čtení: Galatským 5,1 - 14
text: Genesis 17,1 ? 27
Sestry a bratři,
je to už dost dlouho, co jsem naposledy kázal na příběhy Abramovi. V provozu našeho sboru je těžké udržet kontinuitu. Ale pokusím se navázat. Připomenu souvislost. Abrama jsme opustili, když mu Hagar porodila Izmaele. Abramovi bylo osmdesát šest let a jeho ženě Sáraj už docházela důvěra, že by se mohlo boží zaslíbení naplnit skrze ni. Přišla proto s náhradním řešením, které bylo tehdy legální. Nabídla mu svoji otrokyni, aby z ní měli potomstvo. Abram na to přistoupil a nazval pak syna, kterého mu Hagar porodila, Izmael. To znamená ?Slyší Bůh?. Snad mu tak rozuměl ? jako vyslyšení své touhy po potomku, jako naplnění toho, co od Boha čekal.
Co na tom, že boží zaslíbení vzbuzovalo původně větší naděje? Co na tom, že to možná nebylo úplně ani podle jeho představ? Život člověka naučí být skromný. Ve stáří spíš bilancuje a je vděčný za to, co se přece jen nějak podařilo, než aby ještě spřádal smělé plány do budoucna. Má-li teď třináctiletého syna, může mít za to, že se jeho příběh s Bohem uzavřel. Spokojí se. Pěkné spokojené stáří s pohledem na dorůstajícího dědice. Co víc by si mohl člověk přát? To přece stačí.
Ano, člověku to stačí, ale Bohu ne. Do starcovi spokojené dřímoty zařízne se slovo Hospodinovo jako nůž do masa: ?Já jsem Bůh všemohoucí, choď stále přede mnou, buď bezúhonný!? V kralickém překladu to zní snad ještě řízněji: ?Já jsem Bůh silný všemohoucí; chodiž ustavičně přede mnou a budiž dokonalým!?
Ty ses možná se svým malým štěstím spokojil, ale já ne. Tohle ještě není cíl! Cesta pokračuje. Nekonči, neusínej, nevystač si s tím, co tebe uspokojí. Choď stále přede mnou, zůstaň v pohybu, jdi dál, pokračuj. Tohle ještě není všechno. Buď dokonalý, tj. cele se spolehni na mé slovo. Věř mému slovu naplno. Rozpomeň se, že mé zaslíbení znělo původně jinak, než s čím ses spokojil. Já jsem Bůh, který tě povede do mnohem větších hloubek nebo výšin, než si dokážeš představit. Já chci a mohu uvést do pohybu mnohem skvělejší věci, než tobě stačí ke štěstí. A ty v nich máš své místo. Ani ve stáří je nevzdávej, hleď kupředu, k mé budoucnosti. Tobě se možná obzor zúžil, ale já na tom otevřeném trvám a stále v něm s tebou počítám.
Abrama to slovo srazí na kolena, padne na tvář, pokoří se do prachu. Když člověk uslyší, jak závratnou perspektivu má život podle Boha, podlomí se mu kolena. Ale boží slovo tady nekončí. Není to jen výzva, jejíž naplnění závisí na nás. Když si před nezměrností životního poslání, ke které tě Bůh zve, uvědomíš svoji nepatrnost, pak poslyš:
?Já jsem! A toto je má smlouva s tebou:? To není jen ideál, který máš svým úsilím teprve realizovat, to je skutečnost, o jejímž naplnění není pochyb. To není jen něco, co býti má a záleží přitom jen na tvých silách, to je něco, co prostě je, co je jisté, co se uskuteční.
Jde jen o to, abys na tom v důvěře přijal účast, abys přijal tu důstojnost partnerství, kterou ti Bůh nabízí. Žádná loutka nebo hříčka osudu, ani upachtěný stavitel vzdušných zámků, ale podílník toho, který je, podílník skutečného. S tím souvisí změna jména: už ne Abram, ale Abraham. Jsi tentýž, ale v tom partnerství díky Bohu přece už trochu jiný.
A pak Hospodin Abrahamovi zopakuje své zaslíbení v původní a správné podobě, totiž že ze Sáry bude mít syna. A nejen to, připomene i jeho původní závratnou perspektivu, která dává životu mnohem závažnější smysl, rozevírá jej do nekonečna a naplňuje hloubkou, kterou si ani nejsme s to představit.
Boží zaslíbení se přece netýká jenom tebe, nebo tvé rodiny. Nejde jen o tvé štěstí, o tvou vyrovnanost a spokojenost. Víra zdaleka není jen čistě individuální, víceméně privátní záležitost. Až dosud vyhlížel Abraham zemi zaslíbenou pro sebe a pro své potomstvo a soustředil se na syna.
Ale teď se před ním obzor ještě rozšiřuje: V tomto světě má vzniknout nové společenství a to nejen společenství rodu či rodiny, nýbrž společenství víry. ?Převelice tě rozplodím a učiním z tebe pronárody, i králové z tebe vzejdou. Smlouvu mezi sebou a tebou a tvým potomstvem činím totiž smlouvou věčnou?? a ta se už netýká jen doma narozených, ale i koupených za stříbro, i kteréhokoli cizozemce.
Nejde jen o tvá přání a soukromá očekávání, jde o společenství víry v tomto světě, o novou rodinu spojenou důvěrou v boží sliby. Víra nemá smysl jen sama v sobě, jen pro mě, pro můj osobní či rodinný život. Víra je v tomto světě základem určitého společenství, určitého spojení, propojení souputníků z různých generací, míst, rodin i národů. Víra si nikdy nemůže říct, už to mám za sebou, už nic nečekám, už je to hotové ? vždycky, i v pokročilém stáří, má svoje poslání - být svědectvím, inspirací, poučením a oporou pro ty, kteří přicházejí po nás či odjinud. Nevěříme jen pro sebe, tvoříme společenství pro budoucnost. To je naše výsada i odpovědnost. Máme společný poklad, svěřený nám do opatrování ? smlouvu Hospodinovu, jeho slovo, jeho slib věrnosti.
Znamením této smlouvy, ale i toho společenství víry se měla stát obřízka na mužském těle. Tak konkrétně, tak fyzicky nás poznamenává boží smlouva, že jde až do krve, až do té nejskrytější intimity. U pohanských národů byla a ještě někde je obřízka iniciačním ritem k získání dospělosti. Zde má být ovšem kromě starců obřezáno každé nemluvně hned osmého dne po narození. Ještě dřív než začneš chápat, než bys pro to mohl cokoli udělat, díky svým otcům ve víře, jsi poznamenán boží milostí, neseš na svém těle pečeť jeho věrnosti.
A proto i tehdy, když tě síly opouští a sám sebe bys už odepsal, se při tobě ta věrnost naplní. Já Hospodin se zavazuji, že právě skrze tebe a tvou starou neplodnou Sáru se to společenství víry zrodí, skrze vás, unavené a přestárlé věřící bude rozmnoženo náramně velmi, až do množství pronárodů. Pravda, vám ubývají síly. Ale ta věrnost není jen na vás. Já Hospodin jsem při síle, Bůh silný. Proto nevěšte hlavu.
Jenomže člověk si v duchu říká: ?Hezké, hezké, ale trochu bláznivé, ne? Copak se může z tak přestárlých zrodit nějaké společenství? Otevřeně si odporovat nedovolí, to ne, ale usměje se tomu a drží se při zemi, znovu doporučuje své rezignované štěstí: ?Kéž by Izmael žil v tvé blízkosti.? To by snad stačilo. Buďme realisty.
Ale Bůh trvá na svém. Na naše malověrná řešení naštěstí nedá. Společenství víry roste z božího záměru, z jeho rozhodnutí a věrnosti, navzdory našim neplodnostem. Proto je možné s ním počítat i tam, kde je to nejméně pravděpodobné. Kolikrát jsme si mysleli, že církev jsou ti naši, že je odkázaná na naše děti, a nakonec se ukázalo, že ji nesou úplně jiní, kteří se objevují ze stran, odkud bychom to nejméně čekali. Je to boží překvapivé dílo.
Na nás je jen, abychom se k němu svou důvěrou přiznali, abychom jeho smlouvu zachovali, abychom ve svém životě poskytli boží věrnosti místo a nepředjimali ve svém jednání svoje malověrné závěry.
Abraham tedy vzal svého syna Izmaele a všechno zrozené ve svém domě i všechny koupené? a obřezal jejich neobřezané tělo hned toho dne??. Uposlechl, spolehl se.
My jako křesťané jsme obřízku opustili. Vzali jsme za bernou minci teologii apoštola Pavla, který píše, že v Kristu už nezáleží na obřezanosti či neobřezanosti, nýbrž pouze na novém stvoření, na víře skrze lásku dělající. Jsme společenství víry poznamenané ne krví svou, ale krví Kristovou. ?To je ta nové smlouva v mé krvi, která se za mnohé vylévá na odpuštění hříchů.? Díky Kristu se z příkazu stává dar, z podmínky milost a svoboda. A kdo je odmítá, třeba právě tím, že si z vnějšího znamení ? ať už obřízky nebo křtu ? dělá zásluhu a jen pro ně se cítí lepší než druzí, ten na to sám doplatí.
Buďme tedy potomky Abrahamovými ? ve víře, která dá víc než na svoje ubývající síly na slovo Boha silného. Přijměme i svobodu v Kristu, která nemusí plnit náboženské povinnosti, aby se ospravedlnila, ale může v lásce tvořit společenství důvěry, pomoci a naděje ve prospěch druhých. Amen.