čtení:Lukáš 14,12 - 24
text: Jan 2,1 - 11

Bratři a sestry,
když se začne mluvit o Bohu, lidé obvykle zvážní. I ti, kdo víru nesdílejí, začnou lovit nějaké hluboké duchovní téma, popřípadě vyrukují s nějakým morálním problémem, kterážto řeč nezřídka končí obecným konstatováním zkaženosti současné generace. Takové je obecné povědomí o víře. Je to cosi vážného, důstojného, duchovního, co souvisí s morálkou a pro lidské radovánky nemá mnoho pochopení. Nevím, kdo za to může, že tak víra působí. Asi my, křesťané, protože bible samotná představuje Boha jinak.
Podle evangelisty Jana se Bůh v Ježíši Kristu představuje uprostřed svatebního veselí, ke kterému přispívá pěti sty litry vína. To je počátek jeho znamení a zjevení jeho slávy - to je úvod, to je předznamenání, které ukazuje, oč tu jde - žádná upjatost, žádné troškaření, natož moralistické okřikování radostí života nebo kamenná vážnost, kdepak - plnokrevná radost, družné veselí, svatby té veselý ruch a rej.
Samozřejmě, že ten příběh - zvlášť, když se jedná o Janovo evangelium - má hlubší a bohatší význam, ale jeho vnější okolnosti nelze jen tak pominout. Už proto ne, že svatba, hostina a víno jsou v bibli obrazem toho, co Bůh dává a k čemu nás zve, od začátku až do konce:
?Hospodin zástupů připraví na této hoře všem národům hostinu tučnou, hostinu s vyzrálým vínem, jídla tučná s morkem, víno vyzrálé a přečištěné.? , zvěstuje prorok Izajáš. ( Iz 25,6 ) "S královstvím nebeským je to jako když jeden král vystrojil svatbu..." , pokračuje Ježíš. ( Mt 22,2 ) A poslední kniha bible uzavírá: ?Blaze těm, kdo jsou pozváni na svatbu Beránkovu.? ( Zj 19,9 )
Ano - radost, to je to, co Bůh připravuje, co nám nabízí, k čemu nás zve a co nám v hojné míře přeje. A není to dar jen pro pár vyvolených, ale pro všechny národy, pro každého, kdo chce jeho pozvání přijmout. Radost, veselí a hojnost jsou Božím záměrem. Slyšme to na začátku, abychom věděli, že všechno, co bude dál řečeno a co se stane, má tohle předznamenání i cíl.
Ono to totiž v každém okamžiku nemusí být tak jasné.
Když se člověk s veškerou svojí nachystanou radostí ocitne na dně a obrací se pak ke Kristu s prosbou, aby doplnil jeho vyschlé zdroje, může podobně jako Marie slyšet odmítnutí: "Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina." Představa Boha jako číšníka, který jen dolévá naše prázdné poháry, jako služebníčka, který doplní docházející zásoby pohody a štěstí podle našich představ, asi nebude ta pravá. Radost v Kristu asi přichází jinak a máme-li ji opravdu přijmout, je třeba se téhle možnosti otevřít, skutečně se spolehnout, tedy dát Bohu ve svém životě prostor k čemukoli. To neznamená pasivitu ani útrpnost, ale, jak Marie vzápětí říká, poslušnost: "Udělejte cokoli vám nařídí."
A právě v té poslušnosti to bez důvěry nejde, protože našim očím se může Kristův příkaz jevit jako definitivní konec radosti namísto jejího rozmnožení.
Těch šest nádob sloužilo k obřadné očistě. Prováděla se nejen před jídlem, ale i po něm. V Ježíšově příkazu mohli tedy přítomní vidět mnohem spíš než pomoc záměr ukončit hostinu. Víno došlo a tak zkrátka končíme, umejeme si ruce, jak zákon káže, a jdeme. A s takovou vidinou se člověk raději spokojí s paběrkováním, než aby definitivně skončil. Bez důvěry si člověk splete radost s povinností a pozvání odmítne, protože povinností máme každý až nad hlavu - někdo pole nebo zahrádku, jiný dobytek, obchod a obživu a další zase třeba svého partnera. To všechno je důležité, to všechno chce svůj čas. To přece musí každý pochopit.
Jen ten, kdo důvěřuje, poslechne a může udělat úplně novou zkušenost: S Kristem má život úplně jinou gradaci než bez něj. Nejlepší není to, co jsme prožili a co se už bohužel nikdy nevrátí. Tak to chodí tam, kde je radost věcí našich sil. Ty nepochybně slábnou, ubývají, docházejí. Všechno stárne a opotřebovává se a člověk pak může prožívat radost snad jen s otupenými smysly. Každý člověk podává nejprve dobré víno, a teprve když se už hosté napijí (doslova podnapijí) víno horší. Taková je logika člověkem nachystané radosti. A je jedno jestli je světského nebo zbožného rázu. I zbožnost založená na liském výkonu se časem vyčerpá, i v ní síly docházejí a namísto skutečné radosti nastupuje iluze pokrytectví, která nesnese jasnou kritickou mysl, která funguje pouze v opojení, která to na lidi jenom hraje. O tom se zmiňuje už apoštol ? Mojžíš si zahaloval svou tvář závojem, aby synové Izraele nespatřili konec té pomíjející záře, kterou jeho tvář zářila, když sestupoval ze Sinaje. Kdo sází ne svou zbožnou vůli, ten musí hrát nakonec divadlo.
S Kristem je to ale jinak. To nejlepší není za námi. Není třeba žít jen vzpomínkami. Život nejde jen od desíti k pěti. Tam, kde ho člověk přijme z Boží ruky, tam může čekat to nejlepší naposled, tam může hledět do budoucnosti s nadějí, i když mu síly ubývají. Radost z Boha se nespotřebovává, ale roste. A právě v těch chvílích, kdy jsme se vším tím, co jsme nachystali na dně, můžeme okusit, že naše síly nejsou všechno. Můžeme zažít nevídané překvapení, které zachrání situaci třeba i naší vinou zbabranou. Můžeme okusit výborné víno Boží milosti a může se v nás zrodit důvěra v Krista, v Boží lásku k nedokonalým, která nese lidský kříž.
Díky ní už nejsou Boží přikázání nedostižnou podmínkou pro naše chabé síly, ale bohatou studnicí milosti naplněnou až po okraj, která doplňuje, nač sami nestačíme, která má rozmnožit naše veselí.
Někdo tu radost přijme nevědomky, aniž by tušil odkud pochází. Jako správce hostiny, jako ten ženich, který sklidil nezaslouženou pochvalu. Může ji přijmout bez důvěry díky službě jiných - a přejme mu to z celého srdce. Nám se přece nabízí mnohem víc než jen momentální radost. My smíme vědět odkud pochází a proto žít v důvěře, že ani definitivní konec našich sil, nemusí znamenat zoufalství, ale počátek nové radosti, otevřené dveře na bohatou hostinu Boží lásky.
Každou nečekanou radost, každé nepředpokládané roz-uzlení, každé překvapivé otevření situace, která se nám zdála naprosto beznadějná, můžeme přijmout jako znamení, že i když naše síly slábnou, radost a naděje nemusí. To nejlepší víno přijde až naposled. Máme ho ještě před sebou.
Amen.