Uložit kázání jako mp3.

Můžeš opět odpočinout, moje duše, neboť Hospodin se tě zastal. Ubránils mě před smrtí, mé oko před slzami, moje nohy před zvrtnutím. Před Hospodinem smím dále chodit v zemi živých. Uvěřil jsem, proto mluvím; byl jsem velmi pokořený. Ž 116,9n

Sestry a bratři, slavíme dnes neděli po Velikonocích (nebo druhou velikonoční) - ač něco nejde a jsme zavření každý za svými dveřmi, přesto vás zdravím aspoň na dálku starým apoštolským pozdravem: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. Amen

Píseň 333 Bůh náš všemohoucí

Modlitba: Milosrdný Bože, děkujeme ti za dnešní den. Děkujeme ti za každý den, který jsme přijali z tvé ruky: za dny otevřené do široka jak krajina našich vrchů, i dny, kdy jsme se ocitli v sevření. Každý je nyní prožíváme jinak. Ale myslíme na sebe navzájem. Děkujeme za lidi, které nosíme ve svých srdcích, i když jsme se nyní ztratili z očí. Přesto předstupujeme před tvou tvář a doufáme ve shledání - chceme si také připomínat, že ráno povstat ze spánku není samozřejmé. Děkujeme za to, že toto naše povstání a naděje mají své zakotvení ve tvém sklonění se k člověku, ve tvé blízkosti každému z nás. Připomínáme si i dnes vzkříšení tvého Syna Ježíše Krista. Kéž využijeme každý den, který máme a prosíme: Ztiš a upokoj si nás, abychom zaslechli tvé slovo a vnímali přítomnost tebe, Dárce života, smyslu i naděje – ať už jsme kdekoli.

Čtení: 1 K 15,1-8 Píseň 667 Vítězi k poctě zpívejme, sloky 1.2.5

Kázání na text J 20, 19-29 Téhož dne večer - prvního dne po sobotě - když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš a postavil se uprostřed nich a řekl: "Pokoj vám." Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl: "Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou." Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní mu řekli: "Viděli jsme Pána." Odpověděl jim: "Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím." Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se a řekl: "Pokoj vám." Potom řekl Tomášovi: "Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!" Tomáš mu odpověděl: "Můj Pána a můj Bůh." Ježíš mu řekl: "Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili."

Venku obchází nebezpečí a nejlépe je za zavřenými dveřmi… Tehdy se učedníci báli Židů a je, myslím, nutno si připomínat, že se to pak na dlouho otočilo – báli se židé a dveře jejich domů byly mnohokrát prolomeny a čekal je osud Ježíše z Nazaretu, nenávist, výsměch, týrání a vraždění – i to je dobře si ve velikonočním čase připomínat… Ale zpět k učedníkům, kteří jsou za zavřenými dveřmi – tam jsou učedníci schovaní; zároveň čteme, že se tam shromáždili, ještě nevzdali společenství, které tvořili, přicházejí do něj, jsou spolu, už v tom je síla a naděje; ale dveře to je jistota a možná taky nebezpečí, jak zažíváme my dneska. Pevné, ale omezující. Skýtající bezpečí, ale také bránící tomu, co přece k životu vůbec a k životu víry patří, že člověk nezůstane zavřený jen sám a mezi svými, ale vychází ven, prochází otevřenými dveřmi ven a pouští k sobě druhé.

Ale zpět do Jeruzaléma: učedníci za sebou měli těžký otřes. To, co prožili, byl sešup, který těžko přecenit. Sice Ježíš občas mluvil o kříži, o smrti, ale když vás ještě chvílí před tím zástupy vítají pomalu jako osvobozeneckou armádu, která se do pesachu chopí moci, těžko se ubránit šoku z toho, že po týdnu je najednou všechno jinak. Ten, na něhož spoléhali, je mrtvý, oni sami, bez perspektivy, s obavou, pro koho dalšího si příště přijdou.

Ovšem ani teď, když už slyšeli zprávu o jeho vzkříšení, ani teď, když k nim Ježíš přichází - to nepůsobí zase tak úžasně a mocně, jak bychom si to mohli představovat. Ježíš nerozráží dveře, nemstí se na těch, kdo se proti němu provinili, a když už se má nějak prokázat, tedy svými ranami. Ale to předbíhám - Tomáš s nimi v ten první den po sobotě nebyl. Možná měl bezpečnější úkryt. A když mu o tom ostatní řeknou: viděli jsme Pána, on se k tomu postaví docela moderně – nezpochybnil to jejich. Neřekl: Kdoví, co jste viděli! Ale mluvil sám za sebe: Pokud jde o mě – já uvěřím, až se sám přesvědčím. Vy si věřte, čemu chcete, ale já si udělám vlastní názor.

A až po týdnu dojde k setkání Vzkříšeného a Tomáše, pochybujícího, nevěřícího. Je zvláštní, jak se pohled na toto setkání mění v dějinách. Starší výklady vidí ono odpuštění, jehož moc Ježíš učedníkům svěřuje, v souvislosti s tím, že Tomášovi je co odpustit. Kraličtí ve svých poznámkách mu přičítají hříchy – „zlehčování (sobě) svědectví jiných (spoluslužebníků)“ a také to, že víru poddal svému rozumu. Mladší Tomáše vidí daleko pozitivněji, jako zdravě pochybujícího, jako někoho, kdo se chce přesvědčit na vlastní oči a kůži - a Ježíš jej vlastně i tak přijímá.

A to je myslím nejpodstatnější. I to, jak se o tom Tomáš (dvojče nás lidí dneška) přesvědčí. Má se dotknout ran, které mu nabízí Ježíš jako svou legitimaci, své poznávací znamení. Ježíš, který ukazuje své rány, nám dává odvahu neskrývat naše vlastní jizvy za krunýři, maskami a silnými slovy. Za vraty, kde je nám bezpečno a dobře.

To, co se tehdy odehrálo za zavřenými dveřmi a co se odehrává až podnes za dveřmi kostelů, chrámů a modliteben, to je vlastně stejné. Začínáme setkání pozdravením pokoje, vyznáváme hříchy i odpouštíme si a o odpuštění prosíme, dodnes prosíme o přítomnost Ducha svatého, až podnes čteme a zvěstujeme ukřižovaného Pána, dodnes vyznáváme svou víru, až doteď se duchovně posilujeme ve večeři Páně, dodnes přijímáme Kristovo poslání a těšíme se z Kristova blahoslavenství a požehnání. Je to dnes jinak, ale věřím, že se do tohoto dění dá vstoupit třeba i na dálku a doma - a že se to jednou začne dít zase za dveřmi zavřených chrámů a kostelů – kam jak věříme stále přichází Ježíš, ten Ukřižovaný i Vzkříšený…

Pane Ježíši Kriste, i nás přepadají pochyby. Kéž je neskrýváme, je to snad zdravé, je to určitě k odpuštění, je to proto, že ty k nám přicházíš… Přijď k nám i za naše zavřené dveře…

Píseň 643 Když soumrak zháší světlo

Ohlášky: za týden ještě po éteru, výročí smrti Filipa Melanchthona zemřelého 1560 ve Wittenbergu – vzdělaného žáka Martina Luthera, snad snášenlivějšího, který ale svou cestu neprosadil…

Přímluvy – Pane Ježíši Kriste, prosíme tebe, vítěze nad strachem, hříchem a smrtí, abys stál na straně těch, kdo právě se strachem, hříchem i smrtí prohrávají, nebo si tak alespoň připadají...

Prosíme tě, Pane, za náš nemocný svět: vrať chorým zdraví, zoufalým naději, smutným radost, slabým sílu, osamělým blízkost. Přijď i k těm, kdo za sebou zavřeli dveře a nechtějí k sobě nikoho pustit…

Prosíme tě za křesťany, kteří slaví i dnes tvé zmrtvýchvstání, aby vstali k novému životu a měli ho v plnosti. Prosíme tě, aby se v tomto velikonočním čase naše víra znovu rozhořela. Prosíme tě za všechny hledající, aby nalezli světlo víry, lásky a naděje na svých cestách…

Prosíme tě za uzdravení všech bolestných ran našeho světa: utiš bouře válek, zkroť vlny zloby, násilí a lži, nepřátelství a nenávisti, posilni ty, kdo usilují o pokoj a smíření a přemáhají zlo dobrem. Prosíme tě za ty, kteří mají moc, bohatství a vliv, aby jejich srdce netučněla pýchou a lhostejností; dej, aby si byli vědomi své velké odpovědnosti…

Prosíme tě za všechny, kteří působí v první linii v zápasech této doby, za lékaře, zdravotníky, vědce, odpovědné státníky, za všechny pomáhající profese ve službě tělesnému, duševnímu i duchovnímu zdraví svých bližních… Modlíme se také společně, jak jsi nás to naučil: Otče náš...

Poslání 1Kor 13: Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. A tak zůstává víra, naděje, láska - ale největší z té trojice je láska.

Požehnání: Hospodin ti žehná a bude tě chránit. Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a bude ti milostiv. Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Amen

Píseň 703 Pokoj vám nebo 192 Dobře staví, kdo zná a ví

Nedělka: Stvořitele nebe i země

2020-04-19-nedelka-mladsi-rozdily.docx

2020-04-19-nedelka-starsi.docx

Písně EZ 179 I hvězdy a slunce, Sv 172 Laudato sii, Sv 45 Díky

0. Dát dětem okusit různých věcí ze stvoření – zavázat či zavřít oči – a dávat do ruky, pusy (jde-li) či k nosu – nějaké rostliny (ideálně na zahradě či louce utrhnuté či v květináči byvší) ovoce či zeleninu; do rukou třeba kus dřeva, hlínu, písek… - co to je a odkud se to vzalo? Je to dobré? Voní to? Chutná to?

Zkusit číst biblickou zprávu o stvoření a přiblížit dětem – „Na počátku…“ – nejprve byla tma – děti i sebe přikrýt dekou – a do toho číst: I řekl Bůh: "Buď světlo!" A bylo světlo. rozsvítit svíčku (opatrně), nebo raději baterku - světlo je dobré, je nutné k životu (Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy) A tak projít všechno – připravit si různé přírodniny – hlínu, písek, vodu, nebo místo toho modrou látku – v. 6 I řekl Bůh: "Buď klenba uprostřed vod a odděluj vody od vod!" oddělit vody od pevniny, ohradit, je dobré, když je to oddělené.

I řekl Bůh: "Nahromaďte se vody pod nebem na jedno místo a ukaž se souš!" A stalo se tak. Hlínu či hnědou látku dát vedle modré… Bůh také řekl: "Zazelenej se země zelení: bylinami, které se rozmnožují semeny, a ovocným stromovím rozmanitého druhu, které na zemi ponese plody se semeny!" A stalo se tak. Země vydala zeleň: rozmanité druhy bylin, které se rozmnožují semeny, a rozmanité druhy stromoví, které nese plody se semeny. Bůh viděl, že to je dobré. Můžete vystříhat, vyrobit nějaké rostlinky a dát je do hlíny či na místo, které ji představuje.

I řekl Bůh: "Buďte světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci! Budou na znamení časů, dnů a let. Na černou látku znázorňující oblohu dát měsíc a slunce a hvězdy.

I řekl Bůh: "Hemžete se vody živočišnou havětí a létavci létejte nad zemí pod nebeskou klenbou!" Zvířata do vody a na oblohu…

I řekl Bůh: "Vydej země rozmanité druhy živočichů, dobytek, plazy a rozmanité druhy zemské zvěře!" Zase zvířata po zemi.

A co ještě zbývá? Kdo chybí? I řekl Bůh: "Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi." Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.

A co ještě chybí? Sedmý den a odpočinutí? K čemu? Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo.

Co z toho vyplývá – ponechme asi stranou to, že je to báseň (a je chybou víry i vědy, když se začnou plést sobě do řemesla – věda říká jak, víra říká proč a k čemu) co z toho vypovídá a co třeba koriguje ohledně těch sentencí? Zodpovědnost - příroda není božská, ale je od Boha – člověk jako obraz Boží za ni nese jistou zodpovědnost. A mnohé jsme si nedali, ale smíme to přijímat…

Pomůcky – různé přírodniny, nebo kusy látky (hnědé jako země, modré jako voda, černé jako temná obloha)…, pracovní listy k vymalování

Celé se může odehrát venku, nebo potom běžte ven…

Modlitba – Pane Bože, děkujeme za to, že jsme, že dýcháme. Děkujeme za kopce, vodu, stromy, květiny. Děkujeme za vítr, za zvířata, za lidi, za to, že máme co jíst. Děkujeme ti za svět, který jsi stvořil. Děkujeme, že se povedl, že jsi jej stvořil dobře. Děkujeme, že ten svět smíme poznávat, objevovat jeho nádheru. Myslíme na ty, kterým dobře není. Buď i jim nablízku. Amen