/Vyprávění dětem s obrázky je na text: Jan 20,1-18/
Dneska jsem si zase něco přinesl. (pokladnička v tašce)
- ZKUSTE HÁDAT, CO TO JE? (napovím: Je to železné, plechové. Někdy to má zámek. Používali jste to možná na adventním trhu?)
- NA CO SE POUŽÍVÁ?
- NA CO BYSTE SI DO NÍ MOHLI STŘÁDAT?
Tak si představte, že si střádáte na ????????? Když něco dostanete, dáte si tu do té pokladničky. Plní se. Máte ji pěkně na stolku. A jednou přijdete ze školy a pokladnička je pryč.
- JAK BY VÁM ASI BYLO? (vztek, zklamání, smutek?)
Prostě byste jí nenašli. Hledání by k ničemu nevedlo. S tím se ale asi jeden hned tak nesmíří. Vždycky, když byste se vrátili ze školy, by vám nejspíš pohled padl na to místo, kde byla. A jednou přijdete ze školy, kouknete se, a ona tam je. Běžíte ke stolu?., jenže ona je prázdná!
- CO VÁS NAPADNE? CO SE ASI STALO? ČEHO JE TO DŮKAZ?
- BYLO BY TO LEPŠÍ, NEBO JEŠTĚ HORŠÍ?
- CO BYSTE DĚLALI? MĚLO BY CENU ZASE STŘÁDAT?
Já vám teď povím o jedné ženě (pláče).
- JAKÁ JE?
Jí se totiž stalo něco podobného. Ale ztratila mnohem víc. Jmenovala se Marie Magdaléna. Ježíš ji uzdravil, zachránil a hlavně jí nepohrdal jako jiní, přestože měla špatnou minulost. To pro ni znamenalo strašně moc. S Ježíšem zase měla svoji cenu, mohla žít svobodně, život jí těšil. Jenomže teď byla strašně smutná.
- VÍTE PROČ?
Ano, Ježíše popravili, ukřižovali. Byl mrtvý. Uložili ho do hrobu a na vchod přivalili těžký kámen. Ježíš, který pro ni znamenal všechno, byl pryč. Všechna ta dobrota, kterou zažila, skončila. Zbyl jí jen smutek. Ale ani ona se s tím nemohla smířit.
A tak se v neděli ráno, ještě za šera, vydala alespoň k hrobu. Jenomže, když tam došla, viděla, že je otevřený.
- A VÍTE, CO JÍ NAPADLO?
Napadlo jí, že ho někdo vykradl a Ježíše odnesl pryč. Nejspíš jeho nepřátelé. Vadí jim i po smrti. Otočila se a běžela k učedníkům. K tomu, který je vždycky vedl ? k Petrovi, a k tomu učedníkovi, kterého Ježíš zvlášť miloval. A vyhrkla na ně: ?Někdo vzal Ježíše a někam ho odnesl.?
Oba se hned rozeběhli k hrobu. Ten druhý učedník Petra předběhl. Byl u hrobu první, ale nevešel dovnitř. Počkal na Petra. Dal mu přednost. Petr byl přece vždycky něco jako jejich kapitán. Petr tedy vešel do hrobu první ? byla to vlastně jeskyně ? a uviděl tam plátna, do kterých Ježíše při pohřbu zabalili.
- DĚCKA, PODÍVEJTE SE NA NĚ. NEPŘIJDE VÁM NA NICH NĚCO ZVLÁŠTNÍ?
Není zvláštní, že jsou srovnaná?
- CO MYSLÍTE, NECHÁVAJÍ ZLODĚJI VŠECHNO SROVNANÉ, UKLIZENÉ?
Kdepak, po těch bývá všechno rozházené. Petr nad tím nechápavě kroutil hlavou, ale nic ho nenapadlo. Za to toho druhého ano.
Víte ? ono být kapitán, mít vždycky přednost a být u všeho první ještě není všechno. Pro toho druhého učedníka bylo asi hlavně důležité, že ho měl Ježíš rád, a tak ho asi napadlo, že když někdo pro lásku trpí a umře, tak neprohrál. Ježíš zvítězil, proto tady v hrobě není. Tomu uvěřil. A jak o tom každý z nich přemýšlel, vraceli se domů.
Marie zůstala venku před hrobem a plakala. Bylo jí dvojnásob smutno. Nejen, že nemá Ježíše živého, ale teď ho nemá ani mrtvého. Ani na jeho hrob nemůže jít vzpomínat, když tu není.
Podívala se také do hrobu a uviděla tam dva muže v bílém. Ptali se jí: ?Proč pláčeš?? A ona nad tím ani nepřemýšlela a jenom opakovala: ?Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.? A když se potom otočila, spatřila ještě někoho (Ježíš).
- POZNÁTE HO?
Ano, byl to Ježíš. Ale ona ho nepoznala. Myslela si, že je to nějaký zahradník. I on se jí ptal: ?Proč pláčeš? Koho hledáš?? A ona pořád hledala toho mrtvého Ježíše, o kterém byla přesvědčená, že ho někdo vzal a tak ho prosila: ?Jestli jsi ho vzal ty, řekni mi, kam jsi ho položil a já pro něho půjdu.?
A tehdy jí Ježíš oslovil jménem: ?Marie.?
A ona ho najednou poznala ? ano to je Ježíš, živý Ježíš! Zvolala: ?Mistře!?
- JAK TO, ŽE HO TEĎ NAJEDNOU POZNALA?
- BYLO TO PROTO, ŽE HO VIDĚLA? ? to asi ne, vždyť ho viděla i před tím.
- BYLO TO TEDY PROTO, ŽE HO SLYŠELA? ? to asi také ne, vždyť se jí už předtím ptal a myslela, že je to zahradník.
Já myslím, děcka, že to bylo proto, že ji oslovil jménem ? jako někoho blízkého, jako někoho, koho má rád, kdo pro něho má cenu. To pro ní přece bylo tak důležité, tím se její život s Ježíšem změnil. A teď to slyšela znovu.
Ze samé radosti chtěla Ježíše obejmout. Ale Ježíš jí zarazil: ?Nedotýkej se mě. Kdyby ses mne mohla dotknout, byl bych jako vy ? zestárl bych a jako dědeček potom zemřel. Ale já teď s vámi budu pořád ? vždycky. Budu s vámi spolu s Bohem, ke kterému se modlíte jako k Otci. Jdi to říct ostatním učedníkům. A Marie šla a vyprávěla jim to. Tak jako si to teď vyprávíme my. Ono to pořád pokračuje. Ani my se Ježíše dotknout nemůžeme, ale je s námi.
- CO MYSLÍTE, BYLO TEDY DOBŘE, ŽE BYL TEN HROB PRÁZDNÝ?
- BYL TEN PRÁZDNÝ HROB DŮVODEM K PLÁČI NEBO K RADOSTI?
Já věřím, že k radosti. Vždyť to bylo znamení, že je Ježíš živ. Ale vůbec se té Marii nedivím, že ji napadla ta zlodějna a zášť. Ono je to tak často, že může jedna a ta samá věc znamenat obojí. Potíž je, že nás často ta druhá ani nenapadne. My jsme si o té špatné často moc jistí, že nic víc už nehledáme.
- UMĚLI BYSTE TŘEBA VYMYSLET, CO DOBRÉHO MOHLA ZNAMENAT TA PRÁZDNÁ POKLADNIČKA ZE ZAČÁTKU?
Mě třeba jedna možnost napadla ? že se otevřou dveře, vejde váš bráška nebo sestra a povídá: ?Tady máš to, co sis přál. Tys na to pořád neměl, tak jsem ti přidal. A máš to ode mě k narozkám.?

A teď si o tom prázdném hrobu a Marii ještě zazpíváme:
332 To anděl kámen odvalí

Jan 20, 29
Bratři a sestry,
vždycky znova si říkám, jak je to Janovo svědectví o vzkříšení zvláštní. No jen si představte, jak by asi takové svědectví o vzkříšení vypadalo dnes, a jaké také často bývá. Mnozí se o něm snaží přesvědčit druhé stovkami zkušeností těch, kdo přežili klinickou smrt. Jiní ? jak to bylo v časopise, který mi dal jeden bratr ? potvrzují posudky renomovaných lékařů a očitým svědectvím desítek přítomných, jak jistý černošský kazatel prokazatelně zemřel a pak při svém pohřbu zase ožil. Vůbec přitom nepřipouštějí, že by mohlo jít o něco jiného než o vzkříšení.
A vidíte, Jan klidně připustí, že může každý jednu a tu samou věc vidět jinak. Prázdný hrob může být jednomu svědectvím o vzkříšení a druhému respektive druhé, jen potvrzením zlodějny a záště. A i pro ty, kdo byli Ježíšovi nejblíže, znamená to, co mají před očima, pro každého něco jiného. Jeden uvěří a s druhým to ani nehne. I když to byl takový ?předák církve?.
A nikdo je nepřesvědčuje. Vlastně ani té Máří Magdaléně, na rozdíl od ostatních evangelií, nikdo neřekne: ?Není tu, byl vzkříšen!? Za to, se tu opakovaně ozve otázka: ?Proč pláčeš? Koho hledáš?? Jakoby právě vzhledem k těm různým možnostem pochopení byla ta otázka důležitá. Jakoby měla naznačit, že když člověk hledá jenom potvrzení svých představ ? ať už takových, či onakých ? zůstanou mu možná jen oči pro pláč. Jakoby bylo třeba si ji opravdu položit, aby se člověku mohli oči pro vzkříšení otevřít. Proč pláčeme? Co vlastně hledáme?
Žádnému z protagonistů toho příběhu se oči pro vzkříšení neotevřely na základě důkazu, který by nebylo možné vidět jinak.
Důležitou roli v tom ale, jak se zdá, hraje láska a vztah. Uvěřil učedník, kterého Ježíš miloval. Živého Krista poznala Magdaléna, až když byla oslovena vlastním jménem. Jakoby teprve, když se člověka dotkne láska, když vstoupí na její rovinu a je pro něho opravdu životně důležitá, mohl uvidět vzkříšeného Krista nejen jako zlomyslného zahradníka a prázdný hrob nejen jako potvrzení záště, ale jako vítězství naděje.
I potom je to však otázka důvěry. Žádný hmatatelný důkaz nemáme. Ani Bůh ho nedává. Ježíš Magdalenu zarazí. Protože šťastní, jak později řekne, jsou ti, co neviděli a uvěřili. Ti totiž můžou vidět víc, než to, co mají před očima. A o to nás Ježíš nechce připravit. K tomu nás vede. Amen.