Kázání 6.11.2016
Uložit kázání jako mp3.
Čtení: Izajáš 55,6 – 11
Text: Skutky 8,4 - 24
Bratři a sestry,
víra a evangelium se nešíří díky hrdinům bez bázně a hany, kteří nikdy neustoupí, všechno vydrží a s hrdostí se obětují. Víra se šíří skrze uprchlíky, kteří mají strach jako každý jiný. Touha zachránit se je přirozená. Jenom si z ní asi člověk nemá udělat bůhvíjakou moudrost a přednost, podle které se už dopředu zařídí. Ti, co utekli před pronásledováním z Jeruzaléma, neměli dost rozumu na to, aby když jednou s vírou narazili, podruhé už mlčeli.
A ejhle, to co vypadalo jako hrozba likvidace, stalo se příčinou nebývalého růstu, veliké radosti a pomohlo křesťanům překročit svůj stín. Doposud byli vázáni na Jeruzalém a na učedníky. Teď vyšli ven přesně tak, jak jim to Ježíš zaslíbil. Tíseň nemusí být vždycky negativní. Může postrčit správným směrem, může osvobodit k tomu, čeho by člověk sám od sebe nebyl schopen, může pomoct překonat sílu zvyku. Paradoxně se právě díky tomu, co si nikdo nepřál, naplňuje naděje a zaslíbení. (Zapamatujme si to, bude to ještě důležité).
Hlavní postavou celého vyprávění je ale nějaký Šimon, veliký mág, který se stal křesťanem. Je to významná postava pro celou církevní historii. Dala jméno jevu, s nímž se během ní křesťanství potýkalo. Pro svatokupectví – tedy kupování lukrativních církevních postů – se podle ní vžil název „simonie“.
Dalo by se říct, že to už je za námi. Dnes se do farářského povolání žádné davy nehrnou. Taky moc lukrativní není. Ale ono jde v tom příběhu asi o něco obecnějšího. Možná by to šlo vyjádřit jedním známým příslovím: „Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí“. Jen bychom je nesměli omezit pouze na nadání nebo intelekt, o kterých se asi nejčastěji používá, a přemýšlet víc o tom, co ta skutečnost, že jsou věci, které nejsou na prodej, ve víře vlastně znamená.
Je přece mnoho věcí, které za peníze koupit lze. A nejsou úplně nepodstatné. Ani pro život, ani pro víru - tedy pokud nezůstane jen u krásných myšlenek a slov. Pomoc druhým se často bez peněz neobejde. Máme-li se scházet a sdílet svou víru, je třeba mít kde. A je třeba tu topit a svítit. I ty bible a zpěvníky něco stojí. Na každou akci, při které se pokoušíme víru zvěstovat druhým, je třeba něco nakoupit a pořídit. A někdo je také musí zajistit. A už apoštol píše, že dělník je hoden své mzdy.
Dívat se na peníze svrchu jako na něco nízkého, což mají mnozí křesťané za znak pravé víry, je spíš neskutečná póza, kterou se možná jen bráníme, abychom si mohli hospodařit po svém, aby do našich financí víra nezasáhla. Pochybuju totiž, že bychom byli stejně nad věcí, když jde o náš plat, cenu benzínu, másla nebo třeba poplatky za elektřinu. Ježíš také neříká, že by šlo žít bez chleba, ale že nejenom chlebem živ je člověk. Peníze, stejně jako ty hmotné potřeby mají v životě svoje místo, ale nejsou všechno.
Jsou tu ještě jiné věci, neméně potřebné, ba pro život i pro jeho zajištění možná ještě důležitější, a ty za peníze prostě nekoupíš. Ani pro sebe, ani pro druhé. Ona totiž ta důvěra v moc peněz nemusí být vždycky jenom sobecká. Šimon chtěl zaplatit za to, aby mohl Ducha svatého udělovat druhým. Můžeme se sice domýšlet, že mu šlo hlavně o vlastní prestiž, moc a věhlas, které příchodem Filipa ztratil, ale přisuzovat druhému hned ty nejnižší pohnutky je jednak příliš snadné, jednak také velmi nebezpečné. Právě s tím Ježíš spojuje jediný neodpustitelný hřích proti Duchu svatému. Pokusme se Šimonově nabídce rozumět pozitivně.
Kolik rodičů a prarodičů by například dalo, já nevím co, za to, aby jejich děti opravdu uvěřily, aby jim předali víru a aby jejich život provázelo právě to, co apoštol vyjmenovává jako ovoce Ducha svatého, totiž láska, radost, pokoj, trpělivost, dobrota a sebeovládání. Investují do toho mnohdy nemalé úsilí a snaží se tomu napomoct třeba i tím, co jim mohou díky penězům zajistit. Aby se o to ony samy nemusely starat a strachovat. A přesto se to nedaří. Jsou i se všemi svými prostředky zkrátka bezmocní. Nekoupí to nejen v apatyce, ale ani v kostele. Kostel není obchod. To je ta obrovská a nebezpečná iluze.
A tady se možná dostáváme k nejhlubšímu a nejvlastnějšímu významu toho příběhu. Ono v něm asi nejde ani tak o peníze a o zištnost, i když to tak na první pohled vypadá. Tak se to nám možná jeví jen proto, že jsme na peníze sami tak citliví. (A obecná pravda, že víra se koupit nedá, je sice pěkná, ale možná trochu k ničemu.)
Tohle je především příběh víry, příběh člověka – jménem Šimon, který uvěřil. A není žádný důvod pro to, abychom se domnívali, že svou víru jenom účelově předstíral. Byl opravdu stržen. Všechen svůj čas, jak říká kniha Skutků, trávil s diakonem Filipem. Musel slyšet mnoho jeho kázání, když Filip zvěstoval Krista nebo mluvil o božím království. Byl svědkem jeho velikých znamení a mocných činů. Byl tím vším plně zaujat. Z líčení autora přímo čiší, jak to všechno chtěl nasát, jak moc chtěl být toho všeho součástí. Dal se také pokřtít.
Mimochodem tahle zmínka o křtu i to, co se o něm ve vyprávění dál říká, jsou velice zajímavé a překvapivé. My máme křest samozřejmě v úctě. Je to jedna ze dvou svátostí, které přijímáme. Na křest víru vážeme. V obecném povědomí je, že právě křtem se člověk stává křesťanem, a to obvykle ještě konfesijně příslušným – tedy evangelíkem nebo katolíkem. Ale ten příběh ukazuje něco úplně jiného. Křest z člověka ještě křesťana nedělá. Anebo dělá-li, pak rozhodně nezaručí, že člověk nemůže být úplně vedle, že nemůže být dál v zajetí nepravosti. Křest a duch boží, duch Svatý nemusí jít ruku v ruce. Člověk může být pokřtěn a být bez ducha, ba co víc, může s ním být v naprostém protikladu.
A co je nejpodstatnější – vůbec si toho přitom nemusí být vědom. Může být jako Šimon nadšeným a aktivním křesťanem. Jak jsem říkal, ani za tou Šimonovou žádostí není třeba hned vidět pokrytectví, prospěchářství nebo sobectví. Na mě to dělá spíš dojem, že chtěl mít prostě na všem, čeho byl při apoštolech svědkem, účast a podíl; že se chtěl do té jejich mise prostě aktivně zapojit. Jenom se – možná úplně nevědomky a se vší upřímností – naprosto mýlil.
Příčinou zatraceníhodné deformace totiž nemusí být jenom postranní úmysly. Potíž je spíš v tom, když si vůbec neuvědomujeme, že nepřistupujeme k víře jako nepopsaný list. Stejně jako Šimon je totiž každý z nás něčím formován. Všichni máme něco hluboce zažitého. A od toho se odvíjí, jak věcem bezděky rozumíme a jak je přijímáme a čím se nám proto stanou.
Šimon měl za sebou dlouhou zkušenost magie: něco dáš a získáš tak moc, kterou pak můžeš použít podle svého, k tomu co sám považuješ za dobré. Tak to přece vždycky fungovalo, to byl cíl, a to přece také všichni ctili. A pak se setkal s Filipem, se zvěstí o Kristu, s jeho mocí a strhla ho. Byl jí skutečně zaujat, fascinován, oddal se jí, aniž by mu došlo, že je tu nějaký rozdíl. Prostě to bral jako tu nejlepší a jedinečnou verzi toho, co si vždycky přál. Bylo to přesně to, co hledal. A tak vyznával Krista, ale dál přitom vězel v zajetí magie, protože jenom vepsal jméno „Ježíš“ do svých souřadnic.
Jak často se to asi děje, když Krista ctíme a představujeme jenom jako naplnění toho nejlepšího, co známe a co máme za důležité a potřebné? Odkud víme, co to je? I my jsme přece děti určité doby. Formuje nás. Sdílíme její pohled na život. Máme ji v sobě. Nejsme nepopsaný list. Týká se to vůbec ještě Krista, pokud podle nás tak samozřejmě odpovídá našim přáním? Jen si vzpomeňte na ten paradox ze začátku vyprávění. Díky tomu, co si nikdo nepřál, se naplnilo jeho zaslíbení. Ne v moci, ale v bezmoci se projevila jeho síla.
Pokud se nám díky Ježíšovi nestanou naše přání otázkou, pak může být naše víra jenom jedna velká ničemnost. Můžeme hořet pro Krista a přitom se jen utvrzovat v tom, co je zatracení hodné. Bez skutečné změny, která leccos postaví úplně na hlavu, vězíme pořád v tom svém, i kdybychom po boží moci sebevíc toužili.
Kostel Bohu díky opravdu není obchod, ale spíš výhybka, která nás může vyvést z míry. A blaze tomu, kdo se z ní jako Šimon nakonec vyvést nechá. Pro toho ani jeho ničemnosti osudové nebudou. Ten od Boha přijme víc, než si přál. Pravda, někdy úplně jinak než by čekal. Ale jistě. Amen.