Kázání na Gn 9,8-16: Bůh řekl Noemu a jeho synům: ⁹ "Hle, já ustavuji svou smlouvu s vámi a s vaším potomstvem ¹⁰ i s každým živým tvorem, který je s vámi, s ptactvem, s dobytkem i s veškerou zemskou zvěří, která je s vámi, se všemi, kdo vyšli z archy, včetně zemské zvěře. ¹¹ Ustavuji s vámi svou smlouvu. Už nebude vyhlazeno všechno tvorstvo vodami potopy a nedojde již k potopě, která by zahladila zemi." ¹² Dále Bůh řekl: "Toto je znamení smlouvy, jež kladu mezi sebe a vás i každého živého tvora, který je s vámi, pro pokolení všech věků: ¹³ Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí. ¹⁴ Kdykoli zahalím zemi oblakem a na oblaku se ukáže duha, ¹⁵ rozpomenu se na svou smlouvu mezi mnou a vámi i veškerým živým tvorstvem, a vody již nikdy nezpůsobí potopu ke zkáze všeho tvorstva. ¹⁶ Ukáže-li se na oblaku duha, pohlédnu na ni a rozpomenu se na věčnou smlouvu mezi Bohem a veškerým živým tvorstvem, které je na zemi."

Rodinný známý nedávno na internet vyvěsil svůj fotoarchiv posledních takřka 40 let. Objevuje se na nich docela dost výjevů z mých mladších let. Rád jsem se podíval, zároveň mi víc vytanuly hříchy mého mládí, které teď z odstupu bylo nějak víc vidět. Lidský život jako nekončící série – přešlapů, nezdarů, pokaženého… (Mezitím samozřejmě i leccos pěkného, ale…). Snad to platí nejen o jednotlivci, ale i celé společnosti. A zřejmě to platí i o lidstvu vcelku, jen jsme pro období klidu zapomněli, že k životu a světu patří taky kalamity, které dokážou zachvátit celou planetu a ohrozí mnohé (životy počínaje a ekonomikou a společenským životem konče…).

A když by se člověk chtěl utéct do pokojíku svého srdce, a tam si otevřít Bibli a zalistovat v ní, zase na něj vyskočí (z jistého úhlu pohledu) právě jen další série lidských pochybení, průšvihů a zločinů.

Vždyť si to vezměte – rajský začátek a všechno „velmi dobré“, ale hned se tam trhá cizí ovoce, zapírá a svaluje vina na druhého. První rodina? Vzor tradičního a funkčního uspořádání?! Ale kdeže, místo toho nezvládnutá rivalita mezi syny, která vyústí v domácí násilí a bratrovraždu?! A o dvě kapitoly už to není jen rodina, je to po celé zemi, takže Hospodinu nepřipadne nic lepšího než to celé utopit na dně potopy. A to jsme asi na páté straně (z tisíce) a mohl bych dlouze pokračovat v té historií selhávajících jednotlivců, rodin, celých společenství…

Ale abych nebyl jen negativní a ponurý, přece jen v Písmech probleskuje ještě něco jiného. Co snad přece jen je základem něčeho nového – totiž, že k lidskému životu patří nejen viny a ubližování; selhání, ale taky to, že se s nimi dá něco dělat, když už ne spravit, tedy nahlédnout, vyznat viny, zkusit aspoň částečně napravit jejich důsledky a doufat v odpuštění. „Lítost, odpuštění a obrácení jsou možné… Křesťanství tu není k tomu, aby říkalo, že se nemá krást, to už věděli i jiní, ale chce pomoci tomu, kdo něco ukradl nebo provedl, tj. také mně.“ (Jan Sokol)

Oba ty příběhy, jejichž část jsme dnes slyšeli, míří tím směrem. Jistě, dá se řešit, kdo za to může, za slepotu, pandemii (nic proti řádnému vyšetření původu viru), nezvládnutí toho či onoho. Ale je tu ještě jiný přístup, přístup Ježíšův. Vyjádřený otázkou už ne „proč“, ale „k čemu“. Co se dá dělat, co se s tím dá dělat? Co s tím můžu dělat já sám?! Dá se uvidět příležitost. Jak říká Ježíš, aby se „zjevily skutky Boží“. A něco udělá. Je z toho ještě dost povyku, ale to základní se stane. A to je příslibem něčeho nového a lepšího. Jen to uvidět.

Ten starozákonní obraz je potom duha po katastrofě potopy. Mraky už prosvítá slunce, z nebe sice ještě někde padají provazce vod, ale do toho už taky svítí slunce. A nebe se zemí snoubí duha. Podle slova z nebe jde o znamení a symbol nové smlouvy, kterou s pozemšťany uzavírá ten Nejvyšší. Uzavírá ji s člověkem a každým živým tvorem. Uzavírá ji, aby se to už nemuselo opakovat, aby už znovu nedošlo na tu hrůzu, aby to bylo jinak. Aby se začalo jinak a taky dává znamení, ve vší barevnosti, jisté neúplnosti a přece úkazu svědčícímu o spojení nebe a země. A to vidět, vidí to Hospodin, máme to vidět i my…

Věřím, chci věřit, že snad už opravdu je vidět naděje, že ještě pár týdnů, měsíců a budeme z toho snad venku. A bude čas pohlédnout z odstupu a taky na to, co a jak dál. Jestli nějak jinak, by podle mého stálo za zvážení. Jan Sokol, nedávno zemřelý, už vlastně minulý rok, po zkušenosti s první vlnou pandemie, podle mého dost moudře vystihl, co už v době uviděl (Odvaha ke svobodě, str. 257-262): Považte, co všechno způsobí jedna malá molekula, která se dokáže úžasným způsobem šířit po celém světě! Třeba stejně může působit a šířit se i něco dobrého?!

Druhý podnět a připomenutí vzešlé z pandemie - připomněli jsme si vlastní smrtelnost. Lidský život je ohrožen, není zajištěn automaticky a smrt může přijít vlastně kdykoli a na kohokoli. Bojíme se smrti, ale smrt nám taky říká – je dobré si vážit toho, co máme – života předně.

To třetí pozornosti hodné je, že společnost potřebuje vládu (ač si na ni můžeme porůznu ztěžovat a často oprávněně), přece jen potřebujeme něco, co se stará o koordinaci, něco třeba i zakáže nebo přikáže, pokud je to třeba. Kdybychom se na tom museli domluvit sami mezi sebou, byli bychom na tom – dovolím si tvrdit – ještě hůř.

Čtvrté – vztahy a jejich důležitost - jak je dobré, když nejsme sami a na blízku jsou lidi, se kterými je nám dobře (tedy většinou). Myslím, že to není jen má zkušenosti. Nabízená pomoc faráře, pastorační pracovnice bývala nevyužita, věřím, že proto, jak zdejší rodiny a vazby fungují a drží.

A do pětice – snad platí, že se umíme poučit z chyb. Tato schopnost je výsadou spíš otevřených, svobodných společností. Kde se zlé zamlčuje a lakuje na růžovo, tam se nic do příště nezmění, nezlepší. Schopnost zpětné vazby, Jan Sokol tvrdí, že s napravenou chybou jsme na tom lépe než bez chyby, protože už víme, že to byla chyba. Nevím, jak dál, co vyhlížet, čeho se dočkáme. Co to udělá s lidstvem jako celkem, tato sdílená zkušenost, kterou teď děláme po vší tváři země. Sám nevím, tohle je otevřený konec kázání... 

Pomodlíme se: Pane, kéž i my se dočkáme znamení konce a naděje pro nový začátek...

Přímluvy Modlíme se: Pane, máme nyní myslet na potřeby lidí kolem nás, tohoto světa, máme je vidět, vnímat a snad taky máme vidět východisko, pomoc, naději. Prosíme o otevřené oči, abychom viděli, zajímali se, neuzavírali se před světem a trápením. Otevři před námi také příležitosti a pomáhej jednat k čemu tu jsme…

Pane Ježíši, náš bratře a náš vykupiteli, svou mocí nás zvedáš, svou láskou v nás probouzíš, otevíráš oči i nám. Vyvádíš ze zbabělosti a selhání a zveš k novým začátkům. Dej ať tvůj příklad dovedeme nejen sledovat zrakem víry, ale také následovat svým životem…

Modlíme se za pomoc nepatrným, přehlíženým, opovrhovaným. Myslíme na ty, kdo žijí skryti zrakům druhých v domovech, ústavech, na uzavřených odděleních. Za kým nikdo nepřijde, koho nikdo nevidí, koho druzí přehlížejí…

Přimlouváme se za osleplé – za ty, kteří už nevidí naději, ztratili výhled. Za ty, které oslepilo – trápení, uhranul majetek. Myslíme na ty, kdo se na své životní cestě zamotali v kruhu hledání viníků, kdo se topí v zátočinách starých vin…

Myslíme na ty, kdo těžce bojují v těchto dnech náporu epidemie. Ale nejen na ně, i na ty, na které nejvíc dopadá – v testovacích centrech, v zavřených školách, v otevřených továrnách v obcích i městech, krajích i vládách. Myslíme na ty, kdo se nemohli naposled navštívit, obejmout či políbit, kdo nemohli vystrojit pořádný pohřeb…

Modlíme se také společně: Otče…

Poslání Ř 8: Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena. 19 Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. 20 Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti - ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, 21 že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích…  24 Jsme spaseni v naději; naděje však, kterou je vidět, není už naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal?  25 Ale doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme.