Text: Jozue 6,1 - 25
čtení: 1.Samuelova 15,1 - 23
Sestry a bratři,
když jste po dlouhé cestě víry konečně u cíle, není ještě vyhráno. Když se vaše naděje víry naplní a strastiplná pouť k ní je u konce, stojí před vámi nedobytná pevnost zastánců starých pořádků. Právě v tom zaslíbeném prostoru svobody narazíte na ty, kdo se ve svých pozicích uzavřeli, opevnili a sedí tam jako žába na prameni. Jejich pozice je neotřesitelná, naprosto neprůstřelná. Ten rozhodující zápas vás teprve čeká. Nelze se mu vyhnout a nelze už ani couvnout. Jde o to, zda v té zaslíbené zemi budete opravdu doma.
Jenomže jaké má šance ten, kdo přichází se zkušeností poutníka, proti těm, kdo jsou zabydlení ve svých pozicích a nikoho mezi sebe nepustí? Dát se do boje, vypadá jako holý nerozum. Vyhlídky na úspěch jsou mizivé.
A boží hlas, který se tu ozývá, ten už jakoby byl úplně mimo realitu. Zve prostě k bohoslužbě. V téhle bezvýchodné situaci, v tomhle osudovém okamžiku vybízí k nějakým liturgickým tanečkům, k bohoslužebnému procesí. Nic víc. To prý stačí. Vítězství není naše věc. To je prý boží dar.
Tomu je těžké uvěřit, a tak se stále snažíme vyčíst z toho příběhu nějaký návod, nějakou taktiku, která zaručí úspěch. Snažíme se odhalit příčinnou souvislost mezi jednáním lidu a pádem Jericha. Naší aktivitě přisuzujeme pořád rozhodující roli. Jde jen o to, jaká by měla být. A nápadů je mnoho:
Třeba něco jako ?tichá voda břehy mele? ? sebejistota víry, která si dovede stát na svém, aniž by o věc nějak útočně usilovala, působí prostě svou přítomností. Ta tichá a pevná jistota vnáší do řad protivníků paniku. Nevydrží ji, jako zvíře nevydrží upřený pohled. Napětí roste a protivník se sám brzy sesype. Stačí být trpělivý.
Jenomže týden není zase až tak dlouhá doba a nakonec jsme tu četli i tom válečném pokřiku. Abychom poznali, že to takhle snadno nefunguje, stačí se podívat do historie. Jak dlouho byla jiná města obléhána!
Dobře ? ono je ale přece možné vyjít právě od toho křiku. Písnička ? ta se přece často s tímhle vítězstvím spojuje. Zpěv, píseň víry - v tom je bezesporu obrovská síla. Na to máme i v naší historii doklady. Pouhý chorál ?Kdož jsú boží bojovníci? obrátil roku 1431 křižáckou výpravu, čítající čtyři tisíce válečných vozů a veliké množství jízdy a pěšáků na útěk. Stačilo, aby zazněly jeho první tóny a celá ta oplechovaná armáda vzala nohy na ramena. Papežský legát kardinál Julián ztratil při tom úprku i papežskou bulu, která svolávala všechny věrné syny církve do boje proti českému kacířství. To je fakt.
Mě se ale zdá, že na to, abychom z toho příběhu o pádu Jericha odvodili nějakou spásonosnou hymnologickou ideologii, je v něm přece jen příliš ticha. Celý týden izraelci ani nehlesnou. A hlavně ? hradby Jericha nepadají až tím válečným pokřikem. Už na samém začátku říká Hospodin Jozuovi: ?Hleď vydal jsem ti do rukou Jericho i jeho krále s udatnými bohatýry.?
Jsou tu ovšem další nápady: V dokonalé bohoslužbě, ve svátostném obřadu, který je věrný božímu slovu, je ta síla která boří hradby. Dnešní racionalitou unavená doba, ve které vzrůstá obliba liturgie, tu může najít vodu na svůj mlýn. Stačí přesně opakovat náboženské úkony s náležitým náčiním a výsledek se dostaví. Ano, může tu najít oporu, ale nesměla by číst dál. Protože, když zanedlouho Izrael právě takovým způsobem uvažuje, pokouší se to celé zopakovat a vnese truhlu smlouvy do boje v důvěře v její moc, nejenže prohraje na celé čáře, ale i o tu truhlu přijde. Odvozovat z bible nějakou magii obřadu, je úplně vedle. Proroci i apoštol Pavel to jasně řeknou.
Ale i když na to půjdete úplně z druhé strany, naprosto civilně, a vyčtete z pádu Jericha hlas pro nenásilný odpor, nedopadne to lépe. Pravda, Jericho nepadlo silou zbraní, ale pokojným průvodem a zase bychom mohli v historii najít příklady, které jeho moc potvrzují ? např. Mahatmá Ghándí, M.L.King. nebo třeba i pokojné demonstrace z devadesátého osmého roku. Jenomže hned vzápětí, jen co se hradby zhroutí, přichází meč ke slovu s takovou razancí, že nám to až vyrazí dech. A i když, jak se za chvilku pokusím ukázat, o žádná jatka možná vůbec nešlo, o pacifismu tenhle text rozhodně nesvědčí.
Ne, že by všechny ty nápady byly jenom nesmysly, které nemají s vírou nic společného, ale pokud opravdu chceme, bratři a sestry, vyslechnout poselství příběhu o pádu Jericha, pak si asi máme uvědomit, že tohle je slepá ulička. Všechno není jen otázkou našeho jednání a bible není jen sbírka těch správných instrukcí a návodů, jak dosáhnout kýženého cíle. Naděje víry se neodečítá jenom z lidské aktivity a její pravé podoby. A nejde vždycky jenom o to, abychom přišli, jak na to. Někdy je asi mnohem důležitější, abychom si uvědomili, že vítězství není na nás, že to právě není náš úkol, že je to dar: ?Hleď, vydal jsem ti do rukou Jericho i jeho krále s udatnými bohatýry.? Ty ho nemáš dobýt, ty ho máš prostě přijmout, v důvěře v toto boží zaslíbení jednat a žít.
No dobře, řekneme si, ale jaký význam pak má to procesí okolo Jericha? Proč ho potom mají obcházet po sedm dní, mlčky následovat truhlu Hospodinovu, troubit na beraní rohy a nakonec vyrazit válečný křik?
Nevím. Třeba jenom proto, že to tak Bůh chce. Třeba on důvod zná. A třeba je to jen na svědectví nám čtenářům, abychom si všimli, že i v té nejvypjatější chvíli je prostor pro něco, co se na žádný účel snadno převést nedá; abychom si všimli toho sedmého dne, dne odpočinku, který potvrzuje, že je možné žít nejen ze své aktivity a také nejen ze své aktivity vítězit.
Všechno nezáleží jen na tobě, ani ten rozhodující zápas nezáleží jen na tobě. Nenech se svázat účelovostí. Užij si té svobody. Odlož všechna svá dobrá předsevzetí. Asi teprve pak budeš mít opravdu prostor pro to, co Bůh chce ? pro soustředěné ticho, pro vítězný křik. Možná teprve pak nepřistřihneš naději křídla kvůli svým odhadům - až přijmeš, že se i neprůstřelné překážky mohou zhroutit, ani nevíš jak. A možná jenom tak, až se zhroutí, budeš mít dost svobody, abys těmi rozvalinami prošel za nadějí, protože ti nebudou bránit vlastní hradby, které by sis ve svém svatém boji kolem sebe nastavěl.
A teď k tomu násilí ? v té svobodné atmosféře Bohem darovaného vítězství se do nás zařízne jako ostří meče, jímž mělo být v Jerichu vyhubeno všechno živé včetně zvířat. Co to má, proboha být?! Výzva ke konečnému řešení? Ospravedlnění genocidy? Copak je možné něco takového ospravedlnit byť třeba krutostí náboženství Jericha, města Měsíce, kde patrně docházelo i k obětem dětí a slabí v něm neměli žádné zastání?
Věřím, že ne a že ten příběh zprávu o takovém masakru ani návod k němu nepodává. Bible není kronika, ale svědectví víry a k víře. Nejde o reportáž válečných zpravodajů. Nejen archeologické výzkumy, ale i líčení těchto událostí v dalších biblických knihách ukazuje, že se ve skutečnosti obsazení země zaslíbené asi odehrávalo jinak a méně násilně.
Striktní jednoznačnost klatby, vynesené nad Jerichem, má jiný význam než soud nad pohanstvím, který by neviděl jinou možnost pro existenci víry, než je vyhubit. Na to nakonec ukazuje i případ nevěstky Rachab a jejího příbuzenstva.
Klatba nevymezuje ani tak vztah k pohanství, jako zisk boje víry. A v něm má být naprosto jednoznačně jasné, že s ním nesmí být spojen žádný jiný prospěch, než možnost svobodného života, který daruje Bůh. Jakákoli kořist, kterou viděl starověk jako samozřejmé právo vítěze, je nepřípustná. ?Všechno klaté je velesvaté a náleží Hospodinu?, říká kniha Leviticus.
A protože bible ví to, co jsme četli z 1. knihy Samuelovy, totiž jak snadné a svůdné je obelhávat i sám sebe a opřádat svou zištnost zbožnými důvody, vyjádří to, aby nemohlo být pochyb, formou, která nám vyráží dech. Toho se ani nedotkneš, to pro tebe bude naprosto ztracené, jako by to už vůbec nebylo, jako by to už bylo mrtvé. Se zápasem víry, se zápasem o svobodu a spravedlnost se žádný jiný prospěch pojit nesmí. Jinak je konec. O tom, jak je tenhle apel právě v dnešním světě aktuální, snad ani není třeba mluvit. Amen.