Bohoslužby, 27. 4. 2014, V. Hrouda

Čtení: Ez 37,1-5

Kázání: Mt 28, 5-6

Milé sestry, milí bratři.

Základem kázání budou pátý a šestý verš z poslední, tedy osmadvacáté kapitoly evangelia podle Matouše.

Mt 28,5-6: Anděl řekl ženám: ´Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. Není zde; byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte se podívat na místo, kde ležel.

Otázka

V neděli večer, na Vzkříšení, mi zazvonil telefon: Pane faráři, potřeboval bych s vámi mluvit… Podle hlasu to byl muž, tak pětačtyřicátník, možná padesátník. Neznal jsem ho. Sešli jsme se hned v pondělí dopoledne, u mě v kanceláři…

Vstoupil robustní pán. Promluvil jasně, přitom zdvořile:

Pane faráři, děkuji vám, že jste si udělal čas. Já… jak bych to řekl… sleduju tyhle věci. Ke křesťanství mám sympatie… znám hodně křesťanů, kterých si vážím. Svět je něco uspořádaného. Věřím, že za tím řádem ´něco´ je… rozumíte, mi, že ano.

Pane faráři, včera jsem byl v kostele. Na Velikonoce chodím pravidelně, takže pašije znám. Politicky je to ohraný scénář, prostě… mocní zlikvidují nepohodlného rebela. Ježíše zabili, ovšem nedokázali ho umlčet. Jeho učení o lásce bylo silnější než jeho smrt. Evangelium se začalo šířit do celého světa.

Takhle to dokážu pochopit – v tomhle smyslu Ježíš opravdu přežil svou smrt. Ale jenom (!) v tomhle smyslu. Vstal z mrtvých pouze symbolicky, v podobě ideálů, které hlásal. Jako člověk však umřel normálně. Ježíš byl smrtelník, jako já nebo vy. Víte, já jsem lékař. Když se srdce zastaví, tak není okysličován mozek. Mozek odumře, to je nevratné. Není možné, aby se mrtvý vrátil do života.

Pane faráři, povězte mi… berete tohle v úvahu? A mluvte prosím za křesťany… já vím, že bohoslužba je něco jiného než přednáška z anatomie, ale přeci jen, jakýsi respekt k faktům by měl být i ve víře. Nebo ne? Jsem toho plný, po tom včerejšku…

Kázání v kostele bylo působivé, ale bylo o tom, že Kristus vstal z mrtvých, že ho Bůh vzkřísil, že hrob byl prázdný! Je mi jasné, že se to u vás nebere jen jako metafora, jako mýtus nebo nadčasovost Ježíšova učení. Kazatel v kostele to řekl jasně: Vzkříšení Kristovo je základ víry, s tím stojí a padá všechno, čemu jako křesťané věříme!

No, a přes tohle se já nedostanu. Proto jsem přišel za vámi… tak jako vy jdete k lékaři, když vás bolí noha, tak já jdu k vám, když nerozumím dogmatům. Pomozte mi s tím!

Pokus o odpověď

TAK! Řeč toho muže se mi líbila. Není tak časté, aby se zralý člověk přiznal, že něčemu nerozumí, že mu něco uniká, nebo dokonce že se v něčem mýlí. Měl jsem potřebu ho ocenit: Pane doktore, moc si vážím toho, že si kladete otázky a že jste se přišel zeptat. Beru to velmi vážně. Přesto, dovolte abych celou věc nejprve odlehčil: Nechcete po mě, doufám, abych vám vysvětlil, jak je možné to, co možné není?

Nevím, jaká je vaše specializace v medicíně… nejste náhodou anesteziolog? Resuscitovat mrtvého opravdu nejde. Vzkříšení ale není resuscitace! Tím začnu svůj pokus o odpověď. Vaše otázka zní: Jak rozumět Ježíšovu vzkříšení… říkám to správně?

Zabořil jsem se o něco více do křesla. Potřeboval jsem pár vteřin času, abych si utřídil myšlenky. Zdálo se, že to chápe, nepůsobil dojmem nervózního nedočkavce. Pane doktore, řekl jsem po chvíli… zkusím vám dát tři odpovědi. Nepřeceňujte je a neberte mě prosím za slovo… jsou to jen moje osobní pokusy, jaksi autorské. 

První odpověď by mohla být taková: Vzkříšení je prostě div!

Nikdo neví, jak vzkříšení proběhlo. Nikdo u toho nebyl. Evangelijní svědkové svědčí pouze o následných projevech vzkříšení – o prázdném hrobu, o plátnech, o rozhovoru s anděly, o setkání s živým Ježíšem.

Takže, (chtě-nechtě) se musíme smířit s tím, že nevíme, dokonce že to nikdo neví a už nikdy vědět nebude. Je to mystérium, neboli tajemství. Je asi příznačné a důležité, že základem víry je Mystérium, tedy věc neprokazatelná, definitivně nepoznatelná a nepochopitelná, dokonce racionálně nepřijatelná.

To znamená, že církev staví do centra víry DIV! Světe, div se! Není to ale slabina víry?… můžete namítnout. Každý přeci může takovou víru napadnout: Stavíte na něčem, co nelze prokázat!

Domnívám se, že to není slabina. Naopak, je to silná stránka víry!

Důvod je prostý. Div v základu, to je memento, tedy cosi, na co máme pamatovat především! Tenhle div, div vzkříšení, ať nám stále připomíná, co je první a co druhé... Nezapomínej člověče, že první je Bůh, tedy DIV sám! Mystérium, před kterým musím užasnout, protože si ho nemůžu přivlastnit svým poznáním. Až druhý jsem já, člověk. Kolik lidí se však na tomhle pořadí zasekne… protože nechtějí být ´druzí´. 

Div je divem proto, že je nepochopitelný. Nelze pochopit, jak je možné, že se stalo nemožné. Přesto se pořád ptáme… jak se to mohlo stát, jak mohl obživnout! Pořád se tak vlastně škrábeme na první místo… na místo, které nám není určeno a na kterém z podstaty stát nemůžeme. Jsme pošetilí, když se snažíme ošálit princip. Svět nejde obrátit na ruby!

Tajemství má zůstat tajemstvím, má to svůj důvod.

Abychom vzkříšení mohli přijmout, musíme na to od lesa… vlastně od hrobu.

Takže druhá odpověď: Vzkříšení je východ z hrobu!

O hrobu, kam uložili Ježíšovo mrtvé tělo, se v evangeliích píše hodně. Na rozdíl od vzkříšení. To má určitě nějaký význam. Prázdný hrob je silný symbol vzkříšení. Avšak… nejdřív je třeba přečíst šifru, najít kód, dobře se na ten hrob podívat…

Pane doktore, zkuste si tu scénu představit. Je nedělní ráno a vychází slunce. Tak to líčí Marek (Mk 16,2). Světlo se rychle posouvá po skalní stěně. Tři ženy, celé udýchané, jdou ke hrobu, vytesanému do skály (Mk 15,46). Přišly pomazat Ježíšovo mrtvé tělo… vonnými mastmi (Mk 16,1), nabalzamovat ho. Cestou přemýšlejí, jak se do hrobu dostanou, vždyť vchod je uzavřený velikým kamenem (Mk 16,4a). K jejich překvapení je však kámen odvalený (Mk 16,4b). Co je asi první napadlo, co myslíte?

Sláva, vstup je volný! Můžeme dovnitř!

Tady je ta šifra ke vzkříšení, domnívám se. Hned nás napadne: odvalený kámen, to je volný vchod, vstup… a už u vstupu zůstaneme. Otevřený vchod probouzí zvědavost (Je mrtvý na svém místě?). Otevřený vchod dráždí naši senzacechtivost (Třeba opravdu obživnul a já jsem první, kdo to vidí!). Otevřený vchod vyvolává strach (Já tam nejdu, jdi první ty!). Vstup do hrobek všeho druhu asociuje lidskou touhu zmocnit se i těch nejsvatějších tajemství, vlézt všude, tak říkajíc!

Pro ty ženy se hrob otevřel dovnitř. I nás ten kámen soustředí jenom na vstup, nedáme-li si pozor. Zatoužíme jít se podívat, co se to tam opravdu stalo. Chtěli bychom vidět vzkříšení jaksi ´in natura´. Sáhnout si na ně (na Něho, na Jeho rány), jinak neuvěříme (J 20,25b)!

Ano, odvalený kámen otevírá hrob… ale otevírá ho ven! Najednou je cesta z hrobu volná. Z místa smrti lze vyjít do prostoru života, ozářeného sluncem. Ano, tam ležel mrtvý Bůh (to je přeci hrůza, když to domyslíte), ale už neleží, vyšel!

Do třetice bych odpověděl takto: Vzkříšení je Vzkříšený!

Pane doktore, určitě jste někde slyšel citovat Kristovo slovo: ´Já jsem vzkříšení a život!´ (J 11,25) Hodně se to používá při pohřbech. Ježíš říká, že on sám je vzkříšení!

Jde o Vzkříšeného! Jde o setkání se Vzkříšeným.

Vždyť je to nasnadě. Příklad: Chci-li porozumět smyslu otcovství, promluvím si o tom s nějakým taťkou. Je to lepší, než zkoumat, jak mohlo k jeho otcovství dojít. Nebo… chci-li porozumět  smyslu exulantství, promluvím si o tom s někým, kdo emigroval a žil v exilu. A tak dále… Stejně tak, chci-li porozumět smyslu vzkříšení, promluvím si o tom se Vzkříšeným. To zní rozumě, nemám pravdu?

Proto se nejspíš na konci evangelií pořád někdo potkává s živým Ježíšem.

Vidím na vás, že už vám to zase nesedí… Nejsme zpátky na začátku? Jak se mohli potkávat s někým, kdo zemřel? S obživlou mrtvolou…

Jak říkám, promluvte si o tom s ním! On je vzkříšení. On je Vzkříšený. On tedy žije. Já v tuto chvíli končím s vysvětlováním, stejně se jen chabě snažím mluvit za něho, což je lehce trapné… zkusím vás ještě navést, jak na to, jak si s ním  promluvit… a pak skočím!

Chci-li s někým mluvit, musím ho nejdřív najít. Na Googlu těžko. Tak kde asi – hle, otázka pro váš rozum…

Chci-li s někým mluvit, musím přemýšlet, jakou řečí mluví. Tohle vám bude blízké, jste doktor, léčíte, tzn., že musíte lidi hodně poslouchat, je to tak? Nejde přeci zdaleka jenom o to, co říkají jeho ústa…

S tím souvisí další věc: Chci-li s někým mluvit, chci-li se s ním dorozumět (to je lepší výraz), nestačí mi rozum, slova a informace. Vzpomeňte na ty ženy u hrobu… tam šlo více o jejich strach, úžas, radost, než o slova. Moc se tam toho nenamluvilo…   

Promluvte si se Vzkříšeným. Kde ho hledat, na to přijdete. Jak s ním mluvit… nespoléhejte jenom na rozum, otevřete svoje srdce, to se dorozumívá dobře. Přeji pěkný pokec!

Ten muž (ten pan doktor) uměl poslouchat. Celou dobu mě nepřerušil, nejspíš to byl dobrý doktor. Poděkoval mi a zvedl se k odchodu: Děkuji vám pane faráři. Zapamatoval jsem si vaše odpovědi: Vzkříšení je prostě div! Vzkříšení je východ z hrobu! Vzkříšení je Vzkříšený! Zkusím ho vyhledat…

S Pánem Bohem