Čtení: Ezechiel 36,23 ? 30; text: Jan 13,1 ? 20

V blízkosti smrti prožíváme život silněji, intenzivněji, do hloubky. Hrdince knihy Paola Coela ?Veronika se rozhodla zemřít?, kterou život omrzel, vrátí po neúspěšné sebevraždě chuť žít představa, že její dny jsou neodvratně sečteny. V ukráceném čase vyvstává to, co je skutečně podstatné a vědomí neodkladnosti mobilizuje člověka, aby to uskutečnil.
Ale nemusí to být jen blízkost smrti. Na konci návštěvy si najednou člověk vzpomene, co všechno ještě chtěl říct. Ty nejdůležitější věci a otázky sděluje napůl oblečený v předsíni mezi dveřmi, na odchodu.
A může to být také změna k dobrému, blízkost úspěchu, blízkost slávy, převzetí moci, které tvoří naléhavost času. Teď, teď je ta poslední chvíle, kdy je možné říct a ukázat, oč člověku vlastně jde a za čím jde, než oči všech oslní sláva, než se pro ně člověk stane jenom symbolem moci a úspěchu, a přestanou vnímat, pro co vlastně žil.
Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa šel k Otci. Ať už té hodině rozumíme prvním, druhým nebo třetím způsobem, teď nastává čas pro to nejpodstatnější; chvíle, kdy Ježíš odhaluje, oč mu jde. Co dělá, nedělá proto, že by byl zahnán do kouta, ale proto, že si byl vědom moci, kterou v tuhle chvíli má. To, co přichází, není z nouze ctnost. Nedává se jako ten, kdo se neuplatnil ve světě úspěšných a mocných, na charitu. Teď jedná v moci boží, svrchovaně. Těm, které tu zanechává, ( těm, kdo budou sledovat jeho povýšení, ) prezentuje, nebo lépe demonstruje, to co mu je nejvlastnější, to rozhodující.
A je to pro Ježíše celkem příznačná, ale pro nás poněkud zvláštní prezentace-demonstrace ? akční, divadelní a veskrze civilní. O Bohu tu nepadne ani slovo a odkaz na smlouvu, jako třeba u večeře Páně, tu taky schází. Jenom ta etuda pro Ježíše, umyvadlo, lněný ručník a špinavé nohy.
Není divu, že Petr nechtěl věřit svým očím, že z toho byl kapku v šoku a vůbec nic nechápal. A díky Bohu, za tu jeho nechápavost, protože bez ní bychom v tom divadle mohli vidět taky třeba jenom příklad úslužnosti. Díky té jeho natvrdlosti ? a on v ní není žádnou výjimkou - totiž Ježíš při té pantomimě promluví. A najednou je jasné, že jde o víc než jen o ty špinavé nohy, o víc než o hygienu, že tu Ježíš pouze nezastoupil paní domu nebo otroka ve službě hostům.
I kdybychom neumyli jako papež před velikonocemi nohy jenom několika starcům, ale vzali to z gruntu a jali se mýt nohy všem bezdomovcům, bylo by to té Ježíšově demonstraci pořád málo přiměřené.
Ano, jde o službu, jde o její velikost, ale to až na druhém místě. Sloužit, to bychom ještě brali. I ve službě se totiž člověk může cítit jako hrdina nebo alespoň hrdě, jako ten, kdo život zvládá, kdo je schopen mít vždycky vyrovnané účty a ještě má na rozdávání, jako ten, kdo od nikoho žádné milosti nepotřebuje.
Skutečně těžké je přijmout svoji potřebnost, nechat si posloužit, přiznat si, že se bez té služby druhého neobejdu. Jak potupně to vnímají děti ve vztahu k rodičům, jak těžko se s nesoběstačností vyrovnávají staří lidé, nebo postižení! A co oni - právě my, věřící, býváme málokdy schopni přijmout nějakou službu, snést pomyšlení, že bychom někomu zůstali něco dlužni, že by náš život někoho nějak zatížil, něco stál, že by kvůli naší nedostatečnosti musel někdo udělat něco za nás a pro nás.
Jenomže zrovna o tomhle je ta Ježíšova hygiena ? o čistotě života, kterou si člověk sám zajistit schopen není, kterou může přijmout jedině jako dar. Kvůli ní se Ježíš sklání s tím umyvadlem, kvůli ní se snižuje do plének, do chlíva a nakonec na kříž. V tom tkví jeho služba. Odpuštění neznamená mávnout rukou nad tím, co se stalo. Selhání, zlé jednání, život, ve kterém má člověk na prvním místě sebe, má zlé následky, bolestně zaneřádí život a tahle špína sama od sebe nezmizí. Odpuštění je námaha, při které se jeden nasazuje, aby život druhého neurčovalo to, co si nadrobil. Aby náš život kvůli naší nedostatečnosti nezůstal vězet ve špíně, špiní se s ní Ježíš sám, ponižuje sám sebe, namáhá se.
A kdo nedovede přijmout, že je to i kvůli němu, že ani on se bez toho neobejde, ten prohlašuje Ježíšovo dílo pro sebe za zbytečné, ten se z něho vydělí. Žijeme z milosti a všechno záleží na tom, zda si tuto drahou milost necháme líbit. Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.
A k přijetí té milosti patří i důvěra, které stačí to, co Ježíš udělal, která na tom dovede přestat; důvěra, která není založená na naplnění vlastních náboženských potřeb. Už za Ježíše, a ještě spíš za Jana, byli pravděpodobně ti, kdo víru měřili podle množství svých náboženských prožitků a chtěli ji stavět na tom a dosvědčovat tím, jak jim Ježíš perfektně plní všechna jejich zbožná přání. Jim, tak jako Petrovi, Ježíš říká: ?Dejte si pohov. Co bylo třeba, to jsem už pro vaši čistotu udělal. A ten, kdo tomu opravdu věří, víc nepotřebuje. Stačí mu symbol, který ho na to upamatuje.?
A teď je teprve, bratři a sestry, čas na to, abychom slyšeli, že tu roli lazebníka máme naplnit i my, že se máme také chopit umyvadla a ručníku a trochu se navzájem kvůli špíně druhého namáhat. Skutečně jde o službu a být služebníkem není nic nedůstojného, je to práce mistrovská. Teď si ji snad už nespleteme jenom s úslužností, se servilitou nebo lacinou dobročinností. Jde o odpuštění. Jde o to, abychom to, čemu někdo nedovedl dostát, v čem selhal, včetně toho, co tím způsobil, uměli unést a pokoušeli se to napravit, a to k jeho prospěchu, aby si to neodskákal, aby s tou zátěží nemusel žít. Máme se nasadit pro to, abychom s druhých sejmuli vinu a její následky, aby mohli žít svobodně a plně, i když všem nárokům, které to klade nedovedou dostát. K tomu nám dal Ježíš příklad, abychom jednali jako on.
A snad to teď budeme umět bez povýšenosti, bez blahosklonnosti, bez pocitu spasitelství a nebudeme v tom ani hledat vlastní čistotu a ospravedlnění. Sami se bez odpuštění neobejdeme, sami z něho žijeme. Nejsme na tom v zásadě jinak. Nikomu neděláme žádné milosti. Jenom tak vděčně potvrzujeme, co jsme sami dostali.
Jenomže, co když odpuštění někdo zneužije? Co když se všechna ta námaha u někoho mine účinkem a obrátí se naopak proti nám? Ano, to se děje. Zrovna v tom Ježíšově příběhu. Jidáš, který byl mezi učedníky, jimž Ježíš nohy myl, ho přece zradil. Ale pozor, to neznamená, že by Ježíš při své službě naivně naletěl. O Jidášově zradě věděl. A přesto to udělal, vědomě. Odpuštění není naivita. Naivita naopak je, když si někdo myslí, že by, když dělá něco dobrého, mohl mít stoprocentně jisté, že to nikdo nezneužije, že se to nikdy nemine účinkem. K dobrému jednání tohle riziko vždycky patří. Kdo ho nedovede přijmout, ten nic dobrého neudělá. Nemysleme si, že můžeme být lepší než Bůh sám. ?Amen, amen pravím vám, že sluha není větší než jeho Pán a posel není větší než ten, kdo ho poslal.?
Blaze tomu, kdo to ví. Toho touha po jistotě neochromí a s Kristem v těch, které mu pošle do cesty, se nemine. Amen.

13.11.2005 - zš
přečteno: 7x