Dneska jsem si s sebou vzal takovouhle věc (koruna).

• CO TO JE, DĚCKA?
• A KDO NOSÍ NA HLAVĚ KORUNU?
• A JAK SE ŘÍKÁ ZEMI, KDE VLÁDNE KRÁL?
• A CO MYSLÍTE, JAK SE DAŘÍ LIDEM V TAKOVÉM KRÁLOVSTVÍ?

Ano, to záleží na tom, jaký ten král je, jestli dobrý nebo špatný; jestli vládne dobře nebo špatně. Proto jsem si vyrobil ještě jednu korunu (černá koruna).

• KTERÁ Z NICH ASI PATŘÍ DOBRÉMU A KTERÁ ZLÉMU KRÁLI?

Dobře, tak si na ně teď pojďme chvíli zahrát. Potřebuju dva krále. Každý si nasadí svojí korunu. Já vám vždycky řeknu, jakou věc by měli rozhodnout nebo řešit a jeden mi řekne, co by dělal jako dobrý král a druhý, jak by rozhodl jako zlý král.

• KDO SI TEDY CHCE ZAHRÁT JEDNOHO A DRUHÉHO?

/ Pokud nikdo: Tak já budu hrát oba dva – jednou dobrého, jednou zlého – podle toho, jakou korunu si nasadím; ale vy mi budete říkat, co mám jako dobrý a špatný král dělat, jo?/

• Když král vidí, že je někdo strašně chudý? Co udělá tenhle král?
• Když vidí, jak někdo někoho mlátí?
• Když vidí, jak si děcka nechtějí s nějakým dítětem hrát?
• Když vidí někoho nemocného?
• Když vidí, jak jsou na sebe lidi naštvaní a nemluví spolu?
• V KRÁLOVSTVÍ KTERÉHO Z TĚCH KRÁLŮ BYSTE CHTĚLI ŽÍT?

Asi toho dobrého – toho, který….

To je nesmírně důležité, když vládne někdo dobrý. To se hned žije líp. Mezi lidmi je to hezké.

A Ježíš právě říkal, že Bůh je jako takový dobrý král. Kde, on vládne, tam se žije dobře. A říkal také, že jeho království je nám všem blízko a učil nás modlit se za to, aby přišlo – aby nám Bůh vládl, protože pak se nemocným dostane pomoc, rozhádaní se usmíří, slabí mají zastání a ten, kdo je smutný najde potěšení. O to prosíme v jeho modlitbě.

Jak ale to boží království přichází?

• VÍTE DĚTI, JAK KRÁLOVÉ OBVYKLE PROSAZUJÍ SVOJI MOC?

Oni sami to nedělají. Mají vojáky, policii, soudy, vězení …atd. donucují k poslušnosti. A často pak i dobré úmysly končí špatně.

                Ale boží království přichází jinak. Já vám povím, jak o tom píše evangelista Marek:

To Ježíš přišel do městečka Kafarnaum, odkud byli někteří jeho učedníci. A v sobotu s nimi šel do židovského kostela (synagogy). Tam se vždycky četlo z bible (ze svitku) a pak to někdo vykládal. Ježíš si vzal slovo a učil. A všichni, kdo ho slyšeli, žasli. Jeho slovo mělo totiž sílu. To nebylo, jako když jiní vykládali o Bohu. Co Ježíš říkal, je zaujalo, zasáhlo, hned poznali, že je to o nich. A to se také hned ukázalo. Všichni totiž jenom nežasli.

                Jeden člověk začal na Ježíše řvát. Byl plný strachu a zlosti. Všichni ho znali. Když ho ta zlost popadla, jako by to ani nebyl on. I teď jakoby z něj mluvil někdo jiný. Křičel: „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi. Jsi svatý boží!“ To z něj křičela ta zlost.

                Někdo jiný by asi nechal takové člověka vyvést, vyhodit, měl by na něj vztek. Ale Ježíš ne – on ho té zlosti zbavil. Tu zlost i strach z něj vyhnal. Neobešlo se to bez křiku, nebylo to lehké, ale ten muž tu teď stál zase klidný, nic už s ním nelomcovalo. Mohl být s nimi, mohl být v kostele, mohl být s Ježíšem. Všichni koukali s otevřenou pusou. Tohle dokáže Ježíšovo slovo! Žasli a hned se to rozneslo po celém okolí.

                Ale to není všechno. Ze synagogy šel Ježíš do domu učedníka Šimona. Jeho tchýně – Víte, děcka, kdo je tchýně? To je maminka jeho ženy. – ležela v horečce. Nevím, co to bylo za nemoc. Byla celá rozpálená. Možná i kvůli Šimonovi – že nechal rybaření a chodil teď s Ježíšem, místo aby se staral o rodinu a o její dceru. Byla možná naštvaná, měla dopal.

                Jiný, být Ježíšem, tak by se jí radši vyhnul. Ale Ježíš ne. Naopak šel za ní, podal jí ruku a pomohl jí vstát. A ta horečka nebo dopal byly najednou díky Ježíšovi pryč. A u Šimona to bylo zase hezké jako doma, jako v rodině. Jako Ježíš posloužil jí, tak teď ta tchyně zase posluhovala jim. A večer se tam sešlo mnoho lidí. A Ježíš jim pomáhal, zbavoval je všeho zlého na těle i na duchu.

                Jenomže ráno ho nemohli najít. On totiž odešel, aby byl sám a modlil se. Když ho učedníci našli, říkali mu: „Všichni žasnou, všichni tě hledají!“ Ale Ježíš jim odpověděl: „Půjdeme jinam.  Já nejsem žádný zázračný léčitel. Já jsem přišel, aby se s tím dobrým božím slovem setkali všichni.“ A tak se vydali na cestu a Ježíš kázal v celé té krajině.

                Takhle, děcka, přichází boží království – ta dobrá vláda. Neprosazují ji vojáci a zbraně. Přichází s Ježíšem, s jeho slovem, které se lidí dotýká, mění je a osvobozuje. A tak, když se modlíme „Přijď království tvé“, tak prosíme také o to, aby pro nás jeho slovo hodně znamenalo, abychom mu opravdu důvěřovali a jednali bez zlosti, beze strachu, sloužili druhým. Tak se ta dobrá boží vláda mezi námi děje, tak se nám přibližuje.

PRO DOSPĚLÉ:

Marek 1,21 - 39

Na tom úryvku Markova evangelia, který jsem vyprávěl dětem a teď četl, jsou mimo jiné zvláštní dvě věci:

 Zaprvé: Mnohem dříve, než učedníkům – i když Ježíše následují - , a zástupům  - i když ohromeně žasnou – je jasné, kdo Ježíš skutečně je, lidem posedlým zlými duchy. Oni to vědí – máme co dělat s tím svatým, božím a naše moc založená na strachu, zlosti a lidské bezmoci se hroutí.

                Není třeba hned myslet na tajemnou magii a nadpřirozené síly, ať už bychom se nad nimi jako nad naivitou usmívali, nebo jim naopak kvůli své potřebě mít vše zařazené dávali za pravdu. Kdo z nás se někdy při setkání se zapšklým a záštiplným člověkem s údivem neptal, kde se v něm všechna ta zlost bere? Jsou síly, které ničí život, aniž bychom si je vždycky dovedli beze zbytku vysvětlit. A dotyční, přestože jim samotným škodí, z nich už nejsou s to sami vystoupit.  

A jejich potrefenost bývá jasnozřivá. Není jen svědectvím o zlé moci, ale často lépe a dřív než my odhalí, co té zlé moci činí přítrž.

Vždycky se mi přitom vybaví vzpomínka na komunistický režim. U nás na faře se na konci osmdesátých let scházelo pár mániček. Já měl pochybnosti, jestli ty moje biblické výklady mají vůbec nějaký smysl a význam, protože se nikdo z nich v kostele v neděli neobjevil. Ale fara byla obšancovaná příslušníky StB a před vchodem nám každou chvíli hlídkovalo policejní auto. Jim bylo mnohem dřív jasné, že je v té bezmoci slova síla, před kterou jejich ďábelské pořádky neobstojí. Křik a útoky potrefených mohou být dobrým svědectvím. Nemusí svědčit jen o zlé situaci, mohou pravdivě odhalovat přítomnost síly, která ji ruší. Mohou nás dobře nasměrovat i posílit.

                A za druhé: Ježíš ovšem těm zlým duchům nedovoloval mluvit právě proto, že věděli, kdo je. To je také zvláštní, ne? Copak není dobře, aby se vědělo, kdo Ježíš je? No, je a není. On to Ježíš nedovoloval nejen zlým duchům. On i těm, které uzdravil, zakazoval, aby o něm v souvislosti se svým uzdravením mluvili. Z uzdravovacích evangelizačních shromáždění by měl asi pramalou radost.

Každé svědectví má asi svůj čas a v jiných okolnostech může vyznít úplně falešně. V evangeliu, až když setník pod křížem řekne: „Tento člověk byl opravdu Syn Boží.“, nevyžaduje to žádnou korekturu. Spojovat boží moc jen se splněním svých přání, nebo se svým triumfem, to je vždycky ošidné. Teprve tam, kde na sebe jeden bere svůj kříž, lze o ní mluvit otevřeně a bezpečně.

Proto se Ježíš navzdory své popularitě úspěšného léčitele sbalil a šel dál, aby kázal. Boží království, jak dál říkal, asi nepřichází skrz ohromující zázraky, ale skrz tu bezmoc slova – když zapadne do dobré půdy a člověk dokáže říct navzdory svým přáním: „Ne má, ale tvá vůle se staň.“ Amen.