Lukáš 1,1 - 4
Sestry a bratři,
každou neděli se tu scházíme k bohoslužbám. Každou neděli se tu jeden z nás farářů snaží přeříkat vám v kázání něco z bible. Velká část z vás přitom už ty biblické příběhy slyšela mnohokrát. Znáte je. Možná si je doma v bibli čtete.
Proč je pořád znovu vykládat? Nestačilo by je prostě jen přečíst? Nebylo by to nakonec bibli nejvěrnější? Nevyhnuli bychom se tak tomu riziku, ze kterého se nám farářům občas třesou kolena, že to poselství, které pro nás tolik znamená, nechtěně zkomolíme? Však někteří tu nejistotu takhle řeší ? prostě bibli jen citují, ke všemu mají přesný verš z bible. Proč se pořád pokoušet o něco nového a nejistého? I mě to někdy napadá.
Jenomže pak mě z toho vždycky bible sama vyvede. Třeba právě ten začátek Lukášova evangelia, který jsem četl. Ona sama je svědectvím a zachycením toho procesu stále nového převypravování božího příběhu, Ježíšova příběhu. Lukáš žil v době, kdy už existovalo mnoho vyprávění očitých svědků o Ježíšovi. A přece to nestačí, přece se do něho pouští znovu. Proč?
Protože si pamatoval nebo znal o Ježíšovi něco víc než ti druzí? No to asi ne. Sám přiznává, že vychází z toho, co mu očití
svědci předali. On sám jím nebyl. Měl to všechno jako my z druhé ruky.
Tak byla ta dosavadní vyprávění nedokonalá, špatná? Musel je uvést na pravou míru? To asi také ne. Vždyť z nich vycházel. Nezavrhoval je, naopak je důkladně prošel. Ve svém vyprávění je chtěl všechna zohlednit. Nemyslel si, že je nějaký mimořádně osvícený a to pravé začíná až s ním, jak tomu bývá u všelijakých věrozvěstů.
Nebo, že by ta dosavadní vyprávění byla jen kusá, částečná, neutříděná? To už je spíš možné. Lukáš je chce vypsat v pravém sledu. Jednotlivé příběhy a fakta nestačí. Z nich lze složit všelijaké celky, někdy s úplně protikladným vyzněním. Teprve souvislosti dávají faktům smysl. Ale Lukáš ty dosavadní příběhy jenom nepořádá a neřadí. Píše je jinak, nově. V jeho evangeliu je i to, co jinde nenajdeme. Proč?
Lukáš má před sebou konkrétního člověka, Theofila, na kterém mu záleží a chce mu především zprostředkovat pravou povahu toho, o čem se dozvěděl. Na té mu záleží.
K té pravé povaze patří ještě něco, co ani správné seřazení historických faktů nepostihne. Jde o události, které se mezi námi naplnily, které nejsou minulostí, které jsou živé. Proto je nelze postihnout tím, co je hotové. Proto z nich nelze vypustit sebe. Proto je nelze sdělovat jinak, než za sebe. Proto je třeba se do toho pouštět znovu.
Ano, je to riziko, že se nám do toho připletou vlastní přání, předsudky, sny a strachy. Ale bez něho to nejde. Jde-li o slovo života, pak je třeba ho stále znovu a za sebe vyprávět a tím žitím se důkladně zabývat s pokorou, která ví, že všechno nezačíná až u ní, a s důvěrou, že se k ní Bůh i přes všechnu nedokonalost přizná. Amen.