Kázání
Základem kázání je text z Žalmu 103, 1.-5. verš:
Dobrořeč, má duše, Hospodinu, celé nitro mé jeho svatému jménu!
Dobrořeč, má duše, Hospodinu, a nezapomínej na žádné jeho dobrodiní!
On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje,
vykupuje ze zkázy tvůj život, věnčí tě svým milosrdenstvím a slitováním,
po celý věk tě sytí dobrem, tvé mládí se obnovuje jako mládí orla.

?Vyhráno, vyhráno.?
?Proč tolik hluku???
?Je krásné ráno. Je krásný den.?
?Den jako den. Jeden jako druhý,? říkám mu?
?Ne, ne,? dnes je krásněji než včera. Zítra bude krásněji než dnes.?
?To říkáš každý den, ať je slunce nebo krupobití, ať svět kvete nebo leží pod sněhem. Jdi mi se svým věčným: Vyhráno! Jdi mi se svým: Dnes je krásněji než včera.?
?A přece mám pravdu já a ne ty? Dnes je krásnější než včera, protože dnešek je a včerejšek už není,? a zase se vítězně rozhlaholí, jako by se mi vysmíval?
?A což když zítra nevstanu a vynesou mne, vykopou hrob a přikryjí mne drnem? A co když tě ráno najdu na zahradě ohryzaného od myší, ožraného od mravenců? Bude pak také dnes krásnější než včera??
?I potom, doktore, bude krásný den. Bude bez nás, ale bude krásný.? (Fischl, V.: Kuropění, str. 7-8)
Tak se dohaduje doktor se svým kohoutem Pedrem v knížce Kuropění od Viktora Fischla. A zrovna tak se dohaduji občas já se svou duší:
Ten podzim je strašný, už se těším, až to budu mít všechno za sebou. Je to sice vše hezké, ale někdy je mi z toho všeho trochu ouzko. Vždyť to já to vše musím zvládnout, já to mám na triku. Nejdřív svatba, pak ordinace, instalace a další instalace. Do toho ještě nějaký ten sborový výlet či instalace nějakého kolegy nebo víkend s konfirmandy. Jsem z toho všeho občas zmatená: Jakým směrem se mám v určitý den vydat, mám být ve Městě, Daňkovicích, Borovnici, Bystřici, nebo snad na Blažkově, nebo neměla jsem někoho vyzvednout a dovést na bohoslužby? V kolik hodin, že to tam mám být? Občas usilovně přemýšlím, pátrám v paměti, kdy kde co a jak. Je toho hodně.
?Deboro, co si sakra stěžuješ. Prober se, vždyť jsi do toho sama šla. Sice trochu se strachem, ale těšila ses. Tak dost, rozhlédni se kolem sebe. Na náboženství na Blažkov ti přišlo pět dětí, na pěveckém sboru si všichni s radostí zazpívali a mají chuť společně tvořit něco nového. V Daňkovicích máš čtyři dychtivé konfirmandy, pastorační návštěva dopadla taky dobře a v tom ježdění autem už ses taky docela zacvičila a baví tě to. Jen se, prosím, nesmíš moc kochat tou nádherou kolem, aby to neskončilo špatně. Není na co si stěžovat.?
?Dobrořeč, má duše, Hospodinu.? Možná to na první pohled vypadá divně, domlouvat své duši, ale já to taky občas musím udělat. Divné to tedy není. Takové dobrořečení není nic jednoduchého, nejde to samo od sebe. Někomu to jde snáz někomu hůře. A taky jak kdy? Třeba dnes ráno se probudím, oči mi nejdou otevřít, bolí mě záda, mám před sebou spoustu povinností, a venku je mlha, to mám v téhle chvíli dobrořečit? To přeci nejde.
Ale nepovídej, jde to, jen se musí ta duše trochu povzbudit. Vždyť je to zázrak, že jsem se dožila zase nového dne. Je to zázrak, že jsem tady. Tak dobrořeč, má duše, Hospodinu a nezapomínej na jeho dobrodiní. Nezapomínej, to se lehce řekne. Vždyť ta naše paměť je čím dál děravější, slábne. Všichni často úspěšně zapomínáme na to dobré, co jsme zažili a pak přicházejí chvíle stěžování. Ale naše mysl nic moc neudrží, což je vlastně přirozené. Všechno v ní udržet nemůžeme. Ale o to nejde. Žalmista radí, nezapomínej na Hospodinova dobrodiní. I kdybychom tedy všechno zapomněli, Hospodinova dobrodiní je dobré si v paměti uchovat.
?Až tvá paměť, má duše, zeslábne a nebude schopna udržet nic i tehdy nezapomínej na žádná jeho dobrodiní. Nezapomeň na to, co tě v životě obohatilo, co ti dalo růst a kvést.?
?On ti odpouští všechny tvoje nepravosti. A že jich v životě jistě pár najdeš. Když se na ten život podíváme, najdeme v něm, radost i smutek, smích i pláč, sladkost i hořkost, spravedlnost i nespravedlnost, věrnost i zradu. ?Bůh nepravosti odpouští.? On už se k nim nevrací, nevzpomíná na ta zranění, která jsi způsobil svým bližním i jemu. Ne že by nebyly, jsou, ale nepřipomíná je. Nedrásá a nerýpe se ve starých ranách, odpouští je. On ty nepravosti dal přibít na kříž. A ani ty se nemusíš trápit tím, co nezměníš.
On uzdravuje ze všech tvých nemocí. Ty ses dožil dnešního dne, i když tě třeba něco bolí, jsi pořád tady na světě, to je zázrak. Jsi tu, stále žiješ a dýcháš. Nemusíš vzpomínat na nemoci a slabosti. Vzpomínej na to dobré. A mysli na to dobré, co tě ještě čeká. Vždyť Hospodin je s tebou a bude s tebou. On vykupuje ze zkázy tvůj život ? kolikrát jsi byl na pokraji sil, kolikrát sis říkal, tak to už je konec, to nemá smysl. Podívej se přeci - stále jsou kolem tebe lidé, kteří tě mají rádi, kteří ti dodávají sílu, kteří za tebou stojí, kteří tě potřebují a důvěřují ti. Tvůj život se dosud nezhroutil. To je věc. Jsi tu. A to není samozřejmost, to vše je dar. Hospodin tě věnčí milosrdenstvím a slitováním. To je důvod k dobrořečení každý den.
A ještě k tomu Hospodin tě sytí dobrem, tvé mládí se obnovuje jako mládí orla. To zní hezky, věčné mládí. Ale vždyť to nejde, smrt je přeci součástí života, v každém okamžiku, který prožíváme, někdo umírá a nikdo s tím nic nezmůže. I žalmista to dále říká: ?Člověk, jehož dny jsou jako tráva,? sotva ho ovane vítr, už tu není.? Jak to tedy je? Žalmista to přeci neříká pro nic za nic. On odkazuje k něčemu trvalejšímu, totiž k tomu, že Hospodinovo milosrdenství je od věků na věky. Vedle konečnosti našeho života je věčné Hospodinovo milosrdenství, jehož koncem není naše smrt. To je možná to, co myslí žalmista slovy: tvé mládí se obnovuje jako mládí orla. Ne že bys omládl, že by ti najednou bylo zase šestnáct let, měl bys na hlavě kštici krásných vlasů, viděl bys na písmenka písní ze zpěvníku, nebo bys mohl bez zadýchání vylézt do schodů. To se asi opravdu nestane, ale obnoví se ti výhled, perspektiva. Prodlouží se ti až na věčnost. Hospodinovo milosrdenství je tu pro člověka pořád a bude tu pořád. Je od věků na věky. Vždyť to činí mládí mládím, že má před sebou dlouhý výhled, že se těší na to, co bude, na něco nového, s čím se setká poprvé.
Co vás v životě těší, na co se těšíte? Zeptala jsem se na náboženství. ?No je toho spousta?, řekla Karolínka, ?teď zrovna, mě těší, že jsem tu s vámi, že jsem sem přišla a těším se na další pátek, co budeme dělat.? Mě taky těší, že jsem tu s vámi a těším se na to, co bude, co společně prožijeme.
A prosím za to, ať jsem schopna každé jitro dobrořečit Hospodinu. Vždyť jedině tak může jít člověk s chutí dál, že bude stále znovu povzbuzovat svou duši k dobrořečení, bude myslet na to dobré, co v životě má, co v životě dostává a stále bude ještě něco čekat. Každý den pro něj bude jedinečný.
?Vyhráno! Vyhráno!... Hle, nejkrásnější jitro, den ze všech nejkrásnější? Jaká krása.?
A vzhlížeje k Pedrovi do koruny a za něho přes krajkoví větví k vysokému nebi, šeptám mu v odpověď: ?Jaká krása. Jak je dobře, že jsme přišli, že jsme viděli tu slávu, že jsme tu...? Mám oči plné slunce a trvá chvíli, než si naladím svůj léty nazrněný hlas a přidám se k chvalozpěvu?? (Fischl, V.: Kuropění, str. 175-176)
A tak každého jitra, i kdyby to mělo být tvé poslední, řekni své duši: ?Dobrořeč, má duše, Hospodinu!? Amen