Lukáš 7,36 ? 50; 1.Janova 4,7 ? 12 + 19
Milí rodiče, bratři a sestry,
Na různých místech bible se dočteme, co člověk má a co nemá dělat. Proto má mnoho lidí za to, že podstatou křesťanské víry a obsahem bible jsou přikázání, že křesťanství představuje především soubor pravidel a dobrých rad pro naše jednání. Dobro pro člověka a pro svět v takové představě přichází skrze jejich dodržování. A to záleží na našem úsilí.
Kdyby tomu tak opravdu bylo, nejen že by se křesťanství příliš nelišilo od jiných škol moudrosti, které se zabývají tím, co by měl člověk dělat, aby se dopracoval vyrovnaného a šťastného života, ale především by to bylo poselství slabé a naivní. Byla by to možná krásná a ušlechtila, ale přece jen iluze.
Proměna života k dobrému, naděje pro tenhle svět není jenom záležitost dobrých pravidel a naší vůle. Poselství bible je jiné. Je předně realističtější. Ví, že člověk může vědět, co je dobré, že může dobré i chtít a přece ho není schopen. Jedna z nejvýraznějších postav ranné církve, apoštol Pavel, to o sobě otevřeně přiznává: ?Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci.? V životě, ve kterém stavíme na svém úsilí, jako bychom se točili v bludném kruhu. Právě když sami usiluje o dobré, často se mu nevědomky odcizujeme, podléháme snadno zlému. Všimněte si toho ? Ježíš se svou láskou nenaráží v evangeliích u darebáků, ale u slušných a zbožných lidí, kteří se opravdu snaží žít dobře. Ti jakoby lásku při svém úsilí poztráceli.
K tomu, aby měl život naději, aby byl opravdu dobrý a láskyplný, je třeba něčeho mnohem základnějšího a podstatnějšího, než je dobrý návod a přikázání.
A právě o tom je radostná zvěst bible a křesťanské poselství. Bůh nečeká, až se k lásce dopracujeme, začíná s ní sám. Zamiloval si nás. Ne proto, jací jsme, ale i navzdory tomu. Jeho láska není odrazem našich kvalit, není to mzda ani odměna, ale dar, kterého se nám dostává dřív, než pro to jsme s to něco udělat. Křest dětí to jen podtrhuje a kdo je k sobě jen trochu upřímný, ten o tom ví. Jsme přijati, jsme milováni, i když není proč. Bůh přijal lásku za svou se vším rizikem a včetně té zranitelnosti, kterou s sebou jednostrannost nese. Ví, že bez toho, abychom se s ní tak nezaslouženě setkali, na ní nemáme.
Až důvěra, která z ní roste, nás k ní osvobozuje. Dává nám šanci, abychom se ani ve své dobročinnosti netočili jen kolem sebe. Až vděčnost je tou spontánní silou, která nemusí nic získat a proto může druhým přát.
Tohohle poselství se i my, křesťané, často lekáme. Zdá se nám příliš nezajištěné a zneužitelné. Zdá se nám, že takhle bezpodmínečně darovaná láska může vést jen k větší libovůli, že v ní spravedlnost přijde zkrátka. Ježíš s ní proto také u strážců morálky své doby tvrdě narazil. Ale ten, kdo neobelhává sám sebe, kdo se na sebe dovede upřímně podívat, ten poznává, že byl-li kdy lásky vůbec schopen, pak právě jen díky tomu, co sám dostal, právě jen díky tomu, že byl sám napřed milován. A ten pak sám nebude s láskou škudlit.
A právě na tom, ne na našich představách o Bohu nebo na souhlasu s domnělým pravověřím, se ukazuje, zda Kristu opravdu důvěřujeme, zda tu možnost, které je křest znamením, přijímáme.
Milí Čuhlovi a Kadlecovi, ona platí i pro vašeho Daniela a Ondřeje. I je si Bůh zamiloval a oni díky tomu mohou v lásce, svobodně a plně žít. Když za ně za chvíli budete k této možnosti říkat ?Ano?, vyznáváte tak především, že i vaše láska k nim je darem, který je nemá spoutat, ale dosvědčit, že z vlastních sil nežijeme. Amen.