Uložit kázání jako mp3.

Kázání na text Mt 21, 33-46 Poslyšte jiné podobenství: Jeden hospodář vysadil vinici, obehnal ji zdí, vykopal v ní lis a vystavěl strážní věž; potom vinici pronajal vinařům a odcestoval. Když se přiblížil čas vinobraní, poslal své služebníky k vinařům, aby převzali jeho díl úrody. Ale vinaři jeho služebníky chytili, jednoho zbili, druhého zabili, dalšího ukamenovali. Znovu poslal další služebníky, a to více než před tím, ale naložili s nimi právě tak. Nakonec k nim poslal svého syna; řekl si: 'Na mého syna budou mít přece ohled!'  Když však vinaři shlédli syna, řekli si mezi sebou: 'To je dědic. Pojďme, zabijme ho, a dědictví připadne nám!' Chytili ho, vyvlekli ven z vinice a zabili. Když nyní přijde pán vinice, co udělá těm vinařům?" Řekli mu: "Zlé bez milosti zahubí a vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou odvádět výnos v určený čas." Ježíš jim řekl: "Což jste nikdy nečetli v Písmech: 'Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným; Hospodin to učinil a je to podivuhodné v našich očích'? Proto vám pravím, že vám Boží království bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce. Kdo padne na ten kámen, roztříští se, a na koho on padne, toho rozdrtí." Když slyšeli velekněží a farizeové tato podobenství, poznali, že mluví o nich. Hleděli se ho zmocnit, ale báli se zástupů, protože ty ho měly za proroka.

Někdo moudrý řekl, že zázrak je v tom, jak se dovedeme dívat, „za zrakem“. Jeden při pohledu na hlínu uvidí jen bláto, které by mu mohlo znečistit boty, druhý v tom uvidí životodárnou hmotu. Dá se vidět jedna a ta stejná věc - a vyložit si ji naprosto odlišně. Třeba výsledky voleb... Nebo svět kolem nás - jako místo prolezlé zlem, nebo místo, kde se dá pracovat k dobrému. Zahradu nebo vinici – vděčnost a příležitost, nebo jen dřinu. Nebo druhého člověka, který přichází, aby něco dobrého přinesl, nebo jen jako nepřítele či příležitost, jak se na jeho úkor obohatit…

Ježíš je ve chvíli, kdy vypráví ten příběh, už v Jeruzalémě; atmosféra tam houstne, napětí s těmi, kdo jsou tam doma a jako doma se zařídili i v Hospodinově chrámu a jeho okolí, zhoustlo. Ten potulný kazatel odkudsi z Galileje ty náboženské špičky provokoval už dřív, ale teď jim ruší jejich mocenské kruhy, a tak dojde ke střetům a Ježíš v nich dokáže obstát. A teď jim ještě do očí poví příběh, snad aby jim dal ještě jednu možnost, aby pochopili, proč tam je, od koho je poslán, k jaké tradici se hlásí. A oni v tom uvidí jen provokaci.

Ježíš začne na dávnou a známou notu písně o vinici, ale přidá vlastní sloky, ve kterých už nejde tolik o sladkost či trpkost hroznů, ale obrátí trn vyprávění proti těm, kdo zrovna vinici Páně mají za svou. Těm, kdo si myslí, že oni sami jsou tu pány, že vinici Páně, totiž Izrael, mají ve své správě. Bůh je kdesi na dovolené a oni se cítí být na jeho místě. Slovo Boží utichlo, proroci vymřeli, kdo jim bude něco vyprávět. Ale Ježíš se staví právě na stranu těch, kdo připomínají nepříjemné pravdy o starých nesplacených směnkách. Na stranu těch, kdo jsou na cestě. Proroci, jurodiví, služebníci a otroci Páně, blázni pro Boží království. Přicházejí a vyřizují vzkazy od Boha. Přicházejí bez ochranného glejtu, bez štemplu a ochranky a vyřizují Boží vzkazy - a schytávají nadávky a pár facek, „jednoho zbili“ a když se nic nestalo, než že přišel další – drží se vinaři hesla – žádný prorok, dobrý prorok. A tak zabíjeli, kamenovali, upalovali, pohazovali do hromadných hrobů. Kdepak na nás, to je přece naše vinice!

Až nakonec přijde syn. A také na jeho příchod se dá dívat různě. Vzdálený Pán si říká – teď už jim to musí dojít, teď už musí mít ohled na mě, na syna, kterého posílám jako poslední nabídku smíru. „Zastydí se před mým synem,“ říká ten člověk v Ježíšově vyprávění (v jednom moderním českém překladu). Ale vinaři v jeho příchodu uvidí něco zcela jiného: Syn! Už mu nic víc a nikdo další nezbývá. Nebo je dokonce mrtev a tohle je dědic. Zabijeme i jeho a všechno bude už napořád naše. Už žádné řeči, nikdo, kdo by nám připomínal, že to naše není a něco z toho plyne. Už jen my. Nic než vinaři! Tahle vinice je naše! Tahle zem je naše a kdo nám bude říkat něco jiného, ten špatně skončí!

A tak syna chytí, vyvlečou z vinice a zabijí. Tak skončí i Ježíšův příběh. Ale přece ještě neskončí. Když už se zdá, že je všemu konec, tehdy se na scéně objeví pán a to své nenechá na pospas. Pán nezmizel ze světa, přijde, aby jak odpoví posluchači, vinici sebral těm vražedným a zločinným a dal ji jiným. Těm, kteří budou odvádět, co mají.

Lidská schopnost udělat se jako na vlastním, zapomenout kdo a k čemu tu jsem, začít si hrát na pány, kterým přece nebude nikdo nic říkat – ta je věčná. To o zlých vinařích není jen o velekněžské klice tehdy v Jeruzalémě, to je padnoucí popis na pomalu každého člověka. Jak rád se roztahuju, uvelebuju jako na vlastním; jak rád si zvykám na nové a lepší, jak snadno si usmyslím, že přece všechno, co mám, mám nějak samo od sebe, nebo že na to dokonce mám nárok. A běda, když mi někdo připomene opak, nebo dokonce, že bych z toho měl něco odvést.

Ale jednou opravdu přijdu o všechno, co mám. Jednou to už mé nebude. Místo, kde si hovíme se svou tělesnou schránkou, kus země, po kterém šlapu a dupu.

A dobře ten příběh taky zapadá do námi dnes prožívané doby vděčnosti za stvoření. Komu patří země a jak se k ní chováme. Indiáni říkali - země nepatří nám, máme ji půjčenou od svých dětí a jednou jim ji předáme. Tady se o své hlásí také Pán vinice a světa, který přece jen nakonec přijde…

Ale ten příběh nekončí jen tím, že ta vinice bude odňata. Končí slovy o kameni úhelném, který sice nejdřív skončil kdesi pohozený, ale pak se stal přece jen základem. Stal se kamenem úhelným. Rozměřuje to nové. Jiné přebývání tady na zemi, ukazuje základ, který jsme si sami nedali, který byl dán, na kterém se dá stavět, který jde přijmout jako dobré místo k životu. Jako ten jediný opěrný bod pořádného života. Nebude jen k rozbití našich zámků z písku, ale taky kamenem úhelným něčeho nového.

A to se stalo. Ne naší zásluhou, nebyli jsme u toho, abychom ten kámen slavnostně poklepali. Byl položen tehdy, na konci toho příběhu o Synu, který přišel, ale nepřijali ho – a nemá cenu si nalhávat, že by dnes dopadl jinak…

Klíčové v tom příběhu ale není konání lidí. Podstatné není ani to předání někomu jinému, dalšímu, který zase dost možná bude mít tu samou tendenci udělat se jako na vlastním a přestat odvádět, co odvádět má.

Klíčová přece jen je role syna. Posluchači z řad velekněží a farizeů to tehdy dobře pochopili, i když dobře asi není to pravé slovo. Oni by nejraději udělali, co provedli ti zlí vinaři v Ježíšově vyprávění, a jen proto, že se báli zástupu, tak v tu chvíli odešli. „Takže udělali přesný opak toho, co udělali učedníci a co se patří. Učedníci opustili svůj starý život a šli za Ježíšem. Velekněží opustili Ježíše a vrátili se ke svému starému životu. Tak se to stalo – a tak se děje stále. Vždyť Ježíše je stále znovu křižován a bude skonávat až do skonání světa.“ (Nico Ter Linden, str. a Pascal, Myšlenky) A přece v tom můžeme uvidět naději…

Pane, děkujeme za to, co máme ve správě. Ať se na tom nechováme jako na vlastním, ale právě jako dočasní správci, to je totiž naše role. Ani my, ani naše církev to ne vždycky dovedeme. Myslíme na ty, které jsme přeslechli, neuposlechli, poslali pryč. Buď i nám kamenem základním, úhelným…