• DĚCKA, VÍTE, CO JE TO PODOBENSTVÍ?

Je to příběh, ve kterém se něco něčemu podobá; něco v něm znázorňuje něco jiného. Vyprávím třeba o hruškách a švestkách, ale ony se v něčem podobají nám lidem a já tím vyprávěním chci o nás lidech něco říct.

                Ježíš takhle často vyprávěl o Bohu a o nás. Někdy mluvil o semínku, někdy o poli, jindy o stavbě domu a jindy o zadělávání těsta, ale vždycky to vlastně bylo o nás a o Bohu. A já bych si chtěl s vámi jedno takové Ježíšovo podobenství vyprávět, nebo spíš přehrát. Ježíš v něm mluvil o ovcích a o kozlech. Jenomže ty já nemám. Tak jsem si řekl, že bychom mohli použít rukavice. Ty se nám také podobají.

                A těch tu mám plný koš. Ale rukavice nejsou živé. Aby ožily, potřebuju nějaké ruce, co si je navléknou.

• POMŮŽETE MI, DĚCKA?
• POJĎTE SEM (MŮŽOU I DOSPĚLÍ!), A NAVLÉKNEME SI JE.

Jsou různé. Jako my. Tak je ostatním v kostele takhle ukažte (zvednout ruce nad hlavu) a zkuste říct, jaká ta vaše rukavice je (je pracovní, je kožená, je barevná, je elegantní, je gumová, je stará…)

• A CO MYSLÍTE, ŽE TA VAŠE RUKAVICE ASI DĚLÁ?
• JÁ TU MÁM DRUHÝ KOŠ A TEN VÁM TO NAPOVÍ NEBO USNADNÍ. JSOU V NĚM RŮZNÉ VĚCI A NÁŘADÍ. JÁ VÁM HO UKÁŽU A TA RUKAVICE, KTERÁ SE K TÉ VĚCI BUDE HODIT, SE O NÍ PŘIHLÁSÍ:
• TŘEBA TOHLE KLADIVO – KTERÁ RUKAVICE HO ASI POUŽÍVÁ?...

Tak ještě jednou ukažte, jaké tu máme rukavice i s tím, co dělají.

• A TEĎ BYCH POTŘEBOVAL, MILÉ RUKAVICE, ROZDĚLIT VÁS DO DVOU SKUPIN. NA JEDNU STRANU TY DOBRÉ RUKAVICE, NA DRUHOU TY ŠPATNÉ. JAK TO UDĚLÁME? KDO MI S TÍM POMŮŽE? ROZDĚLÍ JE NĚKDO? BUDEME O KAŽDÉ HLASOVAT?

Podle čeho jste je rozdělili? – SOUHLASÍTE S TÍM ROZDĚLENÍM?

/Nemůžeme dát všechny na jednu stranu. V tom Ježíšově podobenství byly dvě skupiny – jedna dobrá, jedna špatná. Musíme je rozdělit. (Teď nehodnotíme vás děti, ale ty rukavice.)

• TAK KAM DÁME TŘEBA TUHLE RUKAVICI?.....

Vida, každý to vidí jinak. Neshodneme se. Každý má za důležité něco jiného. Ale kdo má skutečně pravdu? Víme to? – nevíme./

                Já jsem totiž něco popletl, děcka. Já jsem na něco důležitého zapomněl! V tom Ježíšově podobenství jsou dvě skupiny, to ano. Všechno není jedno. Záleží na tom, jaký kdo je. Jenomže na ty dvě skupiny v něm nerozděluje žádný člověk, nikdo z nás. To my právě nemůžeme. To může a také jednou udělá jen Bůh sám. Tak to Ježíš vypráví! Bacha na to, ať to nepopletete jako já! Ne my, ale Bůh nebo jeho Syn rozdělí jedny od druhých! Třeba takhle (Trochu to přeházíme).

•  A VÍTE, PODLE ČEHO JE BŮH ROZDĚLIL? (DAL NA JEDNU STRANU JENOM TY HEZKÉ? TAK TAM DAL TY PILNÉ-PRACOVNÍ? NEBO TAM DAL TY S BIBLÍ A ZPĚVNÍKEM – ZBOŽNÉ? NEBO JENOM TY SLUŠNÉ, SOLIDNÍ, KOŽENÉ?)

Kdepak, děcka! Je to namíchané. On je vlastně vůbec nerozdělil podle toho, jaké jsou. On je rozdělil podle něčeho jiného.

• A VÍTE PODLE ČEHO?

On jim to řekl – podle tohohle: (odkrýt tabuli s rukavicemi nepatrných )

ON JE ROZDĚLIL PODLE TOHO, CO UDĚLALI NEBO NEUDĚLALI PRO TYHLE RUKAVICE. JAKÉ JSOU?

• JAKÁ JE TAHLE RUKAVICE? Zašívaná, spravovaná, asi chudá – hladová = Ano Bůh povídá těm na té dobré straně: „Vy když jsem byl hladový, dali jste mi najíst (houska, sýr?)
• A JAKÁ JE TAHLE? Odřená, popraskaná, vyschlá – žíznivá = A Bůh zase povídá těm na dobré straně: „Vy když jsem měl žízeň, dali jste mi napít (pet-flaška?)
• A CO JE ASI S TOUHLE? – je zafačovaná, poraněná, nemocná = A Bůh zase řekl těm dobrým: „Vy jste mě navštívili, když jsem byl nemocný.“ (půjčit si něčí rukavici a přišpendlit jí k zafačované)
• A CO SE STALO TĚMHLE? Je na nich zámek, jsou spoutané, jsou asi ve vězení = A Bůh řekl těm dobrým: „Když jsem byl ve vězení, vy jste na mě nezapomněli, přišli jste za mnou.“ (přišpendlit).

On je vlastně rozdělil podle toho, jaký měli vztah k těmhle rukavicím, které se ocitli v nouzi. Jenže ty dobré rukavice se divily (zkuste naznačit, jak se diví).

• A VÍTE PROČ?
• NO, CO MYSLÍTE, JSOU TOHLE BOŽÍ RUKAVICE?

Rozhodně to na nich není poznat. Takové rukavice může mít kdekdo, třeba vy nebo já. Nepozná se to. A on jim přece řekl, že to všechno udělaly pro něj.

A ty dobré rukavice přitom vůbec nevěděly, že by se někdy s Bohem setkaly a že by mu pomohly. Ale Bůh jim řekl: „To jsou opravdu moje rukavice. Já jsem byl v nich. Vždycky, když jste pomohly nějaké rukavici v nouzi, tak jste pomohly mně.“

                A pak se otočil na tu druhou stranu k těm špatným a také jim povídá: „Vy, když jsem byl hladový, tak jste mi jíst nedali. (odendat jídlo) A když jsem měl žízeň, nedali jste mi napít. (odendat pet-flašku). A když jsem byl nemocný, žádná jste za mnou nepřišla (žádná z vás tu není) a když jsem byl ve vězení, žádná z vás si na mě nevzpomněla a nenavštívila mě (ani tady žádná z vás není).“

                Také ty špatné rukavice se divili (I vy to zkuste předvést, jak se divíte). Ptali se: „Kdy jsme ti nepomohli? Vždyť jsme se s tebou vůbec nepotkali?“

• ALE VY UŽ ASI VÍTE, CO JIM BŮH ODPOVĚDĚL, ŽE JO?

Ano, odpověděl jim: „Já jsem v těch rukavicích, co jsou v nouzi. Když jste nepomohli jim, nepomohli jste mně.“

                Možná toho jinak udělali hodně – byly pracovité (pracovní rukavice a nástroje), byly možná zbožné (drží bibli), byly solidní (kožené) i krásné. Jenomže to před Bohem není rozhodující. Rozhodující byl ten vztah k těm rukavicím, které byly v nouzi. A o ty se ony nezajímaly. A tak tyhle zlé rukavice i se vším, co drží, byly k ničemu. Patří do koše. Tak je tam naházíme.

                Zatímco ty, které se zajímaly o ty, které byly v nouzi, třebaže nevěděly, že tak slouží Bohu, tak k němu patří, spolu s ním se budou radovat, budou s ním žít vždycky.

• KAM JE TEDY DÁME?

Ano, dáme je k těm potřebným. V nich je přece Bůh. (našpendlit do kruhu).

193 SV Můj Pán všechny svolá

Matouš 25,31 – 46

Sestry a bratři,

                že ve vztahu k Bohu a ve víře jde o lásku k lidem, o laskavost, štědrost, dobrotu a pomoc, to asi není žádné překvapení ani objev. To samozřejmě víme nejen my křesťané.

Co nám ale už někdy i při tom správném vědomí uniká, je, že se ta láska a vztah k Bohu týká tak konkrétních věcí jako je návštěva v nemocnici,

přijetí cizince nebo uprchlíka, materiální pomoci lidem v nouzi nebo balíčku do vězení. A všimněte si, že v tom podobenství není ani slůvko o tom, zda tam ti dotyční sedí právem či neprávem.

                Ovšem že je totéž rozhodující, i když se jedná o osudy národů a celého světa, to už je dost nečekané. To je překvapení. V monumentální světové scéně shromáždění všech národů, kde bychom čekali řešení globálních problémů a principiální všeobecné soudy, záleží nakonec právě na zdánlivě bezvýznamném osobním vztahu k člověku v nouzi, který žije vedle nás – na návštěvě nemocného, na přijetí cizince nebo uprchlíka, na konkrétní materiální pomoci potřebným, na balíčku do vězení.

Záměrně to znovu opakuji. Právě tak, znovu a znovu, se to ozývá i v tom podobenství. Jako refrén, jako kolovrátek to v tom krátkém příběhu zazní hned čtyřikrát. Asi nejde jenom o to, aby nám to uvízlo v mysli, ale aby se nám to dostalo přímo pod kůži. Aby to pak přišlo ke slovu nejenom při našem vědomém rozhodování, ale přímo podvědomě, při našich bezprostředních reakcích. V nich se totiž často o našem postoji k druhým rozhoduje.

                A ono to nejspíš souvisí i s tím posledním překvapením, které chci vyzdvihnout. Všimli jste si, jak malou roli v tom podobenství hraje uvědomělá víra? Jistě, rozhodující je vztah k Bohu, to ano. Ale jak ti na pravici, tak ti na levici neměli sebemenší tušení, kdy o něj vlastně šlo. Jednání, které soudce potvrdil, nebylo vedeno touhou obstát před Bohem. Spravedliví nepomáhali potřebným proto, že by sloužili Bohu. Žádný jiný účel než konkrétní pomoct přitom nesledovali.

                Bylo by naprosto absurdní odvodit z Ježíšova vyprávění návod, jak obstát před Bohem a udělat tak ze vztahu k druhým jenom účelovou záležitost, při které půjde nakonec zase o nás. Nezapomeňme, rozhodovalo to, o čem to nikdo nepředpokládal. Asi to nejde naplánovat. Nejde si to jednoduše předsevzít.

                Naše naděje není v tom, že budeme sebeušlechtilejší službou sbírat body. Naše naděje je spíš v důvěře v toho soudce, který je se všemi potřebnými zajedno. I s těmi odsouzenými.  Jeho dobrá vůle nám dovoluje žít nejen proto, abychom obstáli, a tak nám dává svobodu spontánně myslet na druhé. Je-li při nás co dobrého, je to opravdu od Boha. Je to vždycky dar. I na tom soudu. Amen

690 Soudce všeho světa Bože