Kázání na text Lk 10,25-29 A aj, jeden zákoník vstal, pokoušeje ho, a řka: Mistře, co čině, život věčný dědičně obdržím?  A on řekl k němu: V Zákoně co jest psáno? Kterak čteš? A on odpověděv, řekl: Milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší síly své, i ze vší mysli své, a bližního svého jako sebe samého. I řekl mu Ježíš: Právě jsi odpověděl. To čiň, a živ budeš. On pak chtěje se sám ospravedlniti, dí Ježíšovi: A kdo jest můj bližní?

V posledních týdnech mě při prohlížení internetu pronásledovala reklama – „Ježíš tě miluje!“ a (po kliknutí) otázkou: „Skončíte v nebi?“ To první se dalo i několikrát denně přijmout, to druhé mě trochu zlobilo, musím přiznat. Ta zákoníkova otázka „co mám činit, abych měl život věčný?“, taky myslím nemá jen za cíl, aby se jeden vydrápal do nebe. Ptá se – co mám dělat, abych žil dobře, abych obstál v očích svých, druhých i Božích. Co má v životě opravdu cenu, co obstojí? Co mám dělat, abych měl budoucnost?

Ve skutečnosti každý dospělý člověk pracuje s nějakým výhledem do budoucnosti. Když o něčem řekneme, že to nemá budoucnost, míníme vlastně, že to nemá smysl, cenu, nestojí to za námahu, čas, sílu, pozornost. Dospělý člověk se nerozhoduje jen podle toho, co platí dnes, vždy se také ptá, jestli to bude platit ještě zítra, pozítří, pro děti a vnoučky. Jen malé děti a lidi trvale nedospělé zajímá pouze to, co je a platí pouze dnes, co přináší okamžité uspokojení. Dospělý člověk utváří svůj život také jako rozvrh, plán, projekt, výhled k tomu, co bude zítra a pozítří – a až na věčnost. Takový je smysl zákoníkovy otázky: Co mám dělat, jak se rozhodnout, abych neztratil budoucnost?

Ten příběh o milosrdném Samařanu je z neznámějších v Písmu, proto jen pár poznámek. Když se zákoník ptá, co činit a jak milovat Boha a bližního a kdo bližní vůbec je, Ježíš mu poví, jak je jeho zvykem, příběh. O tom, jak dva minuli a třetí ne.

Je to samozřejmě složitější, než tu říká Ježíš a než se to po něm všelijak méně silně budu pokoušet říci já. Ale přece jen, když můžeme, máme pomoci. A když jsme možná ti jediní, kdo mohou pomoct, tak jsme tím takřka povinováni. Když jdete a uvidíte ležícího a nevíte, jestli tou cestou ještě někdo půjde po vás, tak pomozte, pro Krista Pána, pro milosrdného Boha, nehledejte výmluvy, ale jdi a jednej také tak, jak jednal ten Samaritán, když šel tou opuštěnou cestou a na sténání z příkopu u cesty se zastavil, upustil od svých plánů a věnoval svůj čas, svůj dopravní prostředek a své peníze, aby tomu člověku pomohl a zachránil ho…

Ten příběh je samozřejmě složitější. Kněz i levita toho raněného člověka uvidí, ale zváží situaci jeho i svou a jdou dál svou cestou. Nevědí, jestli není mrtvý. Jestli to není darebák, který si za to může sám. A nejsou to krutí povýšenci, ani jen lhostejně otrlí představitelé náboženství, oni jsou naopak až příliš zbožní, ve své zbožnosti ale soustředění na sebe, na svoji čistotu, na svou službu v chrámu, kterou nechtějí ohrozit. A tenhle ohled jim ale zabrání, aby naplnili zákon v tom nejdůležitějším – totiž lásce.

To Samařan takové starosti o vlastní spásu a čistotu neměl (sám z pohledu kněze a levity byl odloučený bratr a kdoví jestli ještě bratr). A když uviděl člověka v nouzi, byl pohnut slitováním a udělal vše, co bylo potřeba k činné pomoci. Stal se bližním tomu raněnému. Byl hnut soucitem. To je úžasné vystižení toho, co se odehrává uvnitř člověka a co dává do pohybu všechno další. Něco, co už ti dva jeho předchůdci možná ani neznali, takže si hlídali provoz a provozní čistotu a za tím si dál šli, skoro přes mrtvoly. Hnut soucitem, to je vnitřní hnutí, který jsme každý zažili, jak se v nás něco pohnulo, jak nás dění, slovo, příklad (třeba i v kostele) ponouklo tím dobrým směrem. To, že slova (ale nejen ona) člověkem hnou, zasáhnou někde uvnitř, v centru života, tam, kde nakonec jde o všechno a odkud pak vychází to všechno navenek, co hýbe světem, co ho přece jen činí obyvatelným. Samařan je hnut soucitem, a tak je pohnut k tomu co je třeba, co je v tu chvíli nejdůležitější, před čím to ostatní bledne a ustupuje do pozadí.

Celý ten příběh začíná otázkou po tom, co dělat, aby člověk měl život věčný, tedy, co má budoucnost, co obstojí – dál v životě i na věčnosti. A co má platnost i dál, i pro děti, co jim vyprávíme, jakým příběhem jim představujeme tento svět a naše místo v něm. Zda jako místo, kde si každý hledíme především toho svého a jdeme si svou vlastní cestou, bez ohledu na to, co se odehrává na krajnicích našich životních cest, někdy i dálnic, nebo zda je vedeme k vnímavosti, citlivosti, ohledům, pomoci a službě…

Vím, že je to někdy složité, že to má své limity, nebezpečí a výjimky, ale myslím, že o to jde. Taky čím se necháme inspirovat, ve vztazích, které budujeme. Abychom nakonec jednou třeba poznali, kdo je náš bližní, jako to tehdy poznal Samařan, nebo jak to nepoznali ti dva spěchající jen za tím svým. Nebo jak to poznal ten zbitý na okraji cesty.

Na konkrétním místě, v určitý čas, nejde to teoreticky, předem, pozná se to, nebo nepozná. Nějak se na to ale přece připravit dá. Vyprávět si příběhy, nejen biblické, učit, vstřebávat reflexy pomoci a nasazení se.

Ač mockrát nevidíme lidi v příkopech a také bezdomovce s podibnými historkami nepotkáme asi každý den. Ale mnozí neseme nějaké to břímě, které není vidět a třeba pod ním klesáme, jen to druzí nevidí. A smíme být bližními těm svým doma, a tak ztělesňovat, že v Ježíši Kristu je Bůh člověku blízký svou pomocí. A není to povinnost, ale potěšení. Bůh nás miluje a nás konec nemá přijít někdy podél cesty.

Modlitba (Jana Jiříka Širokého): Pane, tvé Slovo nás potěšilo, snad našlo. Našel jsi nás, i když jsme byli ztracení. Vzal jsi nás na svá ramena ošetřil naše rány, uzdravil naše nemoci. Nasytil a napojil jsi nás. Je to víc, než dovedeme pochopit. Proč jsi to učinil? Vždyť jsme byli potlučení, leželi jsme, bez sebe, bez druhých… Tvou láskou také vyniká naše nelaskavost. Ty jsi za námi přišel, byl jsi nám blíž. My před trápením svých bližních zavíráme oči. Ty jsi na cestě k nám zapřel sebe sama. Prosíme, smiluj se nad námi, odpusť nám a proměň nás svých Duchem, abychom šli za tebou tvojí cestou, a tak dosvědčili, že láska má i v tomto našem světě ten největší smysl. Amen

Přímluvy: Prosíme za lidi, kteří ztratili naději, něco je přepadlo, srazilo k zemi, zranilo, pohodilo u cesty a druzí je jen zdálky obcházejí…  Modlíme se za ty, kteří si připadají, že druzí, společnost, Bůh, spravedlnost je odsunuli na okraj. Myslíme na země, kde vládne nespravedlnost, lhostejnost, nesvoboda… Přimlouváme se za ty, kdo na cestách a mezi ploty konají svou práci – za streetworkery, za kaplany, za sociální pracovnice a pracovníky, za ty, kdo pracují a slouží v charitách a diakoniích… Prosíme za lékaře, zdravotnický personál, za zdejší nemocnici, za pečovatelky v terénu i ústavech, za domácí hospic, za naši pomoc těm kolem nás, kteří naši pomoc a blízkost potřebují… Prosíme za lidi, které sami přehlížíme, nevidíme, zvykli jsme si, že jsou dole a myslíme, že si za to mohou sami a je to tak dobře, jak na tom jsou. Prosíme o sílu pro ty, kdo to tak nechtějí nechat být… Myslíme i na naši ochotu se s druhým a u druhého zastavit a ztratit víc než jen pár slov. V tiché modlitbě na ně myslíme… Prosíme, Bože, za náš svět a modlíme se také společně po příkladu tvého Syna: Otče náš...