Kázání na text J 6,1-13 Potom odešel Ježíš na druhý břeh Tiberiadského jezera v Galileji.  2 Šel za ním velký zástup, poněvadž viděli znamení, která činil na nemocných.  3 Ježíš vystoupil na horu a tam se posadil se svými učedníky.  4 Byly blízko židovské svátky velikonoční.  5 Když se Ježíš rozhlédl a viděl, že k němu přichází četný zástup, řekl Filipovi: "Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli?" 6 To však řekl, aby ho zkoušel; sám totiž věděl, co chce učinit. 7 Filip mu odpověděl: "Ani za dvě stě denárů chleba nepostačí, aby se na každého aspoň něco dostalo." 8 Řekne mu jeden z učedníků, Ondřej, bratr Šimona Petra: 9 "Je tu jeden chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě ryby; ale co je to pro tolik lidí!" 10 Ježíš řekl: "Ať se všichni posadí!" Na tom místě bylo mnoho trávy. Posadili se tedy, mužů bylo asi pět tisíc. 11 Pak vzal Ježíš chleby, vzdal díky a rozdílel sedícím; stejně i ryby, kolik kdo chtěl. 12 Když se nasytili, řekl svým učedníkům: "Seberte zbylé nalámané chleby, aby nic nepřišlo nazmar!" 13 Sebrali je tedy a naplnili dvanáct košů nalámanými díly, které z těch pěti ječných chlebů po jídle zbyly.

Vím, že je brzy na vzpomínání, ale hodí se to. Snad. Když jsem nastoupil před pomalu už 15 lety na první své místo, čtvrtstoletí stará německá barva z fasády kostela v Rovečném už pomalu oprýskávala. Agilní kurátor prohlásil, že je třeba kostel zapamátnit (=prohlásit památkou) a ještě před zimou nahasit vápno, aby omítka tentokrát vydržela víc. A tak jsme se docela nenásilně seznámili u jámy syčící a prskající. A pak přicházely další a další náležitosti, které se na teologické fakultě ani vikariátu neučí, totiž jak jednat s památkáři, jak spáchat výběrové řízení bez spáchání trestných činů, kde a jak hledat peníze - kterých jak se postupem času ukázalo bylo potřeba skoro dvojnásobek.

Ale – a to je to proč o tom mluvím, ať už přišlo cokoli a začínajícího faráře to občas probouzelo ze spánku – ať už se později budovalo cokoli a nemohlo se zpočátku dopočítat, nakonec to vždycky nějak vyšlo. Začalo se s nějakým málem a hledali se další možnosti. A to málo pak bylo dost. A sborové konto na tom většinou po nějaké takové stavební akci bylo lépe než před ní. To je mé svědectví, chápu, že ne moc duchovní, ale tak to bylo. A doufám, že bude. Myslím, že o stejném totiž mluví ten příběh z evangelia o nasycení zástupů.

Vlastně k němu mám jen pár poznámek, ten příběh je jasný, známý a v evangeliích několikrát opakovaný (i v rámci jednoho evangelia). Dnes ponechme stranou radost nad tím, že dnes kolem nás moc hladových není; nebo jak je dobré někdy společně jíst, zvlášť někde po širou oblohou, nebo jak je dobré před jídlem poděkovat a dělit se a nevyhazovat zbytky. Ale především dvojí zmíním a vypíchnu:

Iniciativa, nápad, idea vycházejí od Ježíše. On je ten, kdo jako první uvidí problém, spatří potřebné, a tak se ptá a začne hledat řešení, a také je nakonec najde. Ptá se, kde nakoupíme? Učedníci mluví o tom, proč to nejde – obchod daleko a peněz málo. Pak další přijde s takovým málem, že by se o tom ani nemělo mluvit, ale ono se dostalo až do Bible a jde o to druhé klíčové toho příběhu.

Ten chleba tam nespadne z nebe, Ježíš ho nevyčaruje z ničeho, ten chleba se tam aspoň v malém objeví tím, že ho někdo s sebou má a dá ho k dispozici. Nenechá si ho schovaný, pro horší časy - ale s tím málem vyjde na světlo Boží. Neukážou se nebeské sýpky, ani se zázračně nezjeví karavana s chlebem, ani Ježíš nevyčaruje pekárnu. Ale začne to něčím skoro směšným, jako jsou naše lidské síly, možnosti a zásoby. Pět chlebů a dvě ryby. Legrační pro pět tisíc mužů a žen v to nepočítaje, že?

Ne, není, ač se tak zřejmě jmenovec či kdo ptá. Ale Ježíš je usadí a rozsadí. A začnou tím trapně nepatrným, titěrným a až takřka nicotným málem krmit shromážděné tisíce. A nají se jich několik, pak další a další až mají všichni dost.

Ta Boží pomoc, Boží možnosti, ve které Ježíš doufá, se do toho dostanou tak, že tato iniciativa prvních chlebů a dvou rybiček vydrží až do chvíle, kdy se nasytí i ten pětitisící.

Ty Boží možnosti Ježíšem objevené jsou právě v tom, že to vyjde. A že to právě je těch pět chlebů a dvě rybky, které někdo objevil ve svém žebradle a vytáhl je ven a nenechal si je pro sebe, ale dal je k dispozici. A ono to vystačí až do konce, pro všechny přítomné, proti všem předpokladům, proti všem námitkám a předčasným soudům. A dokonce ještě zbude!

Neptejte se mě, jak se to stalo. Nevím. Snad zázrak, porušení zákonů zachování hmoty a energie. Snad se i do toho zamíchalo to, že někdo inspirován tím mládencem a učedníky a jejich jednáním a Ježíšovým přístupem taky sáhl do svého a do svých zásob a něco přidal a poslal dál. Dal k dispozici to své, možná zase trapně málo na ty počty - ale ono se to nějak sešlo. Bůh ví.

Co ale vím jistě, že se to děje, až podnes. Když se nelekneme velikosti úkolu, když nezůstaneme jen u bědování, že sami máme málo a nic nezmůžeme, nebo že to naše přece nestačí, je nad naše síly a možnosti, nad naše zásoby. Kam tím mířím…

Minule bratr kurátor připomněl, že se bude u nás stavět domov Diakonie pro 30 klientů. Chybí kus přes 10 milionů. Hodně peněz. Nikdo je po nás nechce, ale přispět bychom mohli. Nebo já bych chtěl, snad nejen tímto málem…

Spojení křesťanského sboru a pomáhající organizace se totiž ukazuje mnohde jako životaschopný model. Je tu skupina lidí, která neustále (nebo aspoň ústy farářů) mluví o tom, jak je třeba pomáhat a často to dělá. A někde vedle, blízko, v dosahu je místo, kde je taková pomoc potřeba. Všemožná – od těch peněz na začátku, až po návštěvy, čtení a držení za ruku, zpívání a cokoli dalšího, co vymyslíme.

Aby se ukázalo, že tato spolupráce a blízkost není dobrá jen pro ty, kdo třeba naši pomoc budou jednou v Pomněnce přijímat. Že může být dobrá i pro nás. Nejen v tom, že třeba část nějakého dalšího faráře tam najde uplatnění a práci. Ale hlavně proto, že budeme s něčím spojení, budeme vědět, kde se můžeme zvlášť nasadit, kde jsme při tom, když se potřebnému podává kus chleba, nebo ruka, aby nebyl sám, nebo se mu zpívá, když už vše jiné zapomněl. Kde můžeme pomoci. Třeba z našeho mála.

Vím, že nemáme moc, ale nejsme na to sami. A v tom je inspirace toho příběhu o nasycení. Málo, které se dá k dispozici, nakonec může být víc než dost…

Mám tu zkušenost, jistě mnozí z vás jste to taky zažili. S touhle nadějí můžeme vybalit to svoje málo a nebát se…

Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti, že nás zveš ke svému dílu a umíš si poradit i s naší skepsí a bezradností. Uč nás dávat, ale také přijímat z tvých rukou obživující chléb naděje a radosti.