Čtení: 1.Královská 19,1 ? 18
Text: 1.Královská 3,3 - 15
Je to trochu jako v pohádce, bratři a sestry: Přej si, co chceš, a já ti to dám. Nejsou tu sice ta klasická tři přání, ale ani to jedno by nebylo špatné. Jen kdybychom je mohli vyslovit!
My to ale vlastně, sestry a bratři, děláme. Dennodenně. Co jiného jsou naše sny? Čím jiným se řídí naše každodenní rozhodování a usilování? Za čím jiným jdeme? A podle čeho jiného hodnotíme, zda pro nás to či ono je nebo bylo dobré?
Každý sníme svůj sen a jemu odpovídá i naše přání. A když na nás dolehne odpovědnost, jenom se ujasní. Váha situace nás přiměje projevit to, co pokládáme za nejpodstatnější.
Každý z nás samozřejmě nebyl ustanoven králem, ale v té zděděné odpovědnosti se přece jen všichni ocitáme. Vstupujeme do role svých rodičů. Někomu to dochází, když zakládá rodinu, někomu, když se mu narodí děti, někomu, když rodiče umřou.
Nedávno mi jeden doktor vyprávěl, jaké to je, když je člověk najednou tím nejstarším z celé široké rodiny. Najednou není nikdo jiný, kdo by mohl připomenout, jak a co se kdy stalo, o co vlastně šlo a co se přitom vyjevilo. Jsou věci, které jsou teď jen a jen na něm. Má odpovědnost, kterou nejde nechat na nikom jiném. Je-li jaká paměť rodu, historická zkušenost a rodová tradice, přebírá najednou člověk chtě nechtě její žezlo. Ti, kdo k němu patří, jsou mu teď svěřeni. Určitou odpovědnost za jejich směřování za něj teď nikdo nemůže převzít. A nikdo se v takovém momentě člověka neptá, jestli se na to cítí, jestli si připadá dostatečně zralý a hotový, jestli na to má.
To si pak jeden uvědomí jaká je to síla a jaký je to vlastně dar, pokud byl život jeho rodičů poctivým zápasem o odpovědnost. V té vlastní nejistotě začne tušit nezajištěnost cesty svých rodičů. Uvědomí si, že pluli na stejně vratké lodi, na jakou teď vstoupil on. A pokud ta plavba vůbec udržela směr, pak to není ani tak jejich zásluha, ale spíš div a dar, ano milost. Už nemusí zápasit se vzorem, může pocítit solidární vděčnost. A zároveň bázeň.
Je to obrovská deviza víry, že si pak člověk svoji nezralost a nedostatečnost může otevřeně přiznat, že má komu a před kým o ní říct, aniž by musel vážit, zda někoho znejistí, zatíží nebo naplní obavami, aniž by musel domýšlet, jakou reakci ta přiznaná nejistota vyvolá. Kdo s Bohem počítá a může s ním mluvit, ten nemusí svoji odpovědnost přenášet na druhé a utíkat před ní, ale nemusí kvůli ní ani živit a pracně držet iluzi své všehoschopnosti.
Nemusíme předstírat, že jsme silní, stateční a svébytní, ani se zase propadat do černého zoufalství, když narazíme na svoje meze. Pro víru všechno nekončí jenom u toho, zda na něco sama má. Kdo ví o Bohu, ten ví, že i naše bezmoc může být prostorem pro boží moc, že se i v naší slabosti může projevit jeho síla. Proto si může svou bezradnost přiznat a přitom před odpovědností neuhnout. Ví, že má smysl za sebe prosit, že je tu nabídka, že se mu může dostat i toho, co sám postrádá.
Ale co to je? Zdraví? Čas? Prostředky? Odstranění překážek a protivníků, kteří budou neustále všechno komplikovat, kteří ho budou ohrožovat?
Dej tedy služebníku svému srdce rozumné... taková je odpověď Šalomouna, taková je odpověď bible, takovou volbu potvrzuje i Bůh dokonce jako základ všech dalších darů - bohatství, slávy, stálosti.
?Srdce - srdce rozumné? ? tímhle termínem bible překonává porcování člověka, které je vlastní mnoha filosofickým směrům a náboženstvím a neustále se vnucuje i do našeho myšlení: porcování na tělo a na duši, na to co je spíš dílem naší přirozenosti a co spíš dílem kultury, na cit a rozum, na svědomí a na pudy.
Bible vidí člověka jako nedílný celek, který vychází z jednoho středu, ve kterém se všechno integruje. Srdce to je jakési jádro, hlubinná centrála, ve které se stýká všechno, co v člověku pracuje, průsečík různých faktorů, ve kterém se rodí jedno každé hnutí člověka, ať myšlení či jednání. A cesta k naší ryzosti a pravosti nevede skrze rozštěpení člověka, které postaví proti sobě různé jeho stránky, nějakou vyzdvihne a jinou popře. Záleží právě na charakteru toho svorníku.
Kralický překlad ?srdce rozumné? na tu integraci poukazuje. Rozum a vzdělání sami o sobě nestačí, nejsou zárukou ani moudrosti, ani lidskosti. Rozum mimo ten svorník, ve kterém je propojen se svědomím a citem, ve kterém nelze pominout výzvu odpovědnosti, kterou nás oslovuje naše sdílené lidství, může dovést k dokonalosti jenom naprostou zrůdnost, jak dokazuje třeba bezchybně přesný systém transportů do nacistických likvidačních táborů nebo šíleně geniální plány teroristů.
Rozum sám o sobě nestačí. To ovšem neznamená, že bychom rozumem a vzděláním pohrdali. Proti náboženskému fanatismu hájíme zdravý rozum, vážíme si rozumu. Tváří v tvář těm, kdo o něj byli připraveni, si uvědomujeme, jak podstatný pro nás dar rozumu je. Nepohrdáme jím a s Komenským zpíváme: "Dar rozumu zdravého, když nám ráčils dáti, pomoz ho ke cti tvého jména užívati". O to právě jde, o rozum napojený na tu odpovědnost, která nás přesahuje.
Ono totiž ani srdce samo o sobě ještě nestačí. Autenticita, upřímnost, niternost nejsou o nic větší zárukou dobrého než náš intelekt. Pohádku o člověku s dobrým srdcem, o dobrém lidském jádru vážně nabourala právě moderní doba. Zkušenost s režimy, jimž slovo ?člověk? znělo hrdě nebo mluvili dokonce o nadčlověku, stejně jako každodenní zprávy ukazují, že výsledkem lidské samostatnosti a emancipace není větší milosrdenství a spravedlnost, že z ní jde spíš strach.
Ježíš sám není idealistou humanistického typu. Varuje nás před vlastním srdcem. Na otázku: "Unde malum?" - odkud se bere v Božím stvoření zlo -, odpovídá: Ze srdce lidského vycházejí zlá myšlení, vraždy, smilstva, křivá svědectví, rouhání." A podobně prorok Jeremiáš píše: "Nejlstivější je srdce lidské a nejpřevrácenější, kdo porozumí jemu?" Víra v lidskou dospělost a uvědomělost není dost reálná. Řešení není jen ve vyváženosti všech složek v člověku, třeba rozumu a citu. Problém je hlubší.
Martin Luther, když se snaží objasnit pojem hříchu, používá známý a výstižný obraz: každý člověk se rodí s vrozenou srdeční vadou - má srdce zkřivené, zatočené, svinuté do sebe - "cor incurvatur in se" - jako šnek do sebe zakroucené. Teprve v setkání s Bohem, se svou původností a se svou pokojnou budoucností, teprve v setkání s láskou Kristovou, v důvěře a napojenosti na ní, se začíná pomalu napřimovat, narovnávat, zbavovat se své ustrašené zahleděnosti do sebe a žít v otevřenosti Bohu a svým blízkým.
A právě nezbytnost této napojenosti a otevřenosti zdůrazňuje ekumenický překlad. V něm ta prosba zní: Dej svému služebníku srdce vnímavé. Moudrost srdce to není naše vlastnost, náš statek, se kterým bychom se mohli uzavřít s pocitem, že už nic víc nepotřebujeme, že jsme hotoví. Rodí se právě v rozhovoru, ve kterém si uvědomujeme, že si nevystačíme sami.
Rozumné je srdce vnímavé - otevřené, citlivé a pozorné k tomu, co není z nás, pozorné k Božímu oslovení v nouzi a naléhavosti druhých, ve výzvě přítomné chvíle. V tom je věrnost, ale také privilegium a dar věřících lidí, že v konkrétních životních situacích nejsou hned sami samozřejmě se vším hotovi, že mají potřebu se ptát, že se snaží porozumět a vnímat Boží přínos, jeho vůli, nerozhodovat se jenom ze sebe nebo z ducha doby.
Kdybyste, bratři a sestry, četli Šalomounovu prosbu v hebrejském originále, zjistíte, že v ní jde právě o slyšení. Dej svému služebníku slyšící srdce; srdce, které dovede naslouchat, to je doslovný překlad. A naslouchat to není jen tak, to vyžaduje trpělivost, pozornost, soustředění, ztišení. To člověk nesmí být plný jenom sám sebe - svých záměrů, přání a představ, nesmí být ohlušen jenom tím nejhlasitějším.
???.. četl na začátku příběh o Eliášovi na Chorébu, jak je svědkem nejprve vichru, který tříští skály, pak zemětřesení a po něm hukotu ohně, ale po každé slyší " Ale nebyl v tom Hospodin" Až se nakonec ozve hlas tichý a pevný, ve kterém k němu teprve Hospodin promluví. A odhalí mu, že je všechno trochu jinak, než to viděl, že má smysl i to, co mu připadalo marné.
Zaslechnout v halasu hlasů - zbožných, bezbožných i těch, které se ozývají v našem nitru - ten tichý hlas, který vždycky neodpovídá našemu přání, ani naší zhrzené náboženské horlivosti a touze po radikálním řešení ? to je to nejdůležitější, zač je třeba prosit. A kdo o to prosí, ten si může být jako Šalomoun jist, že bude vyslyšen: zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. Amen.