čtení: Rút 1,1 - 17
text: Matouš 11,25 - 30

Bratři a sestry,
je po velikonocích. Ne, nebojte se nejsem už úplně mimo, nespletl jsem se ? nemluvím o období církevního roku. Mluvím o naší situaci víry. Je už téměř dva tisíce let po velikonocích. A to znamená, že s námi už Bůh nežije jako jeden z nás. Žijeme v čase, kdy je nám přítomen jinak. Můžeme se s ním setkat stejně konkrétně, v lidském příběhu, nebo spíš v lidských příbězích, ale už ho s ním nebo s nimi nemůžeme přímo a jednoduše ztotožnit. Je v nich přítomen, jedná, ale nemůžeme ho v nich uzavřít a cele postihnout.
Děti v nedělní škole si tento rok o téhle nové boží přítomnosti vyprávějí, probírají knihu Skutků. A právě dnes mají na pořadu příběh, který jí dává jméno. Víra ten nový boží život ve světě vyjádří slovem Duch svatý ? Duch nikoli jako protiklad hmoty, ale jako výraz toho, co není z nás a přitom v nás svobodně pracuje, inspiruje a je zdrojem naší proměny. To jsou letnice.
Naši bratři Židé čtou ale o letnicích jiný příběh jako svědectví o té podivuhodné přítomnosti a jednání Boha ve světě. Čtou knihu Rút, z niž jsme slyšeli úryvek od stolu Páně. Jde o vyprávění o snaše, která ze solidarity se svou tchýní opouští rodný kraj a dělá krok do neznáma, vstupuje do tradice, v níž nevyrostla, opouští známé a osahané prostředí a začíná znovu od začátku, na cizím a bez záruky.
Nám, když slyšíme o tradici, většinou jenom naskočí spor mezi jejími zastánci, kteří hájí a chtějí konzervovat to, co vždycky bylo, co dobře znají, v čem vyrostli a co je pro ně už ověřené a jisté, a mezi novátory, pro které je naopak tradice cosi nehybného, neživého, svěrací kazajka, kterou je třeba odložit, aby život mohl přijít ke slovu. Někdy to tak možná vidí právem, protože se za tradici vydává kdejaký zvyk.
Ale v příběhu Rút představuje tradice něco úplně jiného, než o čem je tenhle spor a co jedni či druzí zastávají. Pro Rút je to cosi neznámého, v čem nevyrostla, co nepotvrdí zažité zvyky, v čem nevystačí s tím, co zná, v čem bude nováček, který se bude muset učit a teprve ohledávat, jak se věci mají. Tradice pro ni představuje cestu do neznáma, riskantní dobrodružství bez záruk, vykročení z doposud známého světa a přijetí nejistoty kvůli věrnosti.
A právě v tomhle vidí víra svědectví o Bohu, který je živý, přítomný a jedná. To není jen snaha potvrdit a posvětit si vlastní názory, zvyky a obzory, která je nám všem přirozená. Tohle je něco nevšedního, nesamozřejmého a podivuhodného - když se někdo v životě zajetý, zaběhaný, zvyklý a obeznámený dovede opět postavit na začátek, když nalezne odvahu být opět outsiderem, když přijme chudobu školáka a cizince v novém starém světě. To je projev nebývalé svobody od sebe sama a důvěry, kterou si stěží můžeme sami dát. Vstup do tradice, ve které člověk nevyrost´ a kterou přijímá bez nároků, že musí splnit jeho představy - to je skutečně zázrak, něco nečekaného a nevykalkulovaného - jakoby se člověk nově narodil. O tom bible svědčí jako o božím díle.
Jistě je tu při díle také prostá lidská náklonnost, láska pozemská, v případě Rút příbuzenská. Dodnes tomu tak ale přece bývá, že skrze lidský vztah nalézá člověk vztah k Bohu. Jen úzkoprsí dogmatici se můžou nad lidský cit povznášet. Ale právě ten příběh dvou snach ukazuje, že je to jenom nesamozřejmá možnost. Naplní-li se, je proč žasnout, je zcela na místě vidět tu víc než naše možnosti a schopnosti.
A my dnes, bratři a sestry, můžeme tuhle úžasnou věc sledovat na vlastní oči. Můžeme jí být svědky při křtu Jardy Strnada. Je to pohled, který nás může obnovit, který nás může znovu přivést k nesamozřejmosti a proto i zázračnosti víry, který nám může otevřít oči pro Boha přítomného mezi námi.
Je proč se radovat a vděčně chválit Boha tak, jak to udělal v evangeliu sám Ježíš. Jeho chvalozpěv nás může k té radosti ještě víc přiblížit:
Velebím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým. Ano Otče, tak se ti zalíbilo.
Zní to jako potvrzení naší nechuti vůči vzdělancům, které na jednu stranu máme v úctě, na druhou jsme rádi, když se ukáže jejich nepraktičnost, jejich jakoby nepřipravenost pro konkrétní život a my jim můžeme vrátit tu převahu, která nás na nich provokuje. Je možné, a jistě se tak už kolikrát stalo, použít ta slova jako sebepotvrzení zemitosti, spontánnosti, upřímnosti, prostoty a třeba i víry postavené do protikladu k rozumu.
Je to možné, ale jde spíš o myšlenky, jejichž otcem je naše malost a ne Ježíš Kristus, Syn Boží. Ten totiž nestaví do protikladu vzdělané a nevzdělané, moudré a hloupé, učené a neučené, ale rozumné či učené a maličké - a to je přece něco jiného. Tady nejde vůbec o vzdělání, nejde tu o potvrzení čehokoli, jde právě o protiklad jakémukoli sebepotvrzování, jakékoli sebe-jistoty, pro kterou se člověk uzavírá oslovení.
Moudří a rozumní nejsou vzdělanci, ale ti, co všechno vědí, ti, co vědí své - a tenhle pocit se může usadit, jak v hlavě intelektuála, tak v hlavě toho nejprostšiho primitiva, jak v hlavě zbožné, tak bezbožné. A maličcí - to jsou ti, kdo stojí na začátku, kteří cítí, že si sami nevystačí, kteří se nemají s čím uzavřít sami v sobě.
Ježíš to na jiném místě vyjadřuje slovy: "...kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde." U dítěte je to jasné - že neví všechno. Dítě není mistr, ale učedník, školák. Stojí na začátku cesty, nikoli v cíli. Je pro ně typická otevřenost, která přijímá. A právě této otevřenosti se odkrývají věci, skryté těm, kdo - jak říkají v poznámkách kraličtí - sami u sebe moudří a rozumní byli. A nebyli to, bratři a sestry, lidi bezbožní - právě naopak, byli to ti, kterým bylo, co se Boha týče, všechno jasné.
Toho, kdo je ve své víře hotový, toho ani Bůh nemůže oslovit. Ten pouze chce, jak to Ježíš říká o chvíli dřív v této kapitole, aby i Bůh skákal tak, jak bude on pískat. Přijmout může jedině ten, kdo má za to, že mu někdo vůbec má, co dát, že vůbec je třeba, aby něco přijímal, kdo se neuzavřel ani ve jménu svých vědomostí, ani ve jménu své postačující prostoty.
Ježíš zvěstuje naději pro pokoru a otevřenost a raduje se z toho, že má díky Bohu šanci. Neboť víra je dar. "...nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce než Syn - a ten, komu by to Syn chtěl zjevit."
Proto také, Jardo, křest není cílová meta nebo závěrečná zkouška, jejímž splněním by se člověk zařadil mezi hotové. Křest to jsou spíš startovací bloky, to je začátek cesty, to je začátek otevřenosti - okamžik, kdy člověk přijímá život s otevřenými dveřmi, protože stojí o to, co není z něho, a chce vycházet, hledat a objevovat v prostoru, který není omezen jen jeho obzory, chce žít ve vztahu k tomu, kdo ho přesahuje. Křest to je vykročení na cestu s těmi, kdo neztratili schopnost úžasu, kdo si dovedou přiznat, že nejsou bozi a mnoho jim zůstává skryto, kteří nepotřebují, aby jim neustále někdo dával za pravdu, neboť tuší, že pravda je dar.
Ale teď k protikladu, který se vymyká naší logice: Odpočinek pro nás znamená odložit všechnu práci, každé břemeno, každý úkol. Vzít na sebe nějaký úkol a odpočívat to je v našich očích naprostý protiklad. A vida: Ježíš zve k odpočinutí a nabízí ho slovy: "Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne..." Z našeho pohledu nesmysl. Z božího šance nalézt odpočinutí svým duším.
Neboť Bůh ví, že odpočinutí nezávisí ani tak na kvantu práce ale na pokoře. Ta nás osvobozuje od potřeby hledat ve svých výkonech vlastní velikost, hodnotu, ospravedlnění či důstojnost. A to je to čím se štveme, co nás tíží a svírá. O to ale v tom Ježíšově pozvání právě nejde. Jinde to v podobné výzvě říká: Jděte a učte se, co to je: Milosrdenství a ne oběť. Zve nás k životu v lásce. Ta jistě není bezstarostná, ale netočí se kolem sebe a smíme v ní prožít, že na ni nejsme díky Bohu sami. Amen.