čtení: Matouš 5,21 ? 26
text: Genesis 32,1 ? 22
Znáte, sestry a bratři, tu úlevu, když se podaří nějaké napětí vyřešit a vy se můžete se svým protivníkem rozejít v dobrém? To je jakoby se životě rozednilo. Konečně vás nikdo nepronásleduje! Nikdo vám nešlape na paty. Ta situace, kdy jste byli pod stálým tlakem jeho zlých nároků a ve stálém střehu před jeho úskoky, je pryč. Rozžehnali jste se v pokoji a můžete konečně svobodně vykročit svou vlastní cestou. Je to skutečně jak nový den.
Jenomže ani tehdy potíže a tíseň nekončí. V jedné písničce mládeže se zpívá ?hříchy tvý tě jednou doženou?. Právě tehdy, když člověk vykročí svou cestou, čeká ho setkání s tím, co na té své cestě sám natropil. V případě Jákobově setkání s bratrem, kterého podvedl, s jeho hněvem, který sám zapříčinil.
A nebude to vůbec setkání lehké. Člověk si nikdy dopředu nemůže být jistý jeho dobrým koncem. Proto se mu obvykle snažíme vyhnout. Před těmi, kterým jsme ublížili, uhýbáme. O minulosti, která připomíná také naše selhání, nechceme většinou slyšet. I to je samozřejmě možné. I to je cesta ? asi snazší, méně tísnivá, ale bez zaslíbení. Útěk od své minulosti a od svých vin je útěkem od Boha.
Jákob jistě mohl od Lábana zamířit jiným směrem, ale pak by se nejspíš ani s božími posly nesetkal a ujištění o jeho přítomnosti nespatřil. Právě na tom návratu ke své minulosti na ně narazil.
Setkání se svou vinou to není osud. K němu nás vede Bůh. Už na začátku svého útěku to Jákob slyšel: ?Hle já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země.? A potom znova: ?Navrať se do země svých otců a do svého rodiště; já budu s tebou.? A teď to Jákob spatřil: ?Toto je tábor boží.?
Ano, Bůh je s námi. Máme v něm své útočiště. Ne ovšem před tím nesnadným a riskantním setkáním s vlastní vinou a jejími důsledky, nýbrž právě pro ně a v něm. ?Bůh je naše útočiště? to je dáno zahlédnout právě tomu, kdo od své viny neutíká. Zaslíbení se nemůže naplnit jinak, než skrze setkání s ní. Do země zaslíbené bez toho riskantního pokusu o smíření vejít nelze.
A Jákob se k němu nechá vést, na Boha se spolehne a vysílá posly ke svému bratrovi. Neuhýbá. Chce se smířit. A to je velká věc a také velká změna, projev důvěry, ke které na své cestě dospěl. V protikladu k dřívější lstivosti chce hrát z odkrytými kartami, chce být čitelný, přímý. Bez toho není smíření možné. A on stojí o to, aby získal přízeň svého bratra. V důvěře dělá první krok. Nádhera!
Jenže ten pokus o smír zůstane bez odezvy. Ezau už sebral veliké vojsko a vypadá to, že je už úplně jedno, co Jákob udělá. Podáte druhému ruku na usmířenou, ale on ji nechá trčet ve vzduchu. Přijdete s touhou po odpuštění, ale váš bratr na vás vytáhne zbraně nejtěžšího kalibru. Chcete se smířit, ale váš protějšek ještě nevychladl, táhne do boje. Spolehnete se na boží zaslíbení, uděláte v důvěře krok vstříc a ona přijde studená sprcha. Nakonec ještě ohrozíte svoje nejbližší.
To jsou strašné chvíle. Na Jákoba padla veliká bázeň a tíseň. Bál se velmi a rmoutil se náramně. Smutek a strach. Pokus o smír krutě selhal. Co teď? Co si počít, když zůstává dobrá vůle bez odezvy?
Jákob chrání své blízké a modlí se.
Ano, řekneme si, tak to bývá. Když je člověk v úzkých, utíká se k Bohu. Ale opravdu to tak bývá? Když člověku nevyjdou jeho plány, tak ano, to bývá přirozené. Když se v životě podle sebe ocitneme v koncích, tak si na Boha vzpomeneme.
Ale tohle je přece jiný případ. Jákob dal na boží slovo, vykročil jeho cestou a dostal se do úzkých. A že by zrovna v takové situaci byla modlitba samozřejmá? Neřekneme si v ní mnohem spíš: ?Tak vida, že to nikam nevede?? Nebereme ji spíš jako potvrzení nereálnosti toho, k čemu nás boží slovo vede? A neodvracíme se pak od něho, místo abychom se ho dál dovolávali?
Ona ta modlitba vůbec není z nouze ctnost, když už člověk neví kudy kam. On je to spíš zápas, aby člověk ten návrat nevzdal, aby nedal jenom na sebe, aby neutekl nebo na tu konfrontaci nepřistoupil. Modlitba je čin toho, kdo si dokáže otevřeně přiznat svůj strach a proto se obrací jinam, aby ho ten strach neovládl, aby ho zlá zkušenost nezdeformovala. Ano, bojím se, přiznává Jákob na rovinu, a tak se dovolávám tvých zaslíbení, abych z toho strachu nejednal, abych v důvěře v ně setrval. Jákob se modlí a neutíká, nemění kurz, nezačne taky shánět vojsko. Modlí se a pak se znovu pokouší o smíření navzdory tomu, jakou zkušenost poprvé udělal.
Takový je biblický obraz modlitby: modlitba nikoli jako náhražka činu, ale jako základ činu svobodného, nezdeformo-vaného, jako základ aktivity, která navzdory okolnostem i vlastní slabosti v důvěře vytrvá. Takto volejme k Hospodinu. Proto se dovolávejme jeho zaslíbení. Abychom s nimi počítali, abychom v naději jejich naplnění uměli jednat.
Jákob nejen že neuteče, ale je schopen, to co vyzískal na smíření vsadit: vzal z toho, co vyzískal, dar na usmířenou pro svého bratra Ezaua. A je to dar velkorysý, žádné troškaření. Ten, který byl dříve pro svůj zisk ochoten obětovat vztahy k otci i bratrovi, to teď díky Bohu vidí jinak: Smíření mi i za ten zisk stojí. Smíření není laciná záležitost, ale ten, kdo o ně skutečně stojí, ten se neptá, kolik ho to bude stát.
Bible je realistická. Majetek a vztahy pro ni nejsou nebe a dudy. Ví, že spolu souvisí. A jedno v druhém může sehrát dobrou roli. I Ježíš v evangeliu říká: ?Já vám pravím: I nespravedlivým mamonem si můžete získat přátele; až majetek pomine, budete přijati do věčných příbytků.? Jen je právě třeba dobře vědět, do čeho se ho vyplatí investovat. A smíření taková dobrá investice je. I s tím rizikem, že jeden dává, třebaže si přijetím nemůže být jistý. Dobrá investice je vždycky věcí víry. Amen.