kázání Janovo evangelium 20,19
?Téhož dne večer - prvního dne po sobotě ? když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se urpostřed nic a řekl: ?Pokoj vám.?

Milí sourozenci v Kristu,
v pohádkách se dost často chodí na sám konec světa. Té představě, kdy krajina najednou zničehonic skončí, se můžeme pousmát. Konec světa přece není.
Není i je. Záleží na úhlu pohledu, nebo spíš na pohledu vůbec. Ukažte mi obrázek, fotografii, který neměl takový konec. Hory v pozadí, nebo moře, nebo nesmírná pláň, dálka, rozmlžený obzor, v oparu ? to vše je ohraničeno okem malíře nebo fotoaparátu. A nebo lépe - vzpomeňte si na nějakou planinu, po níž jste šli nebo horu, na kterou jste vylezli, cestu, kterou jste procházeli. Ať se podíváte kterýmkoli směrem, všude váš zrak narazí na konec. Na ohraničenost končiny. I obzor, horizont, který splývá v dáli, je ohraničen naším pohledem. Všechno má svůj horizont. Každá krajina. I portrét člověka. I život každého z nás.
Krajinu života tvoří rodný kraj (pro nás z města třeba ulice nebo dům, v němž jsme bydleli), domov, který teď máme, rodina, příbuzní a známí, sbor, taky ne-přátelé. Ti všichni se stali součástí našeho horizontu a v něm třeba taky kultura a počasí, to všechno v čase. Vnímáme radost ze života, strach, setkání a rozcházení, společenství i samotu, palčivou touhu i sdílení, pocit prázdnoty a naplnění. A v tom víme o posledním mezníku našeho života, kterému říkáme smrt. Za horizontem je tajemství tajemství. Kdoví jaké? První věc: náš život má svůj obzor a za ním je tajemství.
A ta druhá věc: v tom světě horizontů byl Ježíš Kristus ještě jinak. Stal se už jako dítě v betlémských jeslích součástí všech horizontů, jako ukřižovaný mesiáš byl s horizontem jaksi srostlý, patřil k němu. A stejně tak patřil k tajemství, které je za krajinami našich životů. Upínal se k Bohu jinak, než jak se o to snažíme my. Učedníkům se v jeho přítomnosti dostávalo na dosah to, co jinak zůstává za obzorem. Něco z tajemství se uvolňovalo, otevíralo se z cíle Jeho poslání.
V Ježíši Kristu se do našeho horizontu prolomilo Boží ano k člověku. O vánocích jsme si to mohli uvědomit, ale jak Ježíšovi cestou těžknul kříž až ho dočista převálcoval a on zemřel, tak se to stalo dočista patrným. Kristus, který vstal zmrtvých náš horizont posouvá, dává mu perspektivu. To, co se děje kdesi za obzorem, je nám v Ježíši Kristu blízko. Těžko se to vyjadřuje; všechny důležité věci jsou možná prosté, ale těžko se říkají.
Četli jsme o učednících. To byli lidé, kteří měli zkušenost s vlastním obzorem a také zkušenost s Ježíšem, který k tomu obzoru patřil. Ježíš to za obzorem, tajemství dešifroval a přinášel to blíž. V jeho přítomnosti to bylo tak nějak samozřejmé ? Boží království, Boží soud a milost. Teď ta samozřejmost byla ukřižována a z nejistoty se urodil strach.
Cože se s nimi prvního dne po sobotě večer stalo? Sedí za zavřenými dveřmi - znáte to. Strach před Židy je donutil se uzamknout. Strach nás vždycky zamkne, spoutá. Horizont se zmenší, nemůžete lítat jako ptáci. A nemluvím o obzoru, který vidíme. Mluvím o horizontu našeho srdce. Jen malé místo od stěny ke stěně ? takový může být náš život. Zoufalství ze života a ještě něco k tomu. Úzkost ze smrti ? z toho, jak obstojím.
Učedníci shromáždění za zavřenými dveřmi a Ježíš nikde. Už není na dotek. Jako by nebyl. I když slyšeli, a dva dokonce viděli, že hrob je prázdný, už ani jeho těla se nemohou dotknout. Ježíš se prostě ztratil, někde daleko za horizontem. Není divu, že pro ně je horizont zase tak omezený a neprostupný.. když se ukáže smrt a vědomí viny a zrada, tak je nejlíp za sebou zabouchnout, zavřít se na dva západy.
A pak se stalo, že ?přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: Pokoj vám.?? To je vzkříšení Ježíše Krista! Vzkříšený Pán vešel zavřenými dveřmi. A oni zažili zase důvěru, stalo se něco, co znali. Onehdá v krizi jim řekl: Nebojte se! a o něco později Já jsem dveře. A docela se jim ozřejmilo slovo o tom, že ?ne vy jste si vyvolili mě, ale já jsem vyvolil vás?. Ježíš přišel a postavil se uprostřed nich, ale teď ještě s jiným dosahem. Nepřišel, aby se vrátil do života, pomalu stárnul a spěl znovu ke smrti. On na chvíli překračuje zeď lidského poznání, zjevuje se a říká Pokoj vám. Zamával s našimi pořádky Trochu nám rozvlnil horizont, Vzkříšený? Přišel z druhé strany ? od konce.
Sestry a bratři, vzkříšení není pouhý symbol nebo náhoda. Není oživováním ani ?hnutím mysli? několika učedníků. Učedníci nebudou vzpomínat na pěknou, zvláštní náladu jednoho nedělního večera, jak je najednou nic netrápilo a nesvíralo, nic neoddělovalo?
Ne, o tom nebudou vyprávět. Ale mlčet taky nebudou, nemohou a nemají. Budou vyprávět o Ježíšovi, s kterým se stala proměna. Tohle vítězství nad smrtí bude navždycky vázáno na Božího Syna. Tato událost se dotýká se všech horizontů, co jich jen na světě je. Každého kdo věří, že je uzdraven od prokletého pocitu vzdálenosti, odsouzenosti, beznaděje. Vzkříšený nám otevírá horizont a zároveň prochází tam, kde si stavíme závory a kam věšíme zámky. Ježíš na svém těle prošel proměnou, jejíž perspektiva se nám otvírá.
Milý sbore, Bůh vzkřísil svého syna. Jeho vzkříšení znamená proměnu. Přeji vám ji. Ne, to by ode mne bylo málo. Ohlašuji vám ji. I sobě. S každým horizontem - i s tím nejtemnějším a nejneprůchodnějším se tohle všechno stalo? Ježíš vstal z mrtvých a byl vzkříšen. Haleluja!

Pane Ježíši Kriste, děkujeme Ti za dveře, které našemu životu otvíráš. Děkujeme, že Ty sám jsi těmi dveřmi. Amen
píseň 667