Bohoslužby, 31. 8. 2014, V. Hrouda

Čtení, Ez 1,2-10 a 26-28:

²Pátého dne toho měsíce, byl to pátý rok přestěhování krále Jójakína, ³událo se slovo Hospodinovo ke knězi Ezechielovi, synu Buzího, v kaldejské zemi u průplavu Kebaru. Tam na něm spočinula Hospodinova ruka. ⁴Viděl jsem, jak se přihnal bouřlivý vítr od severu, veliké mračno a šlehající oheň; okolo něho byla zář a uprostřed ohně jakýsi třpyt oslnivého vzácného kovu. ⁵Uprostřed něho bylo cosi podobného čtyřem bytostem, které se vzhledem podobaly člověku. ⁶Každá z nich měla čtyři tváře a každá čtyři křídla. ⁷Nohy měly rovné, ale chodidla byla jako chodidla býčka, jiskřila jako vyleštěný bronz. ⁸Ruce měly lidské, a to pod křídly na čtyřech stranách; měly po čtyřech tvářích a křídlech. ⁹Svými křídly se přimykaly jedna k druhé. Při chůzi se neotáčely, každá se pohybovala přímo vpřed. ¹⁰Jejich tváře se podobaly tváři lidské, zprava měly všechny čtyři tváře lví a zleva měly všechny čtyři tváře býčí a všechny čtyři měly také tváře orlí.

²⁶A nahoře nad klenbou, kterou měly nad hlavou, bylo cosi, co vypadalo jako safírový kámen podoby trůnu, a na té podobě trůnu, nahoře na něm, bylo cosi, co vypadalo jako člověk. ²⁷I viděl jsem, jako by se třpytil oslnivý vzácný kov; vypadalo to jako oheň uvnitř i okolo; směrem od toho, co vypadalo jako bedra, nahoru a směrem od toho dolů jsem viděl, co vypadalo jako oheň, šířící záři dokola. ²⁸Vypadalo to jako duha, která bývá na mračnu za deštivého dne, tak vypadala ta záře dokola; byl to vzhled a podoba Hospodinovy slávy. Když jsem to spatřil, padl jsem na tvář a slyšel jsem hlas mluvícího.

Kázání: Ez 2,8-10 až Ez 3,1-9

Milé sestry, milí bratři.

Budu dnes mluvit o snědené knize. Bůh dá proroku Ezechielovi popsaný svitek, aby ho snědl. Poslechněte si, jak se o tom píše v knize Ezechiel, na konci druhé kapitoly (v. 8-10) a na začátku třetí kapitoly (v. 1-9). Je to hned za tím textem o Ezechielově vidění, který jsme slyšeli před chvílí…

Hospodin mluví k Ezechielovi takto:

⁸Ty, lidský synu, slyš, co já k tobě mluvím. Nebuď vzpurný jako ten vzpurný dům. Rozevři ústa a sněz, co ti dávám.“ ⁹Tu jsem viděl, že je ke mně vztažena ruka, a hle, v ní knižní svitek. ¹⁰Rozvinul jej přede mnou a byl popsán na vnitřní i vnější straně; byly na něm napsány žalozpěvy, lkání a bědování.

¹Řekl mi: „Lidský synu, sněz, co máš před sebou, sněz tento svitek a jdi, mluv k izraelskému domu.“ ²Otevřel jsem tedy ústa a on mi dal ten svitek sníst. ³Řekl mi: „Lidský synu, nakrm své břicho a naplň své útroby tímto svitkem, který ti dávám.“ Snědl jsem jej a byl mi v ústech sladký jako med. ⁴Řekl mi: „Lidský synu, nyní jdi k izraelskému domu a mluv k nim mými slovy. ⁵Nejsi přece posílán k lidu temné mluvy a těžkého jazyka, nýbrž k domu izraelskému, ⁶ne k mnohým národům temné mluvy a těžkého jazyka, jejichž řeči bys nerozuměl; kdybych tě poslal k nim, poslechli by tě. ⁷Izraelský dům tě však nebude chtít poslechnout, poněvadž nejsou ochotni poslechnout mne; celý izraelský dům má tvrdé čelo a zatvrzelé srdce. ⁸Hle, dávám ti tvář právě tak tvrdou, jako je jejich, a čelo právě tak tvrdé, jako je jejich. ⁹Dávám ti čelo jako křemen, tvrdší než oblázek. Neboj se jich a neděs se jich, jsou dům vzpurný.“

I. Nestravitelný Ezechiel

Musím začít trochu v legraci, nedá se nic dělat. Celé to období, kdy Ezechiel prorokoval, je totiž těžké, temné a neradostné. Exil vůbec není legrace, ani pro Ezechiele, ani pro jeho lid. I kniha Ezechiel je těžko stravitelná – když se zhltne, leží dlouho v žaludku a může z ní bolet břicho. Což neznamená, že bychom se neměli do Ezechiele pustit. Naopak, protože je to pokrm výživný, který dodá sílu. Sám tu knihu skoro neznám, ke své škodě. Nevím, jak jste na tom vy…

Legrace uvolňuje sevření útrob… proto je potřebná (někdy to bez ní prostě nejde): 

Stačí si to jenom představit, dětskýma očima. Ezechiel sedí na břehu zavlažovacího kanálu kdesi v Babylónii. Pozoruje lodě. Bosá chodidla si koupe ve vodě, což je ve vedru příjemné. Příjemné není, že musí sníst k snídani koženou knihu. Vlastně svitek, kus pergamenu, na kterém je popsaná tragédie jeho lidu. Je to takové smutné čtení. Copak o to, klidně by si to u snídaně přečetl, ale sníst to?

Co naplat, když to Hospodin chce! Bohu to odepřít nelze. Ezechiel se ani vzepřít nemůže, vždyť je poslán za těmi, kdo se vzepřeli (2,8). To by jaksi nešlo.

Ezechiel se nejdřív tváří opravdu kysele. Pak si párkrát kousne, žvýká… je to hrůza. To se nedá! Jí tu knihu celé dopoledne. Nakonec ji sní… a není mu zle! Je sám překvapený. Jak byla ta kniha nakonec dobrá! Chutnala po medu…

II. Kontext

To, o co půjde dál, však vůbec legrace nebude. Co se to tu vlastně děje?

Zbývá zhruba 600 let do narození Krista. Ezechiel byl z kněžského rodu. Byl jedním z mnoha Judejců, kteří byli násilně odvedeni ze své domoviny po obsazení Jeruzaléma Babyloňany. V první vlně deportací byla odvlečena elita národa, tedy především král, kněží a řemeslníci. O několik let později byl Jeruzalém zcela zpustošen, byl zbořen jeruzalémský chám a zanikla chrámová bohoslužba – základ židovské víry.

Následovala druhá vlna deportací a padesát let vyhnanství Židů v cizí, nepřátelské zemi. Pro židovský národ to bylo období, kdy bojoval o svou holou existenci. Židům hrozila absolutní zkáza – nikoliv vyhlazením, ale asimilací, splynutím s babylonskou kulturou a náboženstvím.

Tak tedy… na začátku toho zlověstného času seděl Ezechiel na břehu průplavu Kebaru (1,1), jižně od Babylonu. Tu se otevřela nebesa (1,1) a Ezechiel uviděl Hospodinovu slávu (1,28). Celá vize je velice mocná. Z jejího barvitého popisu jsme slyšeli ukázku.

Ezechiele nejprve srazil ten výjev na zem (1,28), ale pak uslyšel Boží hlas: Lidský synu, postav se na nohy, budu s tebou mluvit (2,1).

Následuje text, ve kterém Panovník Hospodin (2,4) vysílá Ezechiele k deportovaným Judejcům, aby jim prorokoval. Ti jsou však zatvrzelí a mají tvrdé srdce (2,4). Aby se Ezechiel nebál k nim náležitě mluvit, musí nejprve sníst ten knižní svitek. Jsou v něm žalozpěvy, lkání a bědování (2,10). 

III. Vnější nepřítel

Zajetí Babylónské. Odklizení původních Američanů (Indiánů) do rezervací v pustině, ve jménu tzv. pokroku a z hladu po půdě. Deportace Židů za druhé světové války, vlaky smrti, holocaust. Odsun Němců z Československa po válce jako akt kolektivní msty.

Stále se opakující násilí páchané jednou skupinou na jiné skupině, jedním lidem na jiném lidu. Násilí, které někdo zdůvodňuje, někdo nařizuje a někdo provádí. Násilí, jehož cesta dějinami je lemována mnoha hroby… a nezřídka jsou to hroby hromadné.

Nad nimi musíme(!) lkát, bědovat a zpívat žalozpěvy! A náš nářek má být dlouhý a srdceryvný. Ne k prohlubování a nekonečnému přiživování našeho zoufalství, ale kvůli probuzení naší historické paměti. Kvůli solidaritě s těmi, kdo trpěli a často zemřeli… ne pro své viny, ale pro svou příslušnost k národu, rase nebo jiné skupině. Přeci… nářek opravňuje ke ´svatému´ odhodlání (toto již nikdy nedopustit) a k lidské statečnosti (bojovat za právo a spravedlnost). Ano, nejspíš ano…

Jenomže Ezechiel ten žalozpěv snědl… spolkl a zbaštil celý svitek (to už si ho nikdo nepřečte, že?). Jenom opakuji ze vstupního textu: Ty, lidský synu… nebuď vzpurný jako ten vzpurný dům. Rozevři ústa a sněz, co ti dávám. Tu jsem viděl, že je ke mně vztažena ruka, a hle, v ní knižní svitek… byly na něm napsány žalozpěvy, lkání a bědování.

Nejsem si úplně jistý, třeba se mýlím… ale co když má ta Ezechielova odporná, ale přitom sladká snídaně i trochu nečekaný význam. Co když to znamená, že je potřeba ukončit tohle bědování, které v obětech jen dále živí obraz nepřítele. Přesněji obraz vnějšího nepřítele – Babylóňanů ve starověku, conquistadorů, zlatokopů a osadníků po objevení Ameriky, Němců za Hitlera, Čechů za Beneše.

Panovník Hospodin posílá Ezechiele ke vzpurnému domu synů Izraele, tedy ke svým lidem. Jejich vzpurnost chce změnit. Bohu se jasně nelíbí tvrdá palice (2,7) a zatvrzelé srdce jeho dětí. Ezechiel jde napomenout lid deportovaný, nikoliv lid, který deportaci provedl. Ti, kdo trpí, ti se mají obrátit, o násilníky tolik nejde...

Takže… Judejci se musejí proměnit, ne Babyloňané.? Indiáni musejí jít do sebe, ne ti, kdo je zavřeli do rezervací?

Mám-li pokračovat, něco se ve mně bouří! Dál už mám s touhle logikou velký problém: Židé v transportech smrti, ti mají zpytovat svědomí? Místo nacistických ideologů, kteří jim doručili jízdenku na vlak… Nach Auschwitz, nach Dachau, in Sachsenhausen? Čeští Němci, vyhnaní ze svých domovů, ti se mají nad sebou zamyslet? Místo Čechů, kteří se na ně po válce vrhli?

Máme se tedy zbavit obrazu vnějšího nepřítele? Máme především sami u sebe hledat pravý důvod násilí a utrpení? Podle mě je to šokující možnost!!

Nejspíš nerozumím dobře, to není možné!

IV. Vnitřní nepřítel – svévole a nepravost

Ano, zklidňuji se, opravdu zatím nerozumím dobře. V textu nikde nečtu, že vše je třeba obrátit vzhůru nohama, že oběť je viník a viník oběť. Svévolníci a násilníci jistě mají svou odměnu. Jistě platí i nadále, že proti zlu a násilí je třeba se bránit, a to i se zbraní v ruce. Problém vnějšího nepřítele je nejspíš jasný, v textu o něj zatím nejde.

Jde o vnitřního nepřítele. To tvrdé čelo, to zatvrzelé srdce. Ten nepřítel se jmenuje moje nevěrnost a moje svévole! Deportace, to není jenom odsun, vysídlení, a vyhnání z domova. To není jenom odcizení v cizině. Deportace je především odcizení vnitřní, vlastní odcizení ve vztahu s Bohem! Vnitřní deportace je vlastně odsun na cestu ´jiných bohů´…

A to se domu izraelskému stalo. Stal se domem vzpurným, domem, který se vzbouřil a stal se nevěrným, ´tvrdočelým´ (jak říkají Kraličtí), domem opouštějícím přikázání a obraz svého Stvořitele. To je problém! Pokud se to v exilu nepodaří změnit, tak je konec! Přestanete existovat, děti moje. Tohle musíte změnit. Jedině tak je cesta zpátky možná. Jedině pokud půjdete do sebe (Lk 15,17) a vrátíte se. A ty jim to, Ezechieli, musíš omlátit o tu jejich tvrdou hlavu. Nemilosrdně. Není jiná možnost! O Babyloňany teď už nejde. Teď jde o srdce mých dětí…

V. Epilog

Musím skončit trochu v legraci, nedá se nic dělat. Protože exil vůbec není legrace, ani pro Ezechiele, ani pro jeho lid, ani pro nás.

Legrace uvolňuje sevření útrob… proto je potřebná (někdy to bez ní prostě nejde): 

Stačí si to jenom představit, dětskýma očima. Ezechiel sedí na břehu zavlažovacího kanálu kdesi v Babylónii. Pozoruje lodě. Bosá chodidla si koupe ve vodě, což je ve vedru příjemné. Cítí se dobře najedený, což je také příjemné. Pochutnal si na knize, nu což, na patře ještě doznívá chuť medu…

No, a co tohle všechno pro Ezechiele teď znamená a obnáší? Jsou to berani, tvrdé palice. A dost zhrubli za poslední roky… neberou si servítky a nic jim není svaté. Lesknou se jim očička, když vidí to zlato všude kolem. Nechají se koupit, ohnuli páteř před tím maglajsem, jsou vystrašení a zmatení. Přestali být sami sebou a svou víru raději zahodili, aby se vyhnuli námaze a problémům. Křičí raději jeden na druhého, aby překřičeli svoje špatné svědomí. Nebude to legrace, jít mezi ně… 

Co jim mám vlastně říct? On mi řekl, abych je varoval, ale neřekl mi jak. Prý stačí vyslovit takovou formuli: ´Toto praví Panovník Hospodin´. A pak to bude tak, že… bude-li se spravedlivý dopouštět bezpráví, tak zemře (3,20), a jestliže přestane spravedlivý hřešit, bude žít (3,21). Jednoduché jak facka, není-liž pravda?

Pane, díky za dobrou snídani, docela se mi po ní zvedla nálada. Ono je to potřeba. Jdu na to…Ezechiel vytáhl nohy z vody a zamířil si to k Tel Abíbu (3,15), za těmi svými tvrdými palicemi…

Amen