Bohoslužby, 7. 8. 2011, V. Hrouda
Čtení: Rt 1, 1-17
Kázání: Mt 5, 13-16

Sestry a bratři,
text, kterým se dnes chceme nechat oslovit, je Ježíšův výrok o soli a světle. Přečtu jeho znění z Evangelia podle Matouše, kde je zapsán ve verších 5,13-16?
Kdo jsem? Člověk stojí pod hvězdami a ptá se Boha i sebe. Kdo jsem? Myslím, že odjakživa se lidé takto ptají. Možná, že takhle nějak přemýšlela Noemi, když se vracela domů, nebo Rút, když šla do cizí, neznámé země. Možná právě tato otázka přivedla mnoho lidí za Ježíšem, když tenkrát v Galileji vyšel na horu a otevřel ústa, aby je učil. Byl jich veliký zástup. Kdo jsem? Také my tu otázku známe. Je to otázka začátku i konce lidského života.
Kdo jsem? ? Když se takhle ptám, cítím neklid, vzdor, chci se hýbat dopředu! Chci pohyb. Vydat se na cestu. Jsem najednou ochoten něco změnit. Dokážu se vzdát stereotypu, nadchnout se pro něco. Ptám se a v žilách se mi rozlévá odvaha, které ani sám nevěřím ? kde se to ve mně vzalo? Stáčí mě to do jiného směru, mimo hlavní proud. Kdo jsem já? Kdo opravdu jsem!
Kdo jsem? ? Ptáš se sám sebe! To ptaní jde odněkud zevnitř, z hloubky. Z hlubiny, ve které je ti někdy úzko. Vlastně je to mnoho otázek v jedné: Co je můj úkol v životě? Proč jsem tady? K čemu mám život? Kde mám začít (spíše znovu začít, vždyť už jsem začal tolikrát)? A kde na to mám vzít sílu? Má to celé smysl? V té krátké otázce (vždyť jsou to jenom dvě slova s otazníkem) se vzpíná touha a tragika celého lidského života. Kdo jsem já? Kdo opravdu jsem!
Kdo jsem? ? Někdo se ptá Boha! Na Boha přeci můžeme takhle volat! Právě když o sobě pochybujeme. Nebo naopak, když o sobě nepochybujeme vůbec a toneme ve svém vlastním zkaleném egu! Ať je v tom volání třeba vzdor, zklamání, strach, vina, hněv? Bože, slyšíš!? Asi potřebujeme Jeho lásku víc, než si myslíme, a neumíme si o ni říct. Pane, kdo jsem já, z Tvé milosti? Kdo opravdu jsem!
Ty jsi sůl země! Ty jsi světlo světa! To uslyšeli ti, kdo přišli za Ježíšem na horu v Galileji. Tam Ježíš otevřel ústa a učil je. Představuji si, že od té doby se jeho hlas šíří světem, letí prostorem i časem, až do našich končin a do našich časů. A daleko za ně. Ty, kdo se ptáš, rozumíš. A když nerozumíš teď, tak vydrž, porozumíš později. Ta strohá odpověď jako by zapadala do té strohé otázky (jako klíč do zámku): Kdo jsem já? ? ptáš se Boha. Jsi sůl a světlo! ? odpovídá ti Bůh.
Takhle řečeno je to opravdu strohé? Ano, strohé, ale kolik je v tom důvěry! Jak mocné je to pověření! Být solí a světlem, to je pověření v důvěře. Slyšíte to také? Ve slově ´důvěra´ i ve slově ´pověření´ je stejný slovní základ ? věření, víra!
V tom minirozhovoru je víra! ´Otče, kdo jsem já? Kde je mě třeba? Mohu Ti já, Tvůj ztracený syn, být ve Tvém království nějak k užitku? Věřím, že se ptám u správných dveří, na správné adrese, že u tebe se doptám!´.
A Otec, pravděpodobně potěšen, že se jeho dítě po tom všem, co bylo, přišlo znovu zeptat, mu s novou důvěrou řekne: ´Ty jsi sůl a světlo, dítě moje ? pro mou zem a pro můj svět! Jdi, mnohé je třeba solit a mnohde je třeba svítit. Jsem rád, že chceš dělat tu těžkou práci. Potěšil jsi mě. Věřím ti, že to myslíš vážně´.
A tak, ptáme-li se poctivě a s důvěrou, dostaneme v důvěře pověření k tomu být solí a světlem. Je to nejspíše pověření k pohybu. Pověření, vyžadující aktivitu, úsilí a nasazení.
Z příběhu Noemi a Rút ta slanost krásně vystupuje, prostě a nenásilně. Abyste byli solí, musíte být slaní a solit. Jinak je to k ničemu. Abyste byli světlem, které svítí, osvětluje a prosvětluje, musíte být na svícnu, ne pod nádobou (jak je to v tom podobenství). To nemusí znamenat být ve špičkové funkci nebo být mediální hvězdou. Znamená to spíše nebát se toho, že bude vidět, co děláte, a že bude slyšet, co říkáte.
Je to pověření, které bude provázeno neklidem, možná nepohodlím, leckdy útrapami, ztrátami, protivenstvími. Bude třeba změnit staré zvyky. Být mimo hlavní proud. Mnozí vás třeba nebudou mít rádi. Budete v neoblibě. Kdo jsem? Na začátku kázání jsem mluvil o neklidu téhle palčivé lidské otázky. Odpověď je stejně neklidná a stejně palčivá: Jsi sůl a světlo!
Jenomže? my se někdy ptáme spíše z úzkosti a zoufalství. Nevíme kudy kam, život si s námi nepěkně zahrál. Nevíme vůbec, co s tím. I víra se najednou tak nějak zachvěla a vydrolila a najednou není nic a nikdo, čemu a komu bychom mohli věřit. Nemůžeme se dát najmout do armády do Armády spásy, do armády Božích vojáků (jet třeba do Somálska pomáhat těm vyhladovělým kostřičkám). Nemáme na to sílu ani odvahu. Nehoříme pevně a sebevědomě na svícnu, ale doutnáme pod kbelíkem, u dna. A svíce špatně hoří, skomírá. Kdy ten slabý plamen někdo sfoukne? Naše světlo nikdo nevidí a nikoho nezajímá. Kdo jsem? Proboha, kdo jsem? Pane, pomoz, jedině Ty můžeš!
A tu můžeme odpovědi rozumět jinak: Jsi sůl! Zoufalému to zní jako ujištění o jeho nejvlastnější, nezcizitelné hodnotě. Ta slanost jakoby prýštila ze slz bolesti. A v té bolesti se nás Bůh nezříká. Jakoby nám říkal: ´Já vím, proč pláčete. Teď trpíte, jako trpěli mnozí před vámi a jak budou trpět mnozí po vás. Mě každé vaše utrpení bolí, to mi můžete věřit. Já jsem s každým z vás. Kdo by se vás zastal, kdybych se já nezastal? Kdo by vám dal chuť života a chuť k životu, kdybych já ji nedal? K čemu byste beze mne byli? Jen k tomu, aby vás vyhodili ven a šlapali po vás?´
Ano, můžeme té odpovědi rozumět jinak: Jsi světlo! Pro toho, kdo ztrácí své sebevědomí a hledá, kým byl, kdo je a kým se má stát, to je ujištění o jeho potřebnosti. O jeho úkolu svítit. O jeho vlastní, krásné, svobodné přirozenosti, kterou není proč ukrývat, zatemňovat nebo nechat ležet ladem někde v koutě. Ne, naopak. Tu ať postaví na svícen! Ne pro slávu, ale pro užitek!
A co když sůl ztratí slanost. Co když světlo zůstane pod kbelíkem? Když vím, kdo jsem, tak vím, co mám dělat. Solit a svítit. Řekli jsme, že to je pověření k úkolu a ujištění o naší hodnotě u Boha. V tom je velká Boží důvěra k nám a velká posila pro všechny nás, kdo pochybujeme o své vlastní ceně.
Co když ale sůl pozbude chuti? Něco se s ní prostě stane. Nebo: co když my tu roli nepřijmeme. Žádnou solí nebudu: nepotřebuju, nechci, nechte mě! Zalekneme se. Nebude se nám chtít do nepohodlí. A bude nás třeba víc. Celá generace, celé národy. A Boží slánka bude najednou poloprázdná nebo prázdná. Čím bude země osolena?
A se světlem podobně: nikomu se nebude chtít vzdát se pohodlné anonymity, jít s kůží na trh, riskovat kritiku veřejnosti. Kdo bude potom pro Boží království pracovat?
Jako bychom z hory slyšeli velmi osobní, adresný apel, před kterým se chvějeme:
Ty (?jsi sůl země)! Ty mi rozumíš, co po tobě chci! Na tobě chci vybudovat nový Jeruzalém! Na tebe spoléhám! Bez tebe to nepůjde! Buď do toho půjdeme spolu, nebo vůbec. Buď, a nebo.
To je silná káva, ne? Příliš ostré! Nějaká mistička soli jako skupina vyvolených? Jako nějaká nebeská elita? Beze mě to nepůjde ? to jako, že jsem nenahraditelný? Ó, to ne? vždyť je tolik jiných, lépe disponovaných než já. A jsou mnozí mladší, chytřejší, povolanější. Nebo jsou za to dokonce placeni. Ne, na mě to nemůže viset. Pane, děkuji za nabídku, ale do toho s Tebou nejdu!
Nechci výrok o soli a světle z kazatelny vyhrocovat ani uzavírat ani rozhodovat. Nevím, jak to je. Nepřestávám se ptát, kdo jsem.
Modlím se modlitbu soli: Jsem-li sůl, veď mne, Pane, abych solil s mírou. Abych se nestal nabubřelou, domýšlivou kapkou soli, které se vše živé děsí, protože v koncentrovaném solném roztoku nic nepřežije.
Modlím se modlitbu světla: Jsem-li světlo, veď mne, Pane, abych svítil rozumně a k užitku všemu živému. Vždyť na světě je tolik bulvárního a technického světla, že máme někdy unavené oči. Uč mě vážit si tmy noci, ve které světlo ruší, vyjma hvězd. Veď mne, abych neoslňoval ani čtenáře Koránu, ani čtenáře Dostojevského. Budu rád, když budu svítit ? a připomínám, že tvým světlem ? přiměřeně a bez nároku na cokoliv.
Amen