čtení: Marek 11,1 - 11
text: Marek 11,12 - 25

Sestry a bratři,
dneska to nebude ani tak kázání, jako spíš tázání. Četl jsem si totiž ty známé úryvky z evangelia, které připadají na dnešní Květnou neděli, v mysli se mi spontánně vybavovaly jejich klasické výklady, které jsem kdy četl, slyšel nebo sám v kázáních použil, ale místo aby mi tedy bylo vše jasné, napadal mě nad nimi jeden otazník za druhým.
Snad to není chyba, snad mají ty otázky smysl. Nejsem totiž sám, kdo je má. Přišel s tím vlastně bratr profesor Kohák, když tu byl na podzim na návštěvě. Říkal mi: ?Na to o tom neplodném fíkovníku jsem nikdy nekázal. To nechápu. Co to má znamenat??
Nedivím se mu. Kdo by se při čtení té epizody neptal: Co je to za nehoráznost? Ježíš prokleje strom, protože na něm - když má hlad - nenajde fíky! Už soběstřednost takového přístupu zarazí. Jako by byly mírou všeho jen osobní přání a potřeba. Co je nenaplní, ať jde k čertu!
Ale skutečná absurdita Ježíšovy reakce vynikne, až když si všimnete důvodu neplodnosti toho stromu: nebyl totiž čas fíků. To je jako kdyby chtěl někdo vykácet zahrádku, protože si na ní teď nemůže utrhnout jablíčko nebo meruňku! Co bychom si o něm asi pomysleli? Blázen, zaslepený fanatik, který je úplně mimo realitu. Buď je pomatený, nebo prostě plný zlosti a nehorázně a ničivě nespravedlivý.
Tomu, kdo bere bibli jako objektivní reportáž, to snad nemůže dávat smysl. Asi jen když přijmeme, že ten příběh může být obrazný a symbolický, že jde třeba o podobenství o nás, o lidech, může nám něco říct: Stromy nemají volbu, čas úrody je u nich daný. Ale u nás, u lidí? Kdy je čas na plody víry? Kdo o tom vlastně rozhoduje? Náš odhad? Naše posouzení situace? Když pro to my vidíme příhodný čas? Nebo je rozhodující prostě ta potřeba a nouze, se kterou se setkáme ? ať už se nám to hodí nebo nehodí? Je to tak, že někdy není čas na plody víry? Není právě to naše dělení, ve kterém chceme víře vymezit jenom určitý čas, tou osudovou iluzí, kterou Ježíš svým soudem odhaluje? Kdo jedná z víry jen tehdy, kdy mu na to přijde vhodná chvíle, ten asi opravdu zůstane na věky neplodný. O té chvíli totiž nerozhodujeme my, ale Ježíš, který se s námi setkává třeba tak, jak to naznačuje jiné podobenství - v hladu a nouzi pocestných a nepatrných.
Jenomže, je to tak jasné, kdy to je? Můžeme se ujistit o tom, kdy jde o setkání s Ježíšem? A můžeme se ujistit o tom, co po nás vlastně ta situace žádá? Je ta potřebná odpověď tak jasná, že jde jen o to, abychom ji splnili?
Myslím, že právě o takových zrádných jistotách je ta následující scéna o vyčištění chrámu. Asi se nám při ní hned vybaví obvyklý výklad, který zdůrazňuje, že kupčení nepatří do kostela. Když se vydělává na náboženských citech a obyčejný obchod se prezentuje bůhvíjak pomazaně, je to opravdu věc zvrhlá a hanebná. Ale jde při tom očištění chrámu skutečně o ni?
Prodavači holubů a směnárníci tam asi nebyli v první řadě kvůli obchodu. Oni tam byli spíš právě kvůli té jistotě. Na rozdíl od toho, co si s sebou člověk do chrámu přinesl, u toho, co si od nich koupil či vyměnil, si mohl být jistý, že je to košér; že je to přesně to, co od něj - podle biblických autorit ? Bůh žádá. Není třeba vidět hned za každým obchodníkem lupiče, který jen využívá zbožnosti, aby se obohatil. Prodavači a směnárníci v chrámě prostě vysvobozovali z té nejistoty, zda to, čím Bohu sloužím, je to pravé.
Ale jde to? Je to správné? A je to vůbec možné? A není právě tohle ta nebezpečná iluze, která činí z chrámu peleš lotrovskou? Není tahle snadná jistota právě tím, co bohoslužbu vyprazdňuje a deformuje? Neotvírají se bez toho váhání, kdy člověk se vším rizikem, chvěním, bázní a na vlastní odpovědnost hledá, co vlastně Bůh žádá,?neotvírají se bez toho jen dveře otrlosti, pro kterou pak není problém spojit takovou službu Bohu s čímkoli, i s životem nezasaženým, neproměněným? Právě toho se týká kritika proroka, kterého Ježíš cituje.
Popisuje, jak lid jedná: utlačuje bezdomovce, dopouští se bezpráví, křivě přísahá, chodí za kdejakými bohy. A prorok k tomu od Boha vyřizuje: A přitom přicházíte a stavíte se přede mnou v tomto domě, který je nazýván mým jménem, a říkáte: ?Jsme vysvobozeni.? To proto, abyste mohli páchat všechny tyto ohavnosti? Což se stal ve vašich očích tento dům, který je nazýván mým jménem, úkrytem lupičů?
Domněle zaručená jistota správné bohoslužby, za kterou člověk nemusí přijímat osobní odpovědnost, kterou může jen plnit, aniž by zpytoval svůj život, ji proměňuje ve zlou karikaturu. Otupuje svědomí. Vede ke zvrácenostem.
Může se ale zdát, že jsou přece jen situace, kdy je čas pro víru příhodný, okolnosti nesporné a odpovíme-li na ně, nemůžeme se splést. Jako třeba ten Ježíšův vjezd na oslátku do Jeruzaléma. Nad čím váhat při volání ?Hosana? tichému a pokornému králi, který dává jasně najevo, že nepřichází ve jménu síly ořů a zbraní dobyvatelů a mocnářů tohoto světa? Kdy jindy bychom mohli mít větší jistotu, že je to správná odpověď víry, než když vítáme a slavíme pokoru, která navíc přesně odpovídá prorockému zaslíbení?
Ale to je právě ono ? Ježíš vědomě inscenuje naplnění proroctví o Mesiáši. Hlásí se o tu roli. Vznáší právě tou pokorou nárok, abychom mu přiznali mnohem větší moc, než mají všelijací potentáti. Prezentuje se jako Spasitel. Pokora v jeho podání si nárokuje uznání. A také ho přijímá. A s touto svrchovanou autoritou pak také jedná ? prokleje fíkovník, vyčistí chrám, provokativně nabourá zavedenou tradici.
Je to skutečně tak jednoznačně dobré a zaručeně nevinné volat takhle ambiciózní pokoře ?Hosana?? Nepřipomínají nám dějiny víry, že právě taková pokora, která si činila nároky na absolutní svrchovanost, měla často mnohem katastrofálnější následky než otevřená touha po moci?
Kdepak, ani tváří tvář pokoře není jisté, že je na důvěru ten pravý čas. Riziko vlastní odpovědnosti z nás ani ve víře nikdo nesejme. Žádný objektivně daný čas pro její plody není. Kdo na něj čeká, uschne od kořenů.
Věřit lze jen bez záruky, s rizikem a na vlastní odpovědnost. Tak víru přijměte, jiná není. Takovou víru mějte, vybízí Ježíš. Víru, která se neopírá o domněle jisté a uvěřitelné okolnosti, ani o zázraky, ale proměňuje vás. Víru, která nemůže obejít modlitbu ? vztah, ve kterém je možné být jen cele - a vypustit vlastní důvěru. Víru, která se proto nemůže stát posvěceným fanatismem, protože člověk ví, že jsme v ní na tom před Bohem všichni stejně, a tak druhé nesoudí a boží odpuštění jim přeje. Amen.