čtení: Lukáš 11,5 - 13
text: Zjevení 3,20
/pro souvislost přečtu úryvek už od 14.verše/

Bratři a sestry,
tenhle předvánoční čas, to je pořádný kalup, shon a frmol. Vánoce jsou za dveřmi a hektická atmosféra shánění, nákupů, úklidu, pečení, kuchtění, zdobení a jiných příprav dosahuje vrcholu. Sami ten shon působíme, ale také nás to unavuje. Toužíme z toho fofru vystoupit. Nejednoho možná napadne, jaká pohoda to musela být dřív, když se toho prostě tolik stačit nedalo, když měl člověk na cestování leda tak saně, v dosahu dva tři krámy a světlo mohly trochu prodloužit jen ty svíce, co nám svítí na adventním věnci. O takovém zpomalení a ztišení možná sníme.
Jenomže ony ty dlouhé zimní večery bez eletřiny, tedy bez žárovky, rádia, televize, telefonu nebo počítače, skrývaly v sobě jinou náročnost. Lidé uvyklí přes rok na světlo, na práci a pohyb najednou nevěděli, co se sebou, co s rukama, co s tím tichem. Byli tou tmou o čtvrté hodině odpolední zaskočeni. V náhlém klidu a přísvitu svíce propadali jedni trudomyslnosti a depresím, jiní se uchylovali ke spiritismu, a další ke špiritusu. Severské země, kde podobná atmosféra trvala mnohem déle, dobře věděly, proč zaváděly prohibici.
Ono to vypřažení ze zaběhaného rytmu, zastavení, ticho jsou pěkně náročné. V nich k člověku přichází to, co si jindy nepřipustí, doléhají na něj otázky, které v pracovním ruchu snadno přejde. Vždycky je něco na práci, čím si lze zdůvodnit, že na ně není čas.
Ale když jsme nuceni ustat, roste najednou naléhavý a naléhající otazník nad vlastním konáním, nad životem vůbec. To, co jinak naplňuje naše dny, ztrácí v tom tichu svoji samozřejmost.
Možná, že ta skutečnost, že i když nás dnešní shon někdy štve a toužíme vypřáhnout a zklidnit se, přece to neuděláme, svědčí právě o tom, že tuhle tíži a náročnost podvědomě cítíme a podvědomě utíkáme před tím, co by se při tom zastavení a ztišení mohlo taky ozvat.
Jenomže právě o tom, bratři a sestry, advent je. A nejen ten domněle idylický, svíčkový, ale advent bible, advent víry, doba očekávání, čas Příchodu. Ten v sobě má tu naléhavost.
Někdo je venku, tluče ti na dveře, domáhá se vstupu, chce dovnitř. Ťukáním tě vybízí, aby ses něčemu nebo někomu otevřel, aby sis nevystačil jenom s opakováním toho, co máš a co znáš, i když se ti zdá, že nic víc nepotřebuješ, že stačí, když si to znovu zopakuješ, když nevypadneš z rytmu. Kdepak ? říká poselství adventu - to nejdůležitější je venku za dveřmi. A nejsou to naše vánoce, ale Kristus, který chce vejít, který se ovšem nevlamuje do dveří, nýbrž čeká na moji a tvoji otevřenost, otevřenost a pozornost pro to, co v mumraji naší aktivity zaniká.
?Hle stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu...?
Advent nás učí vnímat Krista jako pocestného, jako návštěvu, jako toho, kdo stojí venku. Nemá-li o něj zůstat náš život ochuzen, je třeba dveře života otvírat. Neuzavřít se s tím, co jsem, ani se svou zbožností, ani se svou vírou, jako by už byla hotová, jako by už nic nepotřebovala, jako by už nebylo, co přijmout.
Advent nás učí, že tragická není chudoba, nedostatečnost, ani pomýlenost víry. Tragické jsou její zabouchnuté dveře, které mají zabránit tomu, aby kdokoli vstoupil a vyrušil. Protože Ježíš stojí venku, vně každé víry. Není možné jej vlastnit, zakonzervovat, být s ním jednou provždy hotov. Stále znovu, nově přichází na návštěvu. Jak to zpívá Sváťa Karásek: "Ježíš ti buší do dveří, kukátkem se to ověří, má v ruce tašku v ní chleba a flašku, chce s tebou slavit večeři."
Možná to zní trochu nadneseně, příliš obecně. Jedno zkonkrétnění a uzemnění nabízí evangelium. Možná si také vzpomenete na podobenství o posledním soudu. V něm Ježíš říká: ?Co jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili." Má na mysli hladové, žíznivé, vězně, nemocné, skutečné pocestné, bezdomovce, zkrátka lidi v nouzi. V setkání s nimi se setkáváme s Kristem. On byl přece i při svém narození do téhle nouze oděn. Už v lůně matčině zůstal přede dveřmi a tloukl, protože - jak si jistě vzpomenete - se pro ně nenašlo místo pod střechou, neměli místa v hospodě.
Rozumíme-li adventu, jako přípravě na vánoce, pak se tedy připravujme právě na tuhle možnost. Chceme-li se o vánocích setkat s Kristem, pak počítejme s tím, že to setkání, spíš než v pohodě štědrovečerního stolu nastane tehdy, když se z ní necháme vytrhnout, když někdo, kdo zůstal z jakéhokoli důvodu vně té vánoční pohody, zaťuká na naše dveře a bude chtít vstoupit. Chystejme se především na to, aby takoví lidé měli v našich vánocích místo, aby se do nich ti nezaopatření vešli.
A že taková příprava neznamená jenom pasivně čekat, až tu situaci život přinese, o tom je další Ježíšův příběh o ťukání či bušení na dveře. Slyšeli jsme ho z Lukášova evangelia.
K jednomu člověku zavítá v noci příchozí. Jenomže, jak na potvoru, on zrovna nemá, co by mu nabídl. Je noc, ale on se přece jen odváží a klepe na sousedovy dveře. Je mu to trapné takhle v noci otravovat. Ale ještě trapnější by mu bylo nechat nečekaného hosta o hladu. A tak prosí: "Příteli, půjč mi tři chleby." Ale rozespalý soused naštvaně odpovídá: "Neotravuj, dveře jsou zamčené, děti tu spěj se mnou. Přece teď nebudu vstávat, abych ti to dal!"
Jinému by to asi stačilo. Řekl by si, že udělal, co mohl. Jenomže ten "náš člověk" se s tím hladem pocestného nechce smířit, i když není na pomoc zrovna ta pravá chvíle. A tak tluče dál. Otravuje tak dlouho, až soused přece jen vstane, zamumlá asi pár jadrných nadávek, odemkne a škvírou ve dveřích mu ten chleba podá. Ježíš končí: "Pravím vám, i když nevstane a nevyhoví mu, ač je jeho přítel, vstane pro jeho neodbytnost - či jak překládají kraličtí " pro nezbednost jeho? - a dá mu vše, co potřebuje."
Ten příběh, to je Kristova chvála neodbytnosti a neomalenosti. Ta historka by se mohla jmenovat "o svatém otravování" nebo " o svaté neohleduplnosti". Jistě nejde o jakékoli otravování. Jde o veliké sebenasazení u toho, kdo má, pro toho, kdo nemá. Jedná se o vytrvalou prosbu - o neodbytnost, která překračuje zažité ohledy, protože se nedovede smířit s tím, aby někdo zůstal hladový.
Lze to jistě přijmout doslova, jako příklad toho, že milosrdenství je víc než ohleduplnost, že pro lásku se ani pochopitelné důvody nemohou stát dostatečnou omluvou, že je třeba, abychom kvůli lidské nouzi někdy byli takoví neodbytní nezbedové či otravové. Většinou se asi spíš podobáme tomu rozespalému sousedovi, který má sto a jeden pochopitelný důvod, proč tomu ťukání lásky není možné vyhovět.
Původně ale Ježíš tohle podobenství vypráví o modlitbě, jako inspiraci k tomu, abychom v ní vytrvali, jako ujištění o tom, že má smyl, že jistě dojde odpovědi. A k podobnému ujištění na jiném místě evangelia Ježíš nakonec ještě připojí otázku: "Ale najde Syn člověka víru na zemi, až přijde?"
Ta otázka nám může napovědět, oč v té vytrvalosti modlitby vlastně jde. To není návod, jak ukecat Pána Boha. To je pomoc, aby naše víra, naše touha po tom setkání neusnula. To je příprava na to setkání.
Bratři a sestry, když prosíme o Ducha Kristova, když se přimlouváme za lidi v jakékoli nouzi, nepřehráváme tím odpovědnost za ně na Pána Boha, ale otvíráme se také té možnosti, že si nás Bůh učiní svým nástrojem právě v jejich prospěch. Při té modlitbě nejsme aktivní jenom my, ale také Bůh, který v nás skrze ni živí a rozněcuje touhu pomoct, touhu po změně. Brání nám jenom pokrčit rameny. Kypří a zúrodňuje naše srdce a protírá nám oči, abychom, až na to zaťukání budeme špehýrkou ověřovat, kdo to zase ruší, a uvidíme přede dveřmi nějakého toho obejdu nebo otravu, co bude orodovat za druhé, abychom v něm zahlédli Krista a otevřeli. Kdo se modlí, kdo se přimlouvá, kdo se díky modlitbě nesmířil s osudem, toho ta chvíle nemusí zaskočit.
A ona je opravdu osudová, protože, jak říká Ježíš. "zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou." A co víc si přát? Amen