Mt 5,7 Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství.

O milosrdenství se nepřemýšlí. Milosrdenství se rovnou činí.

Samařan šel svou cestou stejně jako kněz a levita.
Všichni tři postupně na cestě viděli ležet polomrtvého muže. To není jistě nic, co bychom toužili zažít. Kdosi tam leží v kaluži krve, možná je mrtvý, možná opilý, co budeme dělat?, první pomoc už jsme zapomněli. Snad se ho ujme někdo jiný. Však určitě ještě někdo půjde kolem. Navíc spěchám. Spěchám na bohoslužby. Jak by k tomu přišli všichni ti, co už sedí v kostele a čekají? Nemůžu, prostě nemůžu.

Dlouho se dá přemýšlet o tom, proč jsme něco neudělali. Svědomí pořád znova hledá důvody, proč jsme se tomu či onomu vyhnuli, proč jsme něco nemohli udělat, proč jsme někam nezašli, něco neřekli, někoho nenavštívili.

Samařan si všechno tohle přemýšlení ušetřil. Protože jemu se stalo to, co se knězi ani levitovi nestalo. Uviděl zbitého člověka a byl pohnut soucitem. Byl pohnut soucitem. Kraličtí píší ?uzřev jej, milosrdenstvím hnut jest.?

Samařan neměl čas přemýšlet. Protože nejdřív milosrdenství pohnulo jeho srdcem, a pak pohnulo milosrdenství jeho rukama, a pak on začal jednat. Ošetřil zraněnému rány, ovázal je, naložil ho na mezka, dovezl ho do hostince. Staral se o něj. Celý den a noc tam zůstal. Druhý den zaplatil hostinskému, aby o zraněného pečoval dál. A bude-li péče stát víc, zaplatí dluh na zpáteční cestě.

Kdo z těch tří dojde milosrdenství? Kněz, levita nebo Samařan?
Ježíš se ptal zákoníka jinak: ?Kdo z těch tří se stal bližním tomu, kdo upadl mezi lupiče?? A zákoník správně odpověděl: ?Ten, který mu prokázal milosrdenství.?

Milosrdenství souvisí s bližním. Milosrdenství se vždycky vztahuje k druhému člověku. Laskavé srdce se pohne soucitem, když se setká s nouzí druhého člověka. Nedá se to plánovat. Samařan potkal zraněného. Nehledal ho, neplánoval, že udělá dobrý skutek, nechtěl si udělat další čárku za dobrý čin. Jenom šel svou cestou, ale když se jeho srdce pohnulo milosrdenstvím, začal jednat.

Ježíš říká: ?Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství.?
To je jediné blahoslavenství, ve kterém blahoslavení přijmou totéž, co vydávají. Milosrdní přijmou milosrdenství.
To v předchozích blahoslavenstvích nebylo. Plačícím se neslibuje pláč, hladovým není zaslíben věčný hlad. To by bylo absurdní. Těmto blahoslaveným něco chybí. A proto má být jejich hlad nasycen a pláč utišen.

Tady poprvé mají blahoslavení něco navíc. Jsou milosrdní. Je v nich něco, co není běžné a normální, co se nedá sebrat na ulici, koupit v obchodě. Je to něco vzácného a souvisí to se srdcem. Milosrdenství pevně sídlí v srdci. A možná o něm majitelé milosrdného srdce vlastně ani nevědí.

Ti lidé z Ježíšova podobenství o posledním soudu nevědí, kdy Ježíšovi prokázali milosrdenství. Nepamatují si, že by ho kdy potkali. Ježíš jim sám musí připomenout, kdy to bylo. Potkali ho v hladových, kterým dali jíst. V žíznivých, kterým dali pít. V nemocných, které navštívili, v nahých, které oblékli. A to všechno udělali jen tak, bez nároku na uznání, na odměnu, bez myšlenky na to, že by to někdo měl vědět. Udělali to proto, že se jejich srdce pohnulo milosrdenstvím, když potkali někoho, kdo potřeboval pomoc.

Jen ? odkud se to všechno bere? Je milosrdenství vrozené? Nebo se mu dá naučit?
Odpověď má marnotratný syn z jiného Ježíšova podobenství. Nevydařený syn, co všechen svůj majetek prošustroval v cizině. Po trpkých zkušenostech, bez peněz a vyhladovělý se pokorně vrací domů. A jeho otec? Teď by ho mohl řádně potrestat. Teď by si mohl vychutnat svoji převahu.

?Když byl syn ještě daleko, otec ho spatřil, a hnut milosrdenstvím běžel k němu.? Otec vybíhá z domu a běží svému synu naproti. Neutíká, aby mu co nejdřív vyčetl jeho vinu. Utíká s otevřenou náručí, aby ztraceného syna objal. Vede jej domů. Nezlobí se, nekřičí, nevyčítá. Jeho otec ví, že milosrdenství má větší sílu než trest. Milosrdenství je víc než pouhá spravedlnost. Milosrdenství zachraňuje život.

Ježíš mluví o milosrdném otci, abychom pochopili, jaký je Bůh. A tento Bůh v Ježíši přišel mezi lidi. Ježíš je nanejvýš milosrdný. Potkává lidi a uzdravuje jejich bolesti. A nakonec nese jejich viny. Naše viny. Nese škodu, platí dluh za nás všechny. V Kristu je milosrdenství plná míra, vrchovatá, napěchovaná. A ti, kdo jeho milosrdenství přijímají, jsou jím sami naplněni.

Zkuste dívat se na dítě, které se na vás usmívá. Jen málokdo odolá a neusměje se také. Jak bychom potom mohli přijímat Kristovo milosrdenství a nebýt také hnuti milosrdenstvím? Jen ho potřebujeme umět vnímat, poznávat ho i v maličkostech. Milosrdenství není halasné, není hlasité. Je to láska, která něco dělá a mnoho o tom nemluví. A takovou tichou a dělající lásku, takové milosrdenství vnímá a přijímá ho jen ztišené a otevřené srdce.

?Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství.? U Ježíše neplatí heslo ?za dobrotu na žebrotu?. Naopak. Když přijmeme Kristovo milosrdenství, stane se naše srdce také milosrdným. A naše milosrdenství bude množit milosrdenství, lásku, která něco dělá, mezi lidmi. Pak se staneme jeden druhému laskavým bližním. Potřebujeme milosrdenství, jinak nepřežijeme. Amen.
HP 9.11.2003