Uložit kázání jako mp3.

Čtení:                   Římanům 14,12 – 23

Skutky 15,1 - 31

Sestry a bratři,

                jedním z kriterií pro život víry, který přijala reformace, k níž se jako evangelíci hlásíme, je praxe prvotní církve. Obvykle se přitom poukazuje na její chudobu a prostotu, na obětavost a vzájemnou solidaritu, které v ní panovaly, na její vyznavačství a misijní horlivost. Díváme se na ní jako na ideál, ke kterému máme směřovat. Nevím ale, jestli to tak reformátoři opravdu mysleli.

                Ideály mají jistě svojí hodnotu, motivují nás. Je s nimi ale také spojeno jedno veliké úskalí. Touha po nich nám často brání připustit si realitu a skutečně ji řešit. Děláme jakoby to, co být nemá, prostě nebylo, nebo to jenom zásadně odsoudíme, což nám brání se tím opravdu zabývat a hledat řešení.

                Myslím, že svědectví o prvotní církvi je důležitým kritériem, právě když nepřehlédneme, že ideální nebyla. Už v ní existovaly napětí a spory. Konflikty se jí nevyhnuly. A nebyly malé. Došlo k zásadní rozepři.

                Tomu se žádné lidské společenství nevyhne. Ani společenství víry. I do něho se promítá naše člověčenství. Nikdo z nás nezapře svůj původ. I ve své víře jsme ovlivněni tradicí, ve které jsme vyrostli. Naši víru utváří způsob, jakým jsme k ní došli. A snadno se pak stane, že jej s vírou zaměníme. Nedovedeme rozlišit mezi tím, co nám sice dobře posloužilo a mělo pro nás veliký význam, ale na čem víra není nutně závislá a není to její podstata. To se právě v prvotní církvi stalo.

                Křesťané z židů trvali na obřízce a na dodržování Mojžíšova zákona. Viděli v tom podmínku spásy. Rozumějme dobře – jim nebylo proti mysli, že by také lidé jiného původu mohli být součástí božího lidu. Nechtěli jim upírat spásu a boží milost. Přáli jim ji. Jenom samozřejmě předpokládali, že k nim nelze dojít jinak, než jak k nim dospěli oni. Že je pro ně ta tradice, ve které vyrostli, nutnou podmínkou. A je třeba říct, že to byla tradice biblická. Obřízka byla Bohem ustanoveným znamením jeho smlouvy. A sám Ježíš přece řekl, že nepřišel zákon zrušit ale naplnit. Není tedy divu, že obojí považovali za bezpodmínečnou součást víry.

                Jak jsem tu už jednou při výkladu Skutků říkal, bylo to pro ně asi totéž, jako je pro nás třeba křest, večeře Páně nebo znalost bible a desatera.

Dovedeme si bez toho víru představit? Je na to bezpodmínečně vázaná nebo není?

                Teprve když si položíme tuhle otázku, můžeme pochopit, jednak že ti tradicionalisté nebyli vůbec žádní zabednění tmáři, jednak že ta Pavlova svoboda byla opravdu něčím dodnes nevídaným a jednak o jak obrovský předěl se na tomto místě Skutků jedná.

                Svoboda, na které se apoštolský sněm nakonec usnesl, je tak závratná, až se jí člověk leká. Co potom z víry ještě zbude, jestliže nic  z toho není nutné? To celá ta biblická tradice, která pro nás tolik znamená, není k ničemu?! Člověka se zmocňuje panika, že o všechno přijde.

                Ale to je právě ono. Ty kategorické otázky, které nás napadají, jsou projevem naší paniky. Apoštolský sněm přece vůbec neřekl, že by ta biblická tradice byla k ničemu. On jenom zdůraznil, že to není podmínka spásy, že to není povinnost, kterou je třeba bezpodmínečně vyžadovat a plnit. A možná teprve, když nám to dojde, objevíme její skutečnou hodnotu.  Opravdu to není povinnost, ale je to veliká pomoc. Právě když si uvědomíme, že ji po nás nikdo nevyžaduje, že to není úkol, můžeme poznat, že je to dar, který nás může obohatit; můžeme opustit falešnou iluzi, jako bychom tím, že biblickou tradici přijímáme, sloužili my Bohu, a prohlédnout k tomu, že tak naopak Bůh slouží nám.

                To je hlavní smysl novozákonního důrazu na milost, který se pro apoštolský sněm stal rozhodujícím argumentem. Apoštol Petr ho uvádí jako zásadní důvod zmíněné svobody: „Věříme přece, že jsme stejně jako oni spaseni milostí Ježíše Krista.“ A totéž věříme i my, ale asi nedovedeme vždycky tak jasně a důsledně domyslet, jak přelomový význam to pro život víry má. Proto pro nás má pořád víc pachuť svazující povinnosti než svobodné vděčnosti a jsme v ní víc zaměření na sebe, než abychom jako obdarovaní spontánně rozdávali a sdíleli svou radost s druhými.

                Milost neznamená, že nic nemá cenu, ani to není prostor pro svévoli a libovůli, ale umožňuje, abychom nebyli zaměření sami na sebe a měli pochopení a ohled na druhé. Proto apoštolský sněm nakonec radí, aby se křesťané přece jen určitému jednání vyhýbali. Ani to ale nejsou minimální podmínky, které člověk musí splnit, aby měl před Bohem šanci. Smysl těch doporučení vyjde najevo, když budeme číst Pavlovy epištoly. Mnohokrát v nich zdůrazňuje, že je i v těchto věcech svoboden, protože ve skutečnosti žádné modly neexistují. Ale důležitější než vlastní svoboda je pro něho ohled na svědomí druhého. A proto i on radí některých věcí se zříct. Ne aby někoho nenaštval, ale aby nesvedl někoho, kdo ke stejné svobodě nedospěl, k něčemu, co by bylo v rozporu s jeho svědomím. Pro toho, kdo žije z boží milosti, není svoboda příležitostí k prosazování sebe sama, ale k službě bližnímu v důvěře, že se o vlastní spásu nemusí díky Bohu starat. Proto se mu ani vlastní svoboda nestane zákonem. I od ní může být svoboden ve prospěch druhých.

                Kromě tohoto naprosto ústředního svědectví, nabízí ale, bratři a sestry, vyprávění o apoštolském sněmu ještě něco ryze praktického. Autor Skutků totiž nepsal jednoduše reportáž o tom, jak se to tehdy stalo. Druhá kapitola listu Galatským naznačuje, že to ve skutečnosti asi zdaleka neproběhlo tak hladce, jak to líčí. Ale jemu nejspíš nešlo o historii. On myslí na budoucnost, na své čtenáře, na nás. Právě díky těm sporům, jimiž církev prošla, předkládá nám jakýsi vzorový itinerář, jak při nich postupovat, aby neskončily zle.

                Že se lidé, když jim na něčem opravdu záleží, neshodnou, to se stává. A není to žádná tragedie. Lze to řešit. Jenom asi ne tak, že se navzájem snažíme překřičet nebo přehlasovat. A také asi ne dnes oblíbenou frází, že má každý svoji pravdu. Jde-li o zásadní otázky, je taková mělká tolerance spíš projevem lhostejnosti, která vede jenom k odcizení. Každý si myslí své, rozhovor končí, není se vlastně o čem bavit a společenství se rozpadá. Komu o ně skutečně jde, ten při neshodě jedná jinak: předkládá záležitost nezávislé autoritě, aby rozhodla. A ta dotyčné přijme a vyslechne. Samozřejmě obě strany. Protože, jak říká kniha Přísloví: „Kdo při sporu mluví první, jeví se jako spravedlivý, pak přijde druhá strana a podrobí ho zkoušce.“ Dělat si úsudek jen z líčení jednoho je prostě pošetilost.

                Tohle dnes – alespoň v principu – přijímá a respektuje i světská justice. Teď ale přichází něco, co je pro víru specifické: Petr líčí svoji zkušenost s tím, jak pohané uvěřili a vidí v tom boží dílo, kterému se ani jako věřící nemohou vzpírat. To není vůbec samozřejmé. Například, když Ježíš v evangeliu uzdraví hluchoněmého, prohlásí to zbožní farizeové za projev spolčení s knížetem démonů. Víru lze pojímat různě. Buď jako posvěcení vlastních názorů, které člověku dovoluje, aby všechno, co je zpochybní, prohlašoval za ďábelské spiknutí. Nebo naopak jako pokoru, ve které si nedovolí mistrovat skutečnost, protože připouští, že může být dílem božím, i když ho vyvede z míry. Autor Skutků ukazuje jako nadějné a spravedlivé to druhé.

Samozřejmě, že to neznamená víru v osud nebo dějinnou nutnost, jakoby vše, co se stane, byla prostě vůle boží. Rozhodující je nakonec shoda s biblí. A asi jen tehdy, když nedáme pouze na svou zkušenost ani na zbožné dojmy, ale podrobujeme se kritériu, které stojí i nad námi, můžeme dospět k souhlasu všech.

                A potom je třeba to rozhodnutí jasně sepsat. Protože, když jde jen od úst k ústům, tak si ho každý chtě nechtě přizpůsobí. A jeho vyhlášení také nelze nechat na těch, kterým dá za pravdu, aby nevznikl dojem, že jenom dál prosazují sami sebe.

            Teprve když se tohle všechno naplní, lze asi se vší bázní napsat „Toto je rozhodnutí Ducha svatého i naše“. Pak si totiž Duchem svatým neposvěcujeme vlastní názory, ale respekt k pravidlům, které sebeprosazování brání a přispívají tak k pokoji a radosti. Amen.