Mk 2, 18 ? 22 (Spor o půst)
Čtení: Iz 58,3-8
Sestry a bratři:
Nové víno, nové měchy, nová nesepraná látka? ´To nové´ je Kristus! Jak to?! ? A jak to, Kriste, že se tvoji učedníci nepostí! A jak to, Kriste, že jíš s hříšníky! A jak to, Kriste, že uzdravuješ v sobotu! Jak to, že nás Kriste tak dráždíš a vytáčíš?! Jednou tě pověsíme na dřevo?
Tak napadají Ježíše farizeové. Nejde ani tak o ně, vždyť historicky vzato to byli uznáníhodní náboženští učenci. Jde o to, z čeho plyne to jejich reptání, ta jízlivost, ta zloba, která se nezastaví před ničím, až Ježíše nakonec umlčí?
V evangeliu reprezentují farizeové zákonickou zbožnost, ´to staré´. Staré měchy, starý šat? Mohli bychom říci: farizeové, to je jenom židovská minulost, a jejich spor s Ježíšem, to je jen takový dobový kolorit. A ono se nás to vlastně ani moc netýká. My jsme Ježíše přijali, věříme v něho, jsme tak nějak na jeho straně. Tak o co tu vlastně jde!!...
Nebojím se říci, že se nás to týká a že jde o hodně! Zaměřme se nejprve na to staré. Řekněme rovnou, na to staré v nás:
To staré chce mít Boha podle svého. To staré chce vědět předem, jaký Bůh je. Odčítat mu ze rtů, co s námi zamýšlí a co pro nás připravil. A handrkovat se s ním o soukromé výhody a jak to myslel, když nám přichystal to a to nepohodlí nebo trápení. To staré mu chce mluvit do práce. Komentovat jeho projekt ? tohle Bože děláš moc pěkně, opravdu super, sám bych to neudělal líp! Ale tohle, to se ti teda zrovna dvakrát nepovedlo. Třeba to klíště, prosím tě, cos tím chtěl říct! Jsou s tím jen problémy, šeredné je to, fuj!
To staré v nás dává Bohu jenom čestnou funkci, za zásluhy, ale přitom už na něj nespoléhá. Svět a naše životy musíme přeci řídit sami, my, kdo na to máme vzdělání, výkonnost nebo fištróna. Bože, nezlob se, ale ty už jsi trochu vyšel z módy. Takhle už se to dávno nedělá. Nakonec, svět je náš majetek (dal jsi nám ho přeci, ne?) a život je nakonec to jediné, co máme ?.
´To staré´ v nás je vytvoření Boha k našemu obrazu, k tomu, aby se nám líbil a aby nám sloužil. Jako džin z lahve! To staré v nás je normální byznys ? když já tobě, ty mně taky. Když já ti budu podkuřovat, ty mě požehnáš. Když se já budu usmívat na sirotky a stařenky, ty si mě vezmeš po smrti k sobě. Ono v tom nebi, to je vlastně taky taková penze. A tak bych na to měl myslet už za mlada, a platit si nebeské penzijní připojištění, on jeden nikdy neví. Ne tvá vůle, ale moje vůle se staň. Nároky, pravidla, záruky, jistoty, obchod. Bůh jako cvrček v krabičce od sirek?
Představuji si sebe jako ten starý měch na víno, tu ztvrdlou, steřelou kůži, tu neschopnost se poddat, ustoupit, povolit. Tu nepokoru. Tu neochotu podívat se do zrcadla, na sebe skutečného, živého, odkázaného! Zcela odkázaného, ve všem! Představuji si ten hloupý vak! To ztvrdlé, okoralé srdce!
A nyní ´to nové´. To nové je Kristus! Kéž bychom Krista pustili dovnitř? trochu se sesedli, udělali vedle sebe místo, dali kus ze svého!
Ježíš vykládá nově židovský Zákon a otevírá cestu k záchraně člověka, cestu zatarasenou hříchem. Tedy nová etika a nová cesta k Bohu. Nová etika, to je ? jak Bůh chce abychom žili na světě a mezi lidmi. A nová cesta k Bohu to je ? jak Bůh sám sebe vydal smrti, aby nás před smrtí zachránil. To jsou Velikonoce ? ukřižování a vzkříšení!
Nová etika! Představte si Ježíše, jak učí zástupy na Galilejských pahorcích, jak překonává a prohlubuje stará Hospodinova pravidla života?
Člověče, nejenom že ´Nezabiješ!´, ale nenos v sobě zlost ke komukoliv. Nejenom že ´Nezcizoložíš!´, ale neživ v sobě sexuální chtivost k nikomu, s kým jsi nespojil svůj život v odpovědném svazku. Nejenom že nebudeš přísahat křivě. Nejenom že budeš milovat toho, kdo je tvým přítelem. Nejenom!
Skutky spravedlnosti nedělej proto, že dobré skutky se počítají, že tě druzí budou chválit nebo obdivovat. Dělej dobré věci pro ně samé, nikdo tě přitom nemusí vidět. Ani ty sám si moc nefandi ? jak jsi dobrý! A neukládej si poklady na zemi ? v majetku, penězích, to moc k ničemu není. Ptej se po tom, co je opravdu důležité, kde je ten pravý poklad člověka. A přitom pros Boha, hledej pravdu, buď si před Bohem vědom své ceny!
Pěkně náročné, což? To se snad ani nedá?
To je nová etika. A ta nová cesta k Bohu, kterou před námi Kristus otevírá? To je spása! Tenký a křehký můstek přes propast zpátky k Základu života, k Otci? Vlastně pravá svoboda a pravá naděje, něco, bez čeho nemůžeme žít, pokud bereme život vážně? nehledejme v tom ale velká patetická slova, nějaké abstraktní křesťanské formulace, kterým normální smrtelník moc nerozumí. Ne, je to něco, čemu může rozumět každý člověk, kdokoliv z nás:
Porozumíme ve chvíli, kdy si neumíme sami poradit se svou hříšností. Když nějak pochopíme, že na to sami nestačíme. Když vlastní slabost nebudeme brát jako selhání nebo důvod ke ztrátě sebeúcty. Tehdy poznáme svou pravou podstatu, paradoxně si začneme vážit sami sebe a získáme sílu, která hory přenáší. Najdeme odvahu přijmout pomoc!
Tehdy se nám otevře Boží spása ? v celé své velikosti a (současně) jednoduchosti, důstojnosti a úlevnosti. Cesta ven! Čerstvý vzduch! Odpuštění! Volnost pohybu, život! ? Tehdy nám to třeba celé dojde: proč Bůh právě v jednom Ježíši? proč kříž a smrt ? proč jedině Bůh sám může takto natvrdo, na vlastní kůži ten hřích vynulovat ? a co je to život ? že to je něco víc než jen těch pár let, kdy tady o tuhle pravdu bojujeme na zemi ? a co je to smrt ? že to je něco jiného, než to, co nastane pár dnů před naším pohřbem ?
Tak to je nová etika a nová možnost smíření mezi lidskou duší a Bohem, smíření přes propast odcizení! Všechno nám to zní nezvykle, možná jako ozvěna svatebního veselí, doléhající sem ze vzdáleného helénského světa, z Ježíšovy Palestiny. Se světem, který se valí kolem nás, se ta ozvěna moc nesnese.
Sestry a bratři, dokážeme se k tomu vůbec nějak postavit? Není to na nás moc náročné? Není to jen pro nějaké vybrané vyvolené? Pro nějaké schopné? Nadané? Je to ?kristovství? vůbec pro nás? Nejsme opravdu spíše ta děravá stará látka, ty staré měchy? Dokážeme se ještě nějak obnovovat, ještě nějak měnit?
Dovolím si vám na závěr nabídnout povzbudivý výklad toho podobenství o látce, záplatě, měších a vínu. A povídejme si o tom třeba cestou na tu svatbu, ke které nás Kristus opakovaně zve.
Kristus je ženich, který nás nezve pro formu, z povinnosti, ale protože nás zná, protože ví o naší skryté touze, protože rozumí našemu strachu a naší úzkosti. Myslím, že nás má v srdci. Myslím, že nám chce dát podíl na radosti.
Nebojme se jeho pozvání přijmout. Nebojme se to udělat ani jako dlouholetí křesťané, kteří přeci Bibli čtou, modlí se a vědí, kdo je jejich Pán. Tedy? nechme se pozvat a nechme se tím pozváním pohnout. Vezměme je osobně a vážně!
A tady je to povzbuzení, ta přejnost, ta láska k nám?. V tom, že Ženich nekádruje, nevybírá (ty můžeš, ale ty ne, ty jsi nějaký divný). Ženich zve na svatbu každého, do domu svého Otce. A přijmout pozvání ? to může udělat také každý. To je jenom na něm. Tady nejde o to, jaké má kdo schopnosti, nadání, inteligenci, majetek, školy, věk. Kristovo pozvání na svatbu je jedinečné právě v tom, že je nepodmíněné. Jsme pozvaní, ať jsme jací jsme? To, že pozvání každý nepřijme, je nabíledni. To už ale nevyčítejme hostiteli.
A jak je to s těmi novými šaty, které se nemusejí záplatovat? A s těmi novými měchy pro nové víno? Aby to šlo k sobě ? nové k novému. Rozumím tomu jako podobenství o vnitřní obnově lidského srdce? A lidské ?srdce? berme jako metaforu pro lidství, pro to, jak se vztahujeme k Bohu a k životu! Jsme-li na cestě na Kristovu svatbu, bude obnova probíhat! To je to povzbudivé! Nedokážu říci, nakolik je ta obnova živena mocí Kristovou a nakolik je živena naší snahou něco se sebou dělat. Obojí v ní asi hraje roli. Bez Krista by nebyla, bez naší otevřenosti také ne. Nejspíš to jde ruku v ruce.
Kristus nám ukazuje jiný pohled na svět (pravda, bláznivě nezvyklý). A my, jestliže jsme tímto pohledem zaujati a věříme v jeho správnost, začneme leccos dělat jinak. Takové přerovnání knihovny, uklizení dílny nebo kuchyně. Člověk se obnovuje! A když přichází ke dveřím domu, ve kterém se koná svatební hostina, je najednou oblečen v nových šatech. Apoštol Pavel tomu říká ?oblečen v Krista?. V ruce drží zbrusu nový měch, do kterého mu nalijí nové víno jako výslužku, aby mohl dát ochutnat i jinde, až se vrátí ze svatby domů?
Takže, slyšme bez obav v tomto podobenství evangelium o pozvání k obnově srdce! Dobrá zpráva je v tom, že ta srdeční obnova není jenom na nás. Sami, ze svých sil, se těžko měníme. Dobrá zpráva je i v tom, že pozvání k obnově srdce je pozváním k radosti! Na hostinu, na svatbu, ne k trýznivému postu. A jsme pozvaní takoví, jací jsme?
Jak to!!!!
Amen