čtení: Exodus 2,11 - 25
text: Exodus 3,1 - 15
Bratři a sestry,
víra bezesporu vede k solidaritě. Ono zbožně může vypadat leccos. Mojžíš také, když dospěl, ke svým bratřím vyjít nemusel. Mohl si ve svém postavení vděčně připomínat, jak ho má asi Pán Bůh rád, když ho zachránil, zatímco tolik izraelských chlapců vzalo za své. Celý život si mohl pobožně říkat: ?Milostí boží jsem to, co jsem?. Případně mohl promýšlet, jakou roli v božím plánu má ten fakt, že se dostal na tak významné místo. A jistě by se nějaké zbožné vysvětlení našlo ? třeba že svojí přítomností u dvora může pozitivně ovlivnit samotného vladaře, nebo že má být živoucím důkazem toho, jak Bůh i v situaci útlaku nenechá svého vyvoleného trpět.
Obě polohy bychom také v bibli mohli najít. Nejsou automaticky falešné. Bez vděčnosti a bez vědomí milosti si lze víru představit stěží a o opravdovosti života víry nesvědčí jenom míra vnějšího strádání. Věrných svědků na nejvyšších vládních postech je v bibli dost. Ostatně i Mojžíš, jak uvádí kniha Skutků, dospěl k činu solidarity až ve čtyřiceti letech. Možná do té doby vše, co jsem zmínil, v jeho životě místo mělo. Jak jsem řekl, není to zásadně falešné.
Ovšem zůstat jenom u toho, to už by falešné bylo. Kdy ta chvíle, kdy je nutné se k trpícím a pronásledovaným jednoznačně přiznat, nastane, to může být pro každého různé. Zmínka o Mojžíšově věku nás má varovat před unáhlenými soudy. Nicméně o tom, že teprve na ní se rozhoduje, zda skutečně věříme, nemůže být pochyb.
List Židům právě ten akt solidarity v Mojžíšově životě vyzdvihuje jako projev víry a právě v něm vidí jeho sounáležitost s Kristem: Mojžíš věřil a proto, když dospěl, odepřel nazývat se synem faraonovy dcery. Raději chtěl snášet příkoří s Božím lidem, než na čas žít příjemně v hříchu; a Kristovo pohanění pokládal za větší bohatství než všechny poklady Egypta?? Zda opravdu věříme ve smysl a moc Kristovy oběti, to se odráží na tom, jak smysluplné se nám jeví: ?Vyvolit sobě raději protivenství trpěti s lidem božím, nežli časné a hříšné pohodlí míti?. Tak to formulují v poznámkách bratři kraličtí.
Solidarita je ovšem náročná. A nejen kvůli tomu, že vede nutně ke konfliktu, ve kterém může člověk přijít o všechno, co má. Že bychom se mohli někoho opravdu zastat a přitom si nenadělat nepřátele, to je iluze. S tím je třeba počítat. Ale mnohem náročnější je, že se jeden často nesetká s pochopením ani u těch, pro které se nasadil. A nejen že se nesetká s pochopením. Od koho jiného se asi farao dozvěděl, co Mojžíš udělal, než od toho, kterému Mojžíš zachránil život? Vždyť tam nikdo jiný nebyl! Vyrovnat se s malostí těch, kterým chce člověk pomoci a pro které tolik riskuje, to dělá teprve solidaritu skutečně těžkou. A stává se to.
Když se někoho zastanete a on vás vzápětí podrazí, když je schopen vám vmést do tváře, co jste kvůli němu udělali, aby vás utřel, jakmile vznesete nárok i na něj a mělo by to brzdit jeho plány, když je schopen se od vás pro svoje ospravedlnění okamžitě distancovat a ještě na vás veřejně ukázat prstem, aby měli vaši protivníci snadný cíl, to je pak solidarita opravdu nad lidské síly.
Jaký div, že Mojžíš ten zápas vzdal? Rvát se můžete za ty, kdo o to stojí, kterým o to také jde. To pak je proč riskovat a třeba i sám sebe obětovat. Ale pokud o vaše úsilí nikdo nestojí a ještě je schopen ho použít proti vám, kdykoli se mu to hodí? Kde potom máte hledat důvod, abyste nesli svojí kůži na trh? Co vás má vést k tomu, abyste se vydávali v nebezpečí? Jak potom můžete třeba jen pro sebe najít argument pro solidaritu?
To se pak člověk stáhne, emigruje. Někdy i vnějšně, rozhodně však vnitřně. Navenek třeba může zůstat tam, kde je. On i Mojžíš, třebaže uprchl do midjánské země, navenek jakoby zůstal s těmi, které opustil. Svému synovi dává vyznavačské jméno ?Geršom? ( To je ?hostem-tam? ). Jakoby si byl stále vědom, kam patří, kde je jeho pravé místo, jakoby tu solidaritu, kterou Bůh svůj lid spojuje, stále držel, jakoby mu ji jenom vnější okolnosti momentálně nedovolovaly projevit.
Jenomže, když se pak ty vnější okolnosti změní - egyptský král, který ho chtěl zlikvidovat, zemře ? ukáže se, že je to celé trochu jinak. Vůbec ho nenapadne, že by se mohl vrátit. Od jeho bratří ho nedělí jenom vnější okolnosti, ta distance je v něm. Nese si v sobě tu zkušenost, kterou udělal. Pokud musí solidarita ve jménu božím počítat i s lidskou ubohostí, pak na ní nemám, pak je nad mé síly, nad síly člověka.
Když k tomuhle jako Mojžíš dojdeme, přenecháváme rádi prostor Bohu. Souhlasíme: na to lidské síly nestačí, to není v naší moci. A tak hledáme moc jinou ? duchovní, božskou. Řada lidí hledá v náboženství a duchovních věcech nějaký mimořádný způsob, který by jim umožnil vyrovnat se s tím, u čeho narazili na meze svých sil. Snaží se objevit nějakou zvláštní duchovní techniku, která by jim dovolila přenést se přes neřešitelné problémy tíživé reality.
A i v tom biblickém vyprávění přichází v této chvíli na řadu Bůh. Všimněme si ale dobře jakým způsobem. To je důležité.
Mojžíš se k němu nepovznese v nějakém usebrání, které by mu dovolilo obejít solidaritu, ve které ztroskotal. Nedopracuje se ke zvláštnímu duchovnímu poznání, ve kterém by si problémy vyřešil na nějaké jiné rovině bez ohledu na to, zda se reálně něco změní. Mojžíš v té chvíli setkání s Bohem nevstupuje do jiného božího světa. Naopak ? to Bůh přichází za Mojžíšem, do tohoto světa. Překvapí ho uprostřed pracovní směny, kdy ho ani nenapadlo na duchovní věci myslet a situaci vidí, jak ukazují jeho námitky, pořád stejně.
A Bůh mu neodhaluje něco, co by předtím Mojžíš sám neviděl. Mluví o útlaku, o ujařmení Izraele v Egyptě, o jeho úpění pro bezohlednost pohaněčů, o jeho bolesti. Jenom mu právě zdůrazňuje: Já to vidím také, dobře to znám, mám to na mysli. Nejde to mimo mě. Zasahuje mě to stejně jako tebe. Nejsem nad věcí. Nejsem nezúčastněný. A chci, aby to skončilo. Proto tu jsem. Osvobození je mojí vůlí.
Ale ? a teď přijde to překvapení - to, co by člověk od Boha čekal a co by u něj hledal, vkládá Bůh zpátky na něj: Nuže pojď, pošlu tě k faraonovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta. Vracím tě k tomu, od čeho jsi utekl. Je to na tobě. Ty do toho musíš jít ? jinak to nejde. A jediná odpověď na námitku, že na to nemáš, že na to nestačíš, je, že v tom nejsi sám: Já budu s tebou!
Co to ovšem znamená, jak se to projeví, to předem Mojžíš ani my nevíme. Jsme odkázáni na důvěru. Můžeme a máme doufat, že je Bůh v té solidaritě, ke které nás vrací i poté, co jsme v ní ztroskotali, s námi.
Důvěřovat ovšem neznamená čekat, že se splní všechno, co si pod jeho pomocí představujeme. Bůh Mojžíšovi ani nám předem do ruky žádný hotový scénář ani pojistku nedal. Dal nám poslání, dal nám pro ně ujištění o své věrnosti a pomoci. Ale jaká bude, to si vyhradil pro sebe. Zůstává v ní svobodný a svrchovaný. Zůstává v ní sám svůj. Je takový, jaký je, bez ohledu na to, jaký by se nám podle našeho mínění hodil. Neslíbil, že splní to, o čem si myslíme, že potřebujeme. To my máme důvěřovat, že On ví, co je nám třeba.
Chceme-li jeho věrnost a pomoc poznat, musíme se do toho poslání pustit sami, sami za sebe, na svou odpovědnost. Nemůžeme se s ním předem vykazovat, nemůžeme ho za sebe jenom nastrčit. Nemáme ho k dispozici. Můžeme s ním jen v důvěře žít.
Hospodin není Bůh věčných pravd, ale Bůh lidských příběhů ? Bůh Abrahamův, Bůh Izákův, Bůh Jákobův, Bůh tvého otce. Před tím riskantním rozhodnutím pro důvěru nestojíš sám a nemusíš v něm vycházet jenom ze svojí osobní zkušenosti. Máš v něm předchůdce a spojence. Jejich příběhy ti neposkytnou návod, ale mohou ti potvrdit, že ten krok důvěry, ke kterému sbíráš odvahu, není marný. Amen.