čtení: Lukáš 10, 25 - 37
text: Lukáš 10,38 - 42
Sestry a bratři,
v tom evangelijním vyprávění, které jsem nyní četl ? tedy v jeho řeckém originále, je mimo jiné jedno slovo, které všichni dobře známe, které náleží do naší současnosti. Součástí naší církve je také organizace pro sociální službu církve, a ta má právě to slovo v názvu ? diakonie, česky služba.
Myslím, že má dobrý zvuk. A to nejenom uvnitř církve. I lidé, kteří mají jinak křesťanství, církev a víru za zbytečný přežitek a nic jim neříká, tuhle službu uznávají, cení si ji. To je pro ně něco užitečného, důležitého, to má svoji váhu - ne jako ty řečičky a vysedávání v kostele. Praktickou službu církve lidé berou. A tak i my, když chceme zdůvodnit význam církve pro společnost ? třeba teď při rozhovorech o církevních restitucích -, většinou právě na tuto službu poukazujeme.
Vyjevuje se na tom, kam se naše kultura a naše doba přiklonila v letitém sporu o to, co je pro život podstatné, co je v něm opravdu důležité a co je také třeba - zda činit nebo meditovat, zda jednat nebo přemítat, zda se angažovat nebo se modlit. Lidé si jednoznačně cení toho prvého - aktivity, práce, praktické činnosti. To je v jejich očích hodnota, která něco znamená.
A ani my, věřící lidé, nezapřeme, že jsme děti své doby. Ten spor má u nás známou podobu, zda je ve víře podstatné dobře žít a neškodit anebo chodit do kostela. A obvykle nám z toho vychází, že křesťan je ten, kdo žije počestně. Křesťansky se žije dodržováním Desatera, tedy té jeho druhé poloviny. Křesťanství jsou v podstatě činy pro svět a pro druhé. Tak tomu rozumíme. Vždyť i ten Ježíšův příběh o milosrdném Samařanu potvrzuje, co má přednost - oproti těm, co spěchali do kostela, vychází z něj jako příklad ten, který posloužil.
Jenomže vzápětí po něm následuje právě vyprávění o Martě a Marii. A to tuhle zavedenou představu o podstatě křesťanského života úplně zbourá. Je to přímo vzpoura proti našemu zaběhanému pohledu. Však také Marie znamená "vzpurná". Ve své pasivitě se vzpírá našemu obrázku o tom, na čem ve víře záleží. Sedí jako pecka. Nic nedělá. Rozhodně ne pro druhé. Naopak, nechává svoji sloužící sestru ve štychu. A Ježíš jí kupodivu brání a dává jí za pravdu: Marie volila dobře, jen jednoho je třeba. To je tedy křesťanské, sedět a naslouchat a ne pořád kmitat od jedné služby ke druhé.
Ježíš právě před námi, kteří jsme ho přijali, brání a rehabilituje tu chvíli spočinutí, kdy člověk se vším ustane. Důležitá je právě tahle nepraktičnost, která k ničemu upotřebitelnému hned nevede. Je vrcholně zapotřebí odložit všechnu upachtěnou přičinlivost a pustit ze zřetele všechno, čeho jsme sami schopni, co nás naplňuje. Ježíš brání Marii v nás před námi aktivními a od Boha málo čekajícími Martami. Ta naslouchající Marie v nás má dostat prostor. Je-li totiž Kristus přítomen, důvěřujeme-li mu, máme-li ho za rozhodujícího - a co jiného víra je -, pak je v prvé řadě třeba se posadit a dát se oslovit, soustředit se na jeho Slovo, nechat se provětrat jeho Duchem, otevřít se tomu, co není z nás, co přichází od něho. Není možné mít předem všechno jasné, je třeba stále se ptát na směr, neotupět ve své vnímavosti.
Abychom dobře rozuměli - není to tak, že by Ježíš chválil pasivitu a odsuzoval čin. Věc se má ještě jinak:
V případě Samařana tím jediným, co bylo třeba, bylo pomoci potřebnému. Přesně takový čin si žádala situace. Kněz a levita se ovšem oslovit nenechali. Měli to předem jasné - myslili, že je přednější kostel a kvapili tam. Ale v tu chvíli byla jejich cesta na bohoslužbu hříchem. Sešli z cesty milosrdenství a soucitu.
V druhém případě je to ovšem aktivní a úslužná Marta, která se oslovit nenechá a sama předem ví, co je třeba, plní to a je vedle.
Tady proti sobě nestojí angažovanost a kostel, čin a meditace. Takhle nalajnované to není. Právě naopak - jde o rozeznání, kdy je co na místě. A právě proto je třeba naslouchat.
Ježíš přece nepřichází, jak sám říká, aby mu lidé sloužili, ale aby posloužil. Ne on nás, ale především my jeho potřebujeme. A to právě proto, abychom nebyli vedle. Jeho navštívení není radno prošvihnout.
Marta kmitá, chystá, slouží a až se jí někdo zeptá: ?O čem u vás doma Mistr mluvil??, řekne nejspíš: "Jak to mám vědět? Neměla jsem čas poslouchat jako "někdo"! Musela jsem ho přece pohostit, splnit svou povinnost..."
?Cože, Marto, ty vůbec nevíš, tys neposlouchala? A jak to víš, co je tvoje povinnost??
U Marie jdou v té chvíli všechny povinnosti stranou, kašle i na povinnost pomoci sestře. Solidarita s upachtěncem by ničemu nepomohla. Marie poslouchá. Má možnost slyšet Slovo a využívá toho. To je v tu chvíli to jedinné potřebné. Což ovšem neznamená, že by vše ostatní bylo k ničemu. Vše ostatní se děje v síle tohoto naslouchání a z důvěry k tomuto slovu. Právě v něm je zdroj aktivity, která je na místě, která skutečně odpovídá na danou situaci. I o Marii později v evangeliu čteme, jak rozhodně jednala, byť se to zase těm, kteří měli všechno jasné a nalajnované, zdálo bláznivé a nepraktické.
Moderní člověk tohle těžko chápe. Proto často vyostřujeme naslouchání a konání do protikladů a máme za to, že ta chvíle spočinutí k ničemu není. I mezi matrikovými evangelíky se často ozývá: ?Já do kostela nemusím, já to nepotřebuju. Já místo toho pracuju. To je moje bohoslužba.? Víra v Krista se scvrkla na víru ve vlastní aktivitu, ve které je člověk vůči Bohu ve skutečnosti hluchý. Proto je možná na místě vyzdvihnout to Mariino spočinutí, zastavení a zdánlivou nepraktičnost. Nepopulárně zdůraznit, že křesťan je ten, kdo "chodí do kostela", totiž ten, kdo si sám nevystačí, kdo má potřebu hledat a slyšet.
On si totiž sám nevystačí ani ten, kdo na sebe vsadil a vystačit by si chtěl. Marta to svou stížností vyjevuje. Jsou to stesky člověka, osamělého ve své nekonečné práci: nikdo mi nepomůže, jsem na to sám. Ale proč? Není to proto, že pro nic jiného než pro sebe nemám oči? Že kvůli sobě nevnímám ani přítomnost toho, který může přinést odpočinutí mojí duši? Že se štvu sám kvůli sobě? Že to je vlastně jen útěk?
Marta je přičinlivá, je v jednom kole - možná proto, že se v skrytu duše děsí své prázdnoty, kdyby spočinula. Drží se té své role hostitelky možná proto, že se bojí, že by to najednou nebyla ona, kdo je Paní domu a Paní svého života. Nemá ráda mlčení a otazníky nad svou aktivitou. Má možná strach z té chvíle hledání, z toho zmatku, kdy by to všechno najednou nebylo jasné, protože by to už nezáleželo jenom na ní.
A tak je plná výčitek a sebelítosti. Její dobré skutky jsou proto jako kameny, které má dobře spočítané a navěšené na hrdle - takové ovšem tíží. Neslyší Krista, který říká: Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá pravice, co činí levice... a tak se od nich nemůže osvobodit. Jsou její a jsou příčinou výčitek a moralizující tyranie.
Ale pozor, abychom ani my nepřispěchali s moralizujícím odsudkem, abychom tu nehledali šablonu pro hodnocení druhých. Ježíš, jak čteme na jiném místě evangelií, měl Martu rád. Jeho slova nejsou odsudkem, ale pomocí, projevem lásky. Láska neznamená vždycky vyhovět a podpořit, ale přát skutečně dobré a někdy i nesouhlasem a slovem syrově přímým zápasit, aby se člověk sám nepřipravil o to, co vytrvá.
O naše činy i o naše meditace a duchovno nás mohou situace života připravit. V jejich světle se může ukázat, že jsme jednou ve své aktivitě a podruhé ve svém mudrování byli vedle. Že jsme ani v jednom ani v druhém své odpovědnosti nedostáli, protože jsme nepopřáli sluchu její výzvě.
Otevřít se pořádajícímu slovu Kristovu, nechat jej na sebe a v sobě působit však znamená vybrat si to, oč nepřijdeme, co od nás nebude za žádných okolností odňato. Protože je to Slovo, skrze nějž povstalo všechno, co jest. Jím se obnovuje naše vnímavost pro to, co je skutečně v každé situaci potřeba. Nebojme se, že kvůli němu něco nestihneme. Ono to ani není třeba. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře? Amen.