JEDINEC, LID, VLÁDA

Jon 3

obrázek

Druhá neděle v postním období

Biblický text (Jon 3):

I stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi podruhé: „Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a provolávej v něm, co ti uložím.“ Jonáš tedy vstal a šel do Ninive, jak mu Hospodin uložil. Ninive bylo veliké město před Bohem; muselo se jím procházet tři dny. Jonáš vešel do města, procházel jím jeden den a volal: „Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno.“ I uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího až po nejmenšího. Když to slovo proniklo k ninivskému králi, vstal ze svého trůnu, odložil svůj plášť, zahalil se do žíněné suknice a sedl si do popela. Potom dal v Ninive rozhlásit: „Podle vůle krále a jeho mocných rádců! Lidé ani zvířata, skot ani brav ať nic neokusí, ať se nepasou a nepijí vodu. Ať se zahalí do žíněné suknice, lidé i zvířata, a naléhavě ať volají k Bohu. Každý ať se odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které mu lpí na rukou. Kdo ví, možná že se Bůh v lítosti obrátí a odvrátí od svého planoucího hněvu a nezahyneme.“ I viděl Bůh, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. – A neučinil tak.

Sestry a bratři,

třetí kapitola knihy Jonáš je opravdu aktuální.

„Karle, nic jim nepiš! Myslíš, že to tam nahoře bude někdo číst? V lepším případě sekretářka, která ti jistě slušně odpoví, že si pan premiér váží každého názoru a že ho bude panu premiérovi tlumočit. Ha ha ha! V horším případě ti neodpoví nikdo. Je to ztráta času, Karle.

Jedinec nic nezmůže a nikoho nezajímá, a můžeš si tisíkrát dávat na kabát placku „občan“ nebo „svoboda projevu pro všechny“. Mocní s námi hrajou takovou hru, to jsi ještě nepochopil? Za komančů se říkalo držet hubu a krok, a byla to pravda. Nevyčuhovat, neupozorňovat na sebe, nikoho nedráždit. Soudruzi to ocenili a nechali nás napokoji, dokonce nás za tu loajalitu pochválili, jak jsme správně pochopili výzvu doby. 

Ty jsi, Karle, nepochopil nic, protože pořád něco kritizuješ, na něco poukazuješ, něčeho se dovoláváš. Dráždíš hada bosou nohou, víš to? Mocipáni si všechno pamatujou, nemysli si, už teď jsi v archivu. V pravou chvíli to na tebe vytáhnou, uvidíš. Nikdo se tě nezastane a ti, co si nikdy nezadali a celou dobu mlčeli, si ještě přisadí. Potom za mnou nechoď.

Jonáši, …  vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a provolávej v něm, co ti uložím. Hospodin to vidí jinak. Říci, že Jonáše povzbuzuje, aby zpovzdálí kritizoval, tak trochu na sebe upozornil ve všeobecné vřavě, či obrazně dráždil hada bosou nohou, je slabé. Hospodin to říká ostře: Volej proti celému městu, neboť lidé tu páchají zlo! Ano, ty Jonáši! Neuhýbej očima a nikam neutíkej. Ty sám, k tobě mluvím.  

A to město má svou vládu – mluví se zde o králi a jeho mocných rádcích. Analogie je tu zřetelná. Karel, občan a jedinec, píše premiérovi a naivně volá k odpovědnosti jeho i jeho vládu, za špatné vládnutí, jež se projevuje zejména lží, útoky na demokratické instituce a podplácením občanů. Jonáš, mladík a rovněž pouhý „jedinec“, je vyzván k tomu, aby volal k odpovědnosti lid i vládu zkaženého města.

Já vím, že starověké město Ninive nejde úplně srovnávat s naším státem. Samozřejmě, že nechci násilně roubovat starozákonní text na dnešní politiku, z toho mě prosím nepode-zřívejte. Avšak nelze si nevšimnout, že ve státě Ninive i ve státě ČR, časově o několika tisíc let později, jde v principu o totéž: o dobro a zlo, o roli jedince a roli vlády, o schopnost sebereflexe (jedince, vlády i lidu) a odvahu ke změně, o pokání a o Boží milost.

Zkusme tedy z toho, co se kdysi dávno stalo v Ninive, tyto univerzální principy vyčíst. Nej-prve vyjmenuji ty, kterých jsem si při čtení Jonáše všiml. Potom vám povím, čím mě oslovily.

O jednom principu už jsem se zmínil. Při nápravě společnosti, která je v úpadku, v krizi nebo na scestí, může klíčovou roli sehrát jedinec. Druhý princip říká, že kvalita vlády je odrazem stavu společnosti, a obráceně, stav společnosti je do značné míry odrazem kvality vládnutí, tedy kvality vládnoucí garnitury. A třetí princip je ten, že lid může zabloudit na zlou cestu, ale má možnost vrátit se na dobrou cestu. 

Dobře, ze třetí kapitoly Jonáše, nazvané Pokání Ninivanů, jsem vypreparoval tři principy. Pojďme o nich přemýšlet postupně. 

Princip první: V nápravě společnosti, která je v úpadku, v krizi nebo na scestí, může klíčovou roli sehrát jedinec. Zlo, které Ninivané páchají, vystoupilo před mou tvář (Jon 12b), říká Hospodin, na rukou jim ulpívá násilí (volně podle Jon 3,8). 

Představuji si to takto: V Ninive nebylo na ulicích bezpečno. Rozmohla se zločinnost, takže ve městě řádily gangy a život města ovládla mafie. Oběti násilí nenašly ochranu ani dovolání. Hulvátství, lež a primitivní pudy získaly navrch a kdo se odvážil na ně poukazovat, byl z moci úřední umravněn. Nikdo si tam ničeho nevážil, protože nebylo čeho si vážit. Vzdělanci, vědci a duchovní autority postupně město opouštěli, protože byli ostrakizováni, neboli vyloučeni ze společnosti a ignorováni. Vláda, sama uzavřená ve věži ze slonoviny, zkaženě a prostřed-nictvím populizmu, ideologie a korupce vytvořila neprůstřelnou papalášskou elitu, zcela odtrženou od života běžných občanů. Skupina vlivných a bohatých na sebe strhla moc a uvalila na svět totalitu založenou na ovládnutí médií, špehování a pronásledování ideových odpůrců – vládci se přestali ohlížet na to, kdo jsou, z čeho vzešli a co je jejich úkol na zemi. 

Do tohoto Ninive, města, kde byl z lahve vypuštěn džin zla, posílá Hospodin jedince, jakéhosi Jonáše: Jonáši, vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a volej proti němu... (Jon 1,2). Posílá jenoho jediného, proroka, ohlašovatele, nahého blázna, bezbranného, jehož může kdokoliv srazit jedinou ranou k zemi, posla-anděla v lidské podobě, aby zde nahlas a drze oznámil, jak se věci mají.

Něco podobného se stalo v Sodomě, kterou přišel před zlem hučícího davu varovat praotec Abraham. Ten, jak známo, v Sodomě jen tak tak unikl lynči. Obrátit lid na dobrou cestu se Abrahamovi nepodařilo. Jonášovi však ano, v Ninive se stal zázrak! Lid se odvrátil od své zlé cesty a Ninive bylo zachráněno. Bůh, skrze jednoho, obrátil celé město. Nebo, jinak řečeno, jeden, s Bohem v zádech, přivedl celé město k pokání. Nejbláznivější, nejkřiklavější, nejpodivnější případ, možno říci nejzazší případ (ultimate case), je pozdější vysvobození člověka skrze nevinného Beránka, skrze jednoho, který na sebe vzal všechnu hořkost světa, abychom my mohli žít radostně a svobodně. 

Sestry a bratři, za pět týdnů budeme slavit Velikonoce.       

Princip druhý: Kvalita vlády je odrazem stavu společnosti, a obráceně, stav společnosti je do značné míry odrazem kvality vládnutí, tedy kvality vládnoucí garnitury. Jonášovu výzvu a Boží varování správně interpretovali nejprve sami Ninivané, aniž by je musel jejich král jakkoliv poučovat: I uvěřili ninivští muži (jistě i ženy) Bohu, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího až po nejmenšího (Jon 3,5). Když se ke králi Ninive doneslo, co Bůh ústy Jonáše ninivskému království vytýká a jak na to jeho lid reaguje, vstal ze svého trůnu, odložil svůj plášť, zahalil se do žíněné suknice a sedl si do popela (Jon 3,6). 

Odložení pláště, půst, to jsou dobové úkony individuálního pokání, žíněná suknice a popel jsou jeho viditelné atributy. Ano, slyšíme dobře, král(!) … zde činí pokání, což znamená, že před Bohem veřejně a symbolicky dává najevo, že pochybil, vyznává svou vinu, deklaruje svou lítost a slibuje změnu přístupu. Král si sedá do popela a lituje svých činů! Jak bychom toto dnes potřebovali! Poté, co nejprve vnímá obrat ve smýšlení svého lidu (a snad nejde o populizmus), jde sám příkladem a přiznává svůj podíl viny. A znovu vyzve, jaksi oficiálně, k pokání svůj lid, tedy možná ty, kdo váhají, co na to vedení: „Podle vůle krále a jeho mocných rádců! Lidé ani zvířata, skot ani brav, ať nic neokusí..., ať nic nepijí... (Jon 3,7). 

V této biblické pasáži čtu obecnější myšlenku, vlastně moderní souvislost. Mám na mysli demokratický vztah mezi volícím lidem a zvolenými vládci. Odpovědností lidu je, aby zvolil takovou vládu, od které očekává, že buď dokáže lid přivést na dobrou cestu, pokud z ní dříve sešel, nebo lid na dobré cestě udrží, pokud se po ní již dříve vydal. Umění volit osvícené vládce je jistou kvalitou, je znakem vyspělosti lidu. Odpovědností vlády je tomuto očekávání voličů dostát, tedy kvalitu prokázat. 

Role vlády je rozhodující, protože ona má v daném volebním období exekutivní, neboli výkonnou funkci. Koná v rámci pravidel, tedy podle zákonů, které sama neschvaluje, to děla parlament, ale která může navrhovat. Pokud této své výkonné vládní odpovědnosti nedokáže dostát, je špatná a musí jít od válu – buď rezignovat, nebo být ústavní cestou odvolána. 

Shrnuto, aby byl demokratický systém vládnutí funkční, musí stát na dvou nohách: první noha je, že vláda (premiér, prezident atd) má od voličů mandát vládnout. Druhá noha je, že vláda (premiér, prezident) odstupuje před koncem volebního období, selhává-li ve svém úkolu. V naší zemi se náruživě zdůrazňuje první noha … My máme mandát od voličů, tak teď, voliči, držte hubu a krok. Druhá noha, povinnost vlády odstoupit, pokud ve vládnutí selhává, je arogantně a účelově ignorována. Nedivme se, že se v naší zemi demokracie drolí před očima, že se bortí. 

Stojí totiž na jedné noze, a do té dostává křeče. Přesným vyjádřením této jednonohosti je premiérovo prohlášení: „Nikdy neodstoupím, nikdy. Ať si to všichni zapamatují. Nikdy.“ Nevymyslíte výstižnější přiznání, že premiér je autoritář, nikoliv demokrat. Máme jednonohého premiéra.

Na druhou stranu si zkuste představit, třeba doma po kostele, jak některý z našich součas-ných ústavních činitelů, ne doslova, ale podle významu a smyslu ... vstane ze svého trůnu, odloží svůj plášť, zahalí se do žíněné suknice a sedne si do popela! To by byla krása! To by byla úroveň! Zbývá nám, bohužel, jen zbožné přání, přitom by to měl být demokratický standard. 

Co s tím můžeme dělat? Příště volit dvounohé demokraty. A nyní činit pokání sami: Otče náš, odpusť nám naše viny. Odpusť nám, i my jsme odpovědni ... 

Sestry a bratři, jsme v postním období, za pět týdnů budou Velikonoce.    

Princip třetí: Lid může zabloudit na zlou cestu, ale má možnost vrátit se na dobrou ces-tu. „Cesta lidu“ je biblickým vyjádřením toho, co dnes nazýváme „stavem společnosti“. Zjed-nodušeně bych řekl, že Bible je zpráva o tom, jak se pozná, že společnost je ve špatném sta-vu, a jak se pozná, že společnost je v dobrém stavu. Jonáš nás učí, že pro návrat na dobrou cestu jsou zásadní dvě věci: lidské pokání (míněno pokání lidu i vlády) a Boží smilování. 

I viděl Bůh, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. – A neučinil tak (Jon 3,10).

To, co zde nazývám třetím principem, je podle mého zcela zásadní – je to tresť, jádro biblilcké naděje. Možnost vrátit se na dobrou cestu lze nazvat i jinými jmény:

Je to darovaná možnost k obratu – na dobrou cestu se mohu dát já, který jsem činil zle, na dobrou cestu se může dát také lid, jenž podlehl zlým pokušením a zabloudil ve tmě svých temných pudů, svého primitivizmu, své rezignace na smysl. 

Je to svobodná možnost, protože já, jako jedinec, mám svobodu se rozhodnout, a protože lid, jako celek, může změnit kurz. 

Je to velkorysá možnost, protože bych mohl být po zásluze potrestán za to, co jsem učinil, stejně jako lid by mohl být po zásluze zavržen, jako lid, který nevyužil šanci, neobstál, zkla-mal. Ale nejsem trestán a lid není zavržen! Já tě neodsuzuji, říká Ježíš ženě hříšnici (J 8,11). 

Je to výzva – vstaň, jdi a zkus to jinak! Ženo, jdi a už nehřeš.   

Zásadní je však nejen tato z milosti darovaná možnost obratu, či odklonu od zlé cesty, či návratu na dobrou cestu – je možná lhostejné, jakých slov použijeme – ale též jeden, vlastně nenápadný aspekt této možnosti. Totiž to, čím je dáno, že cesta je dobrá nebo špatná. Kde je kritérium. Jak se to pozná.

Není to dáno námi. My lidé nejsme kritérium dobra a zla, my neurčujeme, co je dobré a co zlé. Je to určeno a dáno de externum, zvenčí. Věříme, že toto rozlišení je od Boha. To je srozumitelné v židovské i v křesťanské víře. Také je možné to otočit: Na otázku ateisty, kdo to je ten váš Bůh, bych klidně odpověděl, že to je ten (nebo to), kdo (nebo co) určuje, co je dobré a co zlé. Bůh je mravní kritérium, které působí de externam, zvenší, nezávisle na nás, dříve, než jsme tu byli. Bůh je transcendence! Věčná transcendence.

A navíc milující transcendence, která se smiluje i tentokrát. 

Pane, za pět týdnů budeme slavit Velikonoce. Prosíme tě, buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi. Neodvracej od nás svou tvář a zůstávej nám milostiv!

Amen