Lukáš 2,1 ? 20 ( hlavně 2,10-12: )
"Nebojte se, hle, zvěstuji vám radost velikou, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plénkách, položené do jeslí."

Bratři a sestry,
obavami nás může naplňovat leccos. Mohou to být záležitosti banální i věci skutečně vážné, důležité. Paradoxní je, že to mohou být a bývají i naše myšlenky na vánoce. Máme obavy, abychom všechno stihli nachystat a připravit. Budou nám na to ještě stačit síly?
A co když se stane něco nečekaného - někdo z nejbližších nebo my sami onemocníme? Právě ten předvánoční shon snadno vyčerpá a člověk jako naschvál zalehne zrovna na Štědrý den. Ani o úrazy v něm není nouze. Někoho jiného zase tíží finanční otázky: nezkazí to radost, když budou svátky méně bohaté než jindy? A další myslí na svátky s obavou proto, že je bude poprvé prožívat bez někoho, kdo byl vždycky jejich nedílnou součástí. Další má obavu z lidské lhostejnosti, kvůli které možná zůstane sám. A samota o svátcích, při kterých se rodiny scházejí, dolehne na člověka tíživěji než kdy jindy. A někdo se možná dokonce bojí, že ho zase dostihne jeho vlastní nedostatečnost a radost bude ta tam. Uvědomuje si, že na ní sám nemá.
Anděl však říká: "Nebojte se, hle, zvěstuji vám radost velikou, která bude pro všechen lid." A ten, kdo pozorně naslouchá nebo čte, může si všimnout, že to říká v situaci, ve které je všechno to, co nás naplňuje obavami přítomné - finanční problémy, osamělost, lhostejnost, ubývající síly i strach ze sebe.
Ta zvěstovaná radost není jenom pro vyvolené, kterých se nic z toho netýká, kterým se z toho podařilo uniknout. Je pro všechen lid. Uprostřed všeho toho bolavého se děje a uprostřed toho všeho je proto možné se s ní setkat. Protože je to jiná radost, než ta, kterou obvykle chystáme.
My se jí snažíme zajistit tak, že před tím bolestným utíkáme, proto nás každé škobrtnutí děsí. Ale Bůh, abychom se nemuseli bát, jde pro naši radost opačným směrem. Stává se malým, bezbranným, přijímá právě ten náš úděl za svůj. Rozhodl se pro solidaritu, pro lásku, jakkoli bolí, jakkoli je zranitelná a všemu vydaná. Proto není třeba se bát, i když se nám ten útěk nezdaří. I kdyby se přes nás všichni v honbě za štěstím přehnali, nezůstaneme sami. Bůh se k tomu úprku za štěstím nepřidal. Jde proti proudu. Předchází nás na ten vystrkov, aby se s námi setkal. Čeká nás setkání, o to radostnější, že nečekané. Nebojte se! Bůh je s námi.
Můžete se jistě zeptat: A kde ho vidíš? Ta otázka je zcela na místě: od té doby, co se stal člověkem, co na sebe vzal podobu nemluvněte nebo muže vydaného do rukou lidí, není vůbec samozřejmé ho zahlédnout. Snad jen, když jako ti pastýři přijmeme znamení, o kterém anděl mluví, mohou se nám pro něj oči otevřít. A pak ho možná spatříme třeba v lidské bezmoci, která se nedá odradit ani lhostejností, nebo v té vystrčenosti, která nevzdává solidaritu ani, když kvůli ní nebude mít střechu nad hlavou a třeba i ve chlívě, ve kterém láska kvůli věrnosti zůstane, a půjdeme pak životem dál s vděčností a písničkou na rtech jako ti pastýři. Amen.