Bohoslužby, 26.4.2015, V. Hrouda

Uložit kázání jako mp3.

Čtení: Ž 73, 1-12

Kázání: Ez 33,10-11, 17-20                

Milé sestry, milí bratři.

V knize Ezechiel, ve třicátétřetí kapitole, čteme, co říká Ezechielovi Hospodin (verše 10-11 a 17-20):

„Ty, lidský synu, slyš. Řekni izraelskému domu: Toto říkáváte: ´Lpí na nás naše nevěrnosti a naše hříchy a my pro ně shnijeme. Jak budeme moci žít?´ Řekni jim: Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, nechci, aby svévolník zemřel, ale aby se odvrátil od své cesty a byl živ. Odvraťte se, odvraťte se od svých zlých cest! Proč byste měli zemřít, dome izraelský?“

Synové tvého lidu říkají: ´Panovníkova cesta není správná.´ Nejsou však správné jejich cesty. Odvrátí-li se spravedlivý od své spravedlnosti a dopustí se bezpráví, zemře pro ně. A odvrátí-li se svévolník od svévole a bude jednat podle práva a spravedlnosti, díky tomu bude žít. Vy však říkáte: ´Panovníkova cesta není správná.´ Každého z vás, dome izraelský, budu soudit podle jeho cest!“

Můžeme být jiní, než jsme? Mohu být jiný, než jsem?

Po takové otázce se možná někomu otevírá kudla v kapse. Samozřejmě, že ne. A vůbec, co je to za otázku! Nechci být jiný. Jsem to já a jsem se sebou docela spokojený. To mě chcete předělávat? Dělat ze mě někoho jiného? Chcete mě vylepšovat, nějak vyhlazovat, obrušovat, zakulacovat hrany, nasadit mi umělý úsměv? Nebo mě chcete unifikovat, abych byl stejný jako nějaký vámi vymyšlený prototyp člověka? Vy snad víte, jaký má člověk být? Na co si to hrajete! Nejste nějací vyplachovači mozků? Sektička – pojď mezi nás, uděláme z tebe správného člověka...

Tou otázkou si pomáhám, ale vyprovokoval mě k ní Ezechiel: Mohu být jiný, než jsem? Pojďme zkusit, kam nás ta otázka dovede.   

Svévole

Četli jsme: A odvrátí-li se svévolník od svévole a bude jednat podle práva a spravedlnosti, díky tomu bude žít (Ez 33,19).

Svévolník. To je zvláštní slovo. Líbí se mi. Je to slovo, které ´mluví´, které samo říká, co znamená. Své-vole. Své-volník. To je ten, kdo jedná výhradně podle své vůle. Neřídí se Boží vůlí, ať nechodím kolem horké kaše. Svévolníky a svévolí se to v Bibli jen hemží, přesněji řečeno ve Starém zákoně, v Novém zákoně se svévolníci nevyskytují. Svévole je starozákonní termín, najdeme jej hlavně v Žalmech a v Příslovích.

Pokud by se to svévovolí hemžilo jen v Bibli, tak by to bylo ještě dobré. Horší je, že se to svévolí hemží v lidech, v životě a ve světě. Teď a tady. Svévole vzkvéta, pučí, leze z děr, je všude, kam se podíváte. Máme ji pod nohama, ve vlasech, v uších, svědí, lehtá, drbu se... parazit, roztoč - zákožka svévolná. I já teď kážu dost svévolně.

Tak počkat! V tomhle se nejspíš nikdo nevyzná. Slova jsou hravá, rozutečou se, blbnou, vymýšlejí hlouposti a ráda lelkují. Slova si jen tak tančí a jsou lehkomyslná. Vybafnou na nás, abychom se lekli.

Říkám si, ještě že to ta slova umějí, jinak bychom se v té vážnosti buď unudili nebo vzájemně požrali. Je čas tančit... avšak je také čas tančení zanechat, řekl bych.

A hned po tanci, jen co dosedneme... ještě se zrychleným dechem a tlukoucím srdcem, s tepem 150, v tom chladnoucím rozžhavení šíleného tance... je ta pravá chvíle poslouchat, co slova říkají. Poslouchat jejich skutečné významy. Obsahy víry a obsahy Hlubiny. Se vší hravostí a nevážností, které jsme schopni.

Schody do sklepa

Třeba takto: Půjdeme po schodech. Dolů, protože v kostele jde o Hlubinu. Až dojdeme do sklepa, pokusím se odpovědět na tu otázku z úvodu – Mohu být jiný, než jsem?

Pozor na nohy, PRVNÍ SCHOD: Je skvělé, že jsme teď v kostele. Klidně se za to pochvalme a mějme se za to rádi, děláme dobře. Jít do kostela není ´to nejmenší, co může člověk udělat´, naopak, je to velká věc! Nehrbme se pořád, nechtějme být menší a menší. Jsme hrdý Boží zástup.

Chceme Hospodina zástupů poslouchat, slyšet jeho vůli. Podívejte se (skrz zdi) do domů na Tyršově, na Mendlově, v Maršovicích, na Blažkově. Pro kolik lidí je Bůh nudný program, na neděli.

Opatrně, DRUHÝ SCHOD: Svévole. To zní tak bigotně a pánbíčkářsky. Může tohle někoho oslovit? Člověku hned naskočí – to zase dělám něco špatně, pryč odsud, z kostela. Jsou dvě možnosti – buď mi farář bude hlavu mýt, nebo po mně bude chtít, abych si na ni sypal popel. Když už, tak nejdřív sypat a potom mýt (ať nemusím hned po kostele do sprchy)... každopádně tuhle kostelní hygienu nemusím! To je lepší zůstat doma a špinavý.

No, vyčkejte na další schody, snad vás přesvědčím, že Ezechiel nemá s bigotností a pánbíčkářstvím společného ani zbla... prostě nic. Je to syrový, neefektní, nekýčovitý, až děsivě pravdivý Boží svědek.

Ááá, dobré, jsme na TŘETÍM SCHODĚ: Měl jsem včera svévolné nutkání. Takové obsedantní vrtění... totiž zapátrat v realitě života a oživit kázání dvěma, třemi příklady lidské svévole. Nabídnout vám něco zvlášť odporného, aby kázání bylo jako ze života.

Příkladů mě napadlo deset, z toho tři z vlaku. A pak jsem si vzpomněl na jednoho jáhna, který (nejspíš nevědomky) uvízl v takovém zábavném stereotypu. Všechna jeho kázání začínají nějakou variací na větu: Představte si, co se mi dneska stalo. Jedu si takhle poránu do kostela a potkám stařenku...

Takže dneska příhoda ze života nebude.

ČTVRTÝ SCHOD, tady už se raději držte: Ty, lidský synu, slyš!, říká Hospodin Ezechielovi. Jen se poslouchejte, co říkáte: ´Lpí na nás naše nevěrnosti a naše hříchy a my pro ně shnijeme. Jak budeme moci žít?´ (Ez 33, 10)

Je třeba zbystřit. Vtípky na chvíli stranou, vážnost je na místě. Už to chce jemnější rozlišení. Hlídat si významy slov, jak říká Jan Heller, moudrý starozákoník.

Každá mince má dvě strany. Jedna strana mince – to je svou svévoli uvidět a přiznat. To je postoj židovské a potažmo křesťanské víry.

Druhá strana mince – to je svou svévoli neobrátit proti sobě. Nezasypat se tím popelem, nezaprášit si plíce, kterými proudí duch. Připomínám, co nám připomíná Hospodin: Nebrečte mi tu pořád, jak jste hříšní, jak shnijete ve svém hříchu, jak nemůžete žít, protože jste zavalení svou vinou. Nenechte se svým hříchem požrat, ukouzsat, utrápit.

Inu, dvě strany jedné mince - rychle na pátý schod, ať nezapomenu, co chci říct!

Tady už je hůř vidět, jsme už dost hluboko. PÁTÝ SCHOD, opatrně: Jasná odpověď ukrytá kdesi uprostřed hutného, těžko čitelného Ezechielova textu. Kdo by si dával práci a četl ta malinká písmenka, prodíral se dlouhými pasážemi o modlářství, o Božím hněvu, o soudech nad všelijakými pronárody. Je to všechno tak staré, divné a kruté.

Jenomže když si tu práci dáme, najdeme poklady, naprosté perly Božího slova. Ezechiel 33,11: Nechci, aby svévolník zemřel, ale aby se odvrátil od své cesty a byl živ. Odvraťte se, odvraťte se od svých zlých cest! Proč byste měli zemřít, dome izraelský?“

Proč byste měli zemřít! Jakože jsem živ – říká Bůh, takže to myslí hodně vážně. Tak žijte! Žijte! Žijte! Ano jste vinni, jste poleptáni hříchem, jednáte svévolně, ale já slyším, že to víte! Já slyším, že to vyznáváte! Já slyším, že to chcete napravit. Já slyším, že se chcete odvrátit od svých zlých cest!

Jestli dobře rozumím Ezechielovi, tak právě tohle je to, oč tu běží!

ŠESTÝ SCHOD. Světla přibývá, místo aby ho ubývalo. Jde zevnitř, z Hlubiny toho sklepení. Není to podsvětí ani hrob, je to hlubina života. Tady asi ten sestup skončím. Šest schodů, to není moc biblické číslo. No a co?

Odvrátí-li se svévolník od svévole a bude jednat podle práva a spravedlnosti, díky tomu bude žít (Ez 33,19). Svévole není záležitost uzavřená. Není to cejch. Klec nespadla. Svévole není popravčí špalek.

Naopak – svévole je záležitost otevřená. Klec s otevřenými dvířky, jen mít odvahu vyletět ven! Odvraťte se a vyleťte! Na vzduch, na slunce, k životu. Ke svobodě letu. Ke svobodě tance. Ke svobodě ne-vážnosti. Odvraťte se od svých zlých cest. Jako že jsem živ, říká Hospodin! 

Teologie nápravy

Tak se od svévole dostávám k TEOLOGII NÁPRAVY. Ten termín jsem si vymyslel. Pokud vím, tak žádný slovutný teolog zatím teologii nápravy nezformuloval... přitom je to docela jednoduché. Nějak takto?:

Bohu nejde o to nachytat hříšníky při hříchu a pak je potrestat. Jde mu o to, aby hříšníci poznali (a vyznali) svůj hřích a pak se odvrátili od zlé cesty. Žít méně své-volně a více Boho-volně. Být méně své-volníkem a více Boho-volníkem, žít podle Boží vůle a přijímat ji, v dobrém i ve zlém. Buď vůle tvá, modlíme se. Žít úplně bez svévole asi nedokážeme, tak alepoň trochu, jak se dá. Snažit se. Zkoušet to a opakovat neúspěšné pokusy.

TEOLOGIE NÁPRAVY je nadějná, až nepředstavitelně nadějná. Hříšníci žasnou. Ti, kdo jsou bez hříchu, respektive ti, kdo si o sobě myslí, že jsou bez hříchu... ti netuší, o čem je řeč. Ta naděje je opřená o základní pravdu o nás samých - je to naděje přiznané svévole.

TEOLOGIE NÁPRAVY je teologie možné změny. Je to teologie cesty. Ano, cesta je riziko. No a co?

TEOLOGIE NÁPRAVY je teologie výzvy ke svobodě, nikoliv teologie rigidní danosti, fatalizmu a pasivní předurčenosti.

TEOLOGIE NÁPRAVY je jeden možný výklad Staré smlouvy, kterou uzavřel kdysi dávno Bůh s člověkem (ze své milosti). 

TEOLOGIE NÁPRAVY. Chcete její novozákonní formulaci? Tu je (J 8,11): Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“.

Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš! Kamenování ženy cizoložnice. Kdo z vás je bez hříchu, hoď po ní kamenem. Všichni hřeší, více či méně viditelně, a Ježíš to ví. Neodsoudí tu ženu-nás, ale otevírá před tou ženou-námi nový život. Cestu nápravy!

Mohu být jiný, než jsem? (odpověď)

Ptal jsem se v úvodu (řečnicky), jestli mohu být jiný, než jsem. Jak v závěru (řečnicky) odpovím? Odpovím podle očekávání, že nemohu. Nemohu být jiný, než jsem. Hřích mě bude pořád svědit a já se budu pořád drbat. Nemohu být jiný, než jsem, ale mohu jít po jiné cestě, než jdu. Jdi a už nehřeš! Mohu se snažit. Mohu se snažit proměňovat hřích. Nikoliv ve svou čistotu, ale ve svou nápravu.

Jedu si takhle poránu autem do kostela a potkám stařenku. Zmáčknu spínač a elektrický motorek za mne sroluje okénko. Kampak, kampak, panáčku, snad ne do kostela? Ale to víte, paňmámo, do kostela...

To bylo ze života, tak aspoň tak!

Amen