan svůj důraz na skutečnost neuzavře tím, že zvěstujeme ověřenou historickou pravdu. Napíše něco, co zní, vzhledem k té proklamované hmatatelnosti, naprosto nelogicky: „zvěstujeme Slovo života“. My zkrátka věříme nejen, že Ježíš opravdu žil, ale že se v tom konkrétním lidském příběhu projevila samotná podstata života – to, co život tvoří, čím se řídí a co jej drží. Nejde v něm jen o jednu historickou epizodu, na kterou s úctou vzpomínáme, ale o život, který tu byl, je a bude, který žijeme.  

Ani to ale není všechno. Když je řeč o podstatě života, vybaví se nám nejspíš různé teorie o jeho vzniku a smyslu, které ho vysvětlují.

A my se asi často necháme strhnout k tomu, že víru prezentujeme jako jednu z nich. Samozřejmě tu nejlepší a jedině správnou. Myslím, že je to omyl. Cílem zvěstování Ježíšova příběhu není podle Jana, abychom si uměli všechno vysvětlit a jako poučení rozumbradové potom svět  sami z odstupu komentovali a dirigovali, ale abychom se podíleli na společenství s Bohem a jeho synem Ježíšem Kristem.  Ježíšův lidský příběh nám nedává k životu klíč, ale umožňuje nám, abychom spolu s ním opravdu žili, i když asi nikdy nebudeme všemu rozumět. Obrazně řečeno, Ježíš není mapa pro ty, kdo sedí doma a radí, ale cesta, kterou je možné v důvěře jít. Proto kážeme Krista. Amen.