Čtení:                   Matouš 21,28 – 32

Sestry a bratři,

                naše společnost má mnoho nedostatků. Mnozí také lamentují nad tím, jak upadá osobní morálka. A někteří křesťané vidí základní předpoklad zlepšení v misii, v evangelizaci. Kdyby víc lidí vyznávalo Ježíše jako svého Pána, všechno by se zlepšilo, byli bychom božímu království blíž.

                Právě ten Ježíš, kterého doporučují jako lék na všechno, ale svoje posluchače upozorňuje, jak je takovýhle pohled zjednodušující, mylný a zavádějící. Společenství jeho vyznavačů a boží království se jednoduše nekryjí. Otázka vyznání není v jeho pohledu rozhodující. Hranice, na které záleží, nevede jednoduše mezi těmi, kdo Krista vyznávají jako svého Pána a těmi ostatními. I jeho vyznavači mohou být Kristu stejně vzdálení jako kdokoli jiný. Pro přihlášení k němu ještě zdaleka nejsme na té dobré a nadějné straně. Záleží ještě na něčem jiném.

                Hned na první poslech z jeho výroku vysvítá, oč asi půjde: „Ne každý, kdo mi říká „Pane, Pane“, vejde do království nebeského, ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.“ Slova, vyznání a činy vždycky nemusí jít ruku v ruce. Může mezi nimi být veliký rozdíl i rozpor. Řeč, i řeč víry, se může naprosto odcizit životu. Vyznání může zůstat jenom na slovní rovině. To je ta potíž. Protože o souladu s boží vůlí, na kterém základně záleží, nerozhoduje to, k čemu se slovy přiznáváme, ale to, jak jednáme – čemu věnujeme svou energii a čas, na co máme opravdu ve svém životě místo, co skutečně určuje naše konkrétní kroky a životní cestu.

Víra není v prvé řadě otázkou vyznání, ale života. I naprosto správné a pravdivé vyznání, pokud neformuje naše jednání a postoje, vlastně nic neznamená a živí jenom nebezpečnou iluzi, že jsme snad díky němu Bohu a naději blíž. Náš příliš samozřejmý souhlas s ním se naopak může stát překážkou, aby s námi ještě skutečně hnulo. To je velké riziko pro nás, kteří se ke Kristu hlásíme, i velké riziko té evangelizace, která si pokřesťanštění společnosti klade za cíl.

Proto je jistě dobré slyšet poznámku, kterou při výkladu tohoto Ježíšova výroku učinili bratři kraličtí: „Není k spasení dosti i pravé a čisté učení předkládat a k němu se přiznávat, ale život se musí s učením srovnávat.“

Nicméně těm, o kterých tu Ježíš mluví a kterým svoje varování adresuje, lze jenom stěží vytýkat nečinnost. Jejich víra není jenom teoretická, není jenom věcí slov. Oni jí žijí, jednají – prorokují v jeho jménu, vymýtají v jeho jménu zlé duchy, učinili v jeho jménu mnoho mocných činů. Také se tím hájí. A Ježíš to ani v nejmenším nezpochybňuje. Přes to od něj ale nakonec slyší, že jsou naprosto vedle, že s ním nemají nic společného.

Jeho varování se tedy netýká jenom křesťanů podle jména. Nemíří na ty, kdo se k němu sice hlásí, zbožně a krásně mluví, ale do jejichž života se to přitom nijak nepromítá. Ten osudný nesoulad, na který Ježíš upozorňuje, nebude asi jednoduše mezi slovem a činem, jak se na první poslech zdá. Týká se i lidí, kteří svoji víru opravdu žijí, jednají, činí, jsou aktivní. Zdá se, že dokonce velice horlivě a přesvědčivě. To, nač se odvolávají, Ježíš sám svým učedníkům jako dar víry na konci Markova evangelia zaslibuje. A apoštolové se o tom pak ve svých listech mnohokrát zmiňují, jako o projevech Ducha svatého.

A přesto z Ježíšových slov jasně vyplývá, že se ten aktivní zbožný život v jeho jménu nemusí s boží vůlí krýt a shodovat. To je ten základní a nečekaný zádrhel. Ani to, co děláme ve jménu Ježíše Krista, ani to, co jakoby z oka vypadlo jeho zaslíbením a co jakoby potvrzovalo moc jeho Ducha, s ním nemusí mít nic společného. To je ta možnost, o které Ježíš mluví a před kterou varuje.

Záleží jenom na souladu života s vůlí jeho Otce v nebesích. Jenomže ten samozřejmě a automaticky nezajišťuje ani správné vyznání, ani naše osobní upřímné přesvědčení, že jednáme v jeho duchu a v jeho jménu, opřené o jeho zaslíbení, ani naše horlivost, ani moc, která se přitom projevuje. I přes to všechno se nakonec může ozvat: „Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.“

„Mějte to na paměti. Připusťte si tuhle možnost,“ říká Ježíš. „Žijte a věřte s tímhle vědomím.“

Ale dokážeme to, bratři a sestry? Je pro nás vůbec víra bez záruky přijatelná? Umíme ji přijmout a žít i s tou relativitou, že se v ničem, co děláme, nemůže jednoznačně ujistit, že jsme na té správné straně? Dokážeme jí žít i s touhle nejistotou? A vidíme v ní jenom nedostatek, nebo opravdu evangelium, dobrou a radostnou zprávu?

Vždyť co to vlastně znamená? Že ve svém vyznání nemůžeme vidět svoji přednost. Že jsme na tom i jako křesťané v podstatě stejně jako ostatní a to, co je opravdu důležité a dobré, musíme jako oni stále s prázdnýma rukama hledat. Že ani ve víře nemůžeme stavět na svém osobním upřímném přesvědčení a můžeme proto mluvit jenom na vlastní odpovědnost s vědomím vlastní omylnosti. Že nám ani naše horlivost a úspěchy, které přinesla, nedávají žádné privilegium oproti druhým. Že si nikdy ve svém jednání nemůžeme být jisti, zda jsme dostáli spravedlnosti, a tak nás bude vždycky znova zneklidňovat a zůstane pro nás pořád nenaplněnou výzvou. Zkrátka, že nám takový vztah k Bohu nedovolí žádnou příliš velkou sebejistotu, že bude spíš zdrojem otazníků nad vlastním životem a zbožností.

Jsme s to i takhle víru přijímat a žít? A považujeme tu nejistotu, která ji provází, za její slabinu a chybu, anebo za její přínos, za něco dobrého , za její požehnání?

Nevím, jak by kdo z nás odpověděl. Ale mám za to, že když na ni Ježíš upozorňuje, tak jenom nehrozí a nestraší, ale otvírá oči pro něco nesmírně cenného, silného a potřebného. Vždyť o tom v celém kázání na hoře, které tímto výrokem takřka končí, mluví: „Blahoslavení chudí duchem…, blahoslavení hladovějící a žíznící po spravedlnosti… , blahoslavení tiší… . Ta nepřítomnost sebejistoty, sebepotvrzení a sebeuspokojení to není chyba, to není jejich handicap. V tom je právě naděje, v tom je jejich štěstí. A nejen jejich, celá země právě tohle potřebuje jako sůl. Právě tam, kde člověk přijímá spravedlnost, která ho nebetyčně přesahuje, takže se nemůže ujistit, že ji naplnil, otvírá se boží království. Proto Ježíš opakovaně vyzývá: Nehledejte v tom, co z víry děláte svoje sebepotvrzení. Jen byste se ochudili. Důvěřujte prostě v odměnu v nebesích, v tu skrytou, ve kterou je možné jenom doufat. Přijměte ji s tou nezajištěností. Jen tak se z ní nestane sobecká karikatura. A nemyslete si, že můžete své řeči dodat nějakou větší jistotu, váhu a posvěcení. I když mluvíte ve jménu Páně, jste pořád odkázáni jenom na obyčejnou lidskou odpovědnost. A není to chyba. Naopak, kdykoli chcete uniknout její nejistotě a nahradit ji něčím jiným, je to jen od zlého.

Nejistota našeho člověčenství není zlá. Ani ve víře. Možná, že jen skrze ni se opravdu děje to, na čem záleží, totiž vůle nebeského Otce. Protože pak jsme kritičtí sami k sobě a skutečně ji hledáme a nevydáváme za ni jen svoje zbožné výkony. A pak máme naději. Možná nás k ní totiž přibližuje právě maličkost, kterou bychom jim obětovali – třeba přiznání chyby a prosba o odpuštění. Nebo to, co jsme vůbec neudělali, že jsme třeba zlého ducha z nikoho nevymítali, protože nám při potýkání s vlastními nedostatky došlo, že jsou spíš dílem naší slabosti než posedlosti a pomáhá nám z nich spíš důvěra a naděje a boží milosrdenství, než vymítači ďáblů. Amen.